Když jsem si před mnoha lety poprvé přečetl hypotézu francouzského záhadologa Jacquese Bergiera, že sněžný muž je umělý výtvor mimozemšťanů, sloužící ke studiu lidského chování, myslel jsem si, že se Bergier zbláznil.

 

Ne, že bych odmítal možnost existence mimozemšťanů, ale byl jsem přesvědčen, že sněžný muž, jakož i lochnesská příšera, mokele mbembe a další záhadní tvorové jsou čistě kryptozoologická záležitost. Považoval jsem je za reálné živočichy jako všechna ostatní zvířata, avšak živočichy vzácné, kterým hrozí vyhynutí, a kteří v nepatrném počtu přežívají na odlehlých a nepřístupných místech naší Země. 

Bergier však tvrdil, že tato zvířata nepochází z našeho světa (1). Jsou vychovávána či vyráběna jinde, na jiné planetě či v jiném vesmíru a mimozemšťané je pak umísťují mezi nás z experimentálních důvodů. Pozorují naše reakce na neobvyklé jevy a studují, jak se chováme, stejně, jako my zase studujeme chování myší v umělých bludištích. Dopraví je tam, kde se mají objevit, a pak je zase odvezou, stejně jako experimentátor odstraňuje sýr pro myši z bludiště.  

I když jsem tuto hypotézu nebral nijak vážně, překvapilo mně, že některé případy setkání s divokým člověkem skutečně nepřipomínaly typická přírodovědecká pozorování, ale nějakým způsobem souvisely s UFO. Obzvlášť patrné to bylo v případech setkání s divokým člověkem, nazývaným bigfoot, objevujícím se v oblasti Skalistých hor v USA. Tak např. 25. října 1973 zpozorovali obyvatelé jednoho ranče poblíž Greensburgu v Pensylvánii velkou, červenou, jasně zářící kouli, která se z oblohy snesla na nedaleké pole. Dvaadvacetiletý farmářův syn Stephan ještě se dvěma desetiletými chlapci se vydal neznámý objekt prozkoumat. UFO se vznášelo těsně nad zení a v jeho blízkosti stály dvě velké, chlupaté, opicím podobné postavy. Když zahlédly chlapce, vydaly jim naproti. Stephan se však polekal, a aby je  zastavil, vystřelil z pušky nad jejich hlavy. Bytosti však pokračovaly v chůzi a tak vyděšený Stephan vypálil tři kulky přímo do těla největší z nich. V tom okamžiku zářící koule zmizela, bytosti se otočily a pomalu odcházely do blízkého lesa. K tomuto případu byla ihned přivolána policie a přestože už vyšetřovatelé nezahlédli ani UFO, ani bigfooty, zaznamenali neobvyklé světélkování a slabou záři v místě, kde se UFO před tím nacházelo. Zvláštní také bylo, že Stephan zakrátko upadl do hlubokého transu.

Ještě podivnější byly případy, kdy se zdálo, že bigfootové vůbec nejsou z masa a krve, ale dokáží se na místě rozplynout, jakoby se dematerializovaly. Jeden takový případ se stal v únoru 1974 rovněž v Pensylvánii. Majitelka ranče se málem srazila a bigfootem na schodech před dveřmi jejího domu. S obavami o svůj život vzala pušku a ze vzdálenosti necelých 2 metrů střelila divokého muže přímo do prsou. K jejímu úžasu se však bigfoot před jejíma očima doslova rozplynul a zmizel ve světelném záblesku. Výstřel z pušky přivolal jejího zetě, který zahlédl ještě další bigfooty na okraji nedalekého lesa a jasně rudé, blikající světlo, vznášející se nad lesem.

Někteří badatelé se proto domnívají, že bigfoot je hologram, třírozměrný obraz, vysílaný laserovým paprskem z UFO nebo odněkud z vesmíru (2). Jiní tvrdí, že je to paranormální fenomén, něco podobného jako duch či strašidlo. Objevuje se tam, kde je k dispozici určitý druh energie (elektromagnetické, nukleární nebo psychické), potřebné pro jeho zhmotnění. To také vysvětluje, proč byl často pozorován v blízkosti energetických zdrojů. Přítomnost UFO u jeho zjevení se dá vysvětlit tím, že UFO je rovněž paranormální fenomén (ne tedy dopravní prostředek z jiné planety, ale zjevení z naprosto jiného vesmíru či světa), který vzniká stejným způsobem, takže se někdy objevují společně.

Podobně je tomu i v případě jezerních nestvůr, například ve Skotsku a Irsku. Očití svědkové je sice popisovali jako tvory naprosto skutečné a hmotné, kteří však přesto vždy dokázali zmizet jako duch, aniž zanechali sebemenší stopu. Marně se je někteří badatelé pokoušeli v jezerech objevit a vylovit pomocí sítí. V neprospěch skutečných živých tvorů mluvila i skutečnost, že většina jezer byla příliš malá na to, aby je stačila rybami uživit. Výjimkou je jezero Loch Ness, ale i zde byl hlášen mnohem častější výskyt UFO, než nad jinými místy Velké Británie.

S myšlenkou, že i pověstná lochnesská nestvůra je pouhý fantom, přišel anglický přírodovědec F.W. Holiday, který se dlouhá léta zabýval lochnesskou záhadou a sám byl zpočátku přesvědčen, že se v jezeře ukrývá obrovský prehistorický vodní červ Tullimostrum greagarium. Svůj názor změnil v roce 1973 po podivné příhodě, kterou u jezera zažil. Holiday se pustil do ověřování případu švédského novináře Sundberga, který se na lesní mýtině nedaleko Foyerské zátoky jezera Loch Ness setkal s UFO. Sundberg tvrdil, že po tomto setkání ztratil v lese na určitou dobu jakoukoliv orientaci, i byl pronásledován nějakým mužem v černých šatech a nakonec se nervově zhroutil. Holidayovi se podařilo najít další tři svědky, kteří ve stejnou dobu a ve stejné oblasti rovněž UFO viděli.

Chystal se tedy onu lesní mýtinu prozkoumat, ale když svůj záměr konzultoval se starousedlíky, panem a paní Carryovými, došlo k něčemu neobvyklému. Paní Carryová ho varovala před dalším pátráním a prozradila, že u jezera občas působí zlé a ďábelské síly. V tom okamžiku se venku za oknem ozval svištivý zvuk, jakoby se tam přihnalo tornádo a následovalo několik hlasitých ran. Současně sjel od okna do čela Holidaye tenký, bílý paprsek. Všichni byli udiveni a šli se okamžitě podívat ven na zahradu, ale nic podezřelého, co by tuto událost vysvětlilo, nenašli. Příští den ráno, když Holiday vyšel ze svého karavanu, všiml si muže celého v černém, který stál zády k jezeru a upřeně na něj hleděl. V tom okamžiku se ho zmocnil pocit strašlivé deprese a cítil, že na něj působí zlovolná síla, velice studená a bezcitná. Neznámý černý muž měl na hlavě jakousi přilbu, masku a na rukou černé rukavice. Holiday se vydal k němu, aby zjistil, jestli to není jen nějaká halucinace. Prošel kolem něj a když ho minul, uslyšel opět svištivý a hvízdavý zvuk. Otočil se, ale nikdo tam již nebyl. Tato příhoda Holidaye přiměla k tomu, aby poslechl varování paní Carryové, a místu, kde Sundberg uviděl UFO, se vyhnul. Příští rok se Holiday k jezeru opět vrátil, aby pokračoval ve svém pátrání, ale hned první den dostal srdeční záchvat přesně v místě, kde se setkal s mužem v černém.

Všechny tyto případy mně vzrušovaly, ale po pravdě řečeno, moc jsem jim nevěřil, a do souvislosti se záhadnými živočichy jsem je vůbec nedával. Lochnesská příšera byl pro mne i nadále přežívající plesiosaurus a divoký člověk zase potomek neandertálce či gigantopitheka. Kryptozoologii jsem nehodlal směšovat s parapsychologií a ufologií. Pátral jsem dál po záhadných tvorech klasickým přírodovědeckým způsobem. Uskutečnil jsem několik expedic jak za lochesskou příšerou do Skotska, tak za divokým člověkem do Altaje, ale i za obrovským smrtícím červem Olgoj chorchojem do pouště Gobi. A právě ta poslední, loňská (*) expedice za Olgojem chorchojem změnila mé názory. Stalo se totiž něco podobného jako Holidayovi. Ještě než se naše expedice dostala do oblasti pohyblivých písků, kde se pouštní netvor objevuje, zastavili jsme se v jednom klášteře, abychom se od lámů dozvěděli, co se v tibetské medicíně používalo proti jeho jedu. K našemu nemilému překvapení ale lámové o Olgoj chochojovi, ani o jeho jedu vůbec nechtěli mluvit. Až teprve za dlouhou dobu, když jsme si získali jejich důvěru, stali se trochu sdílnější. Ale jen proto, aby nás před další cestou varovali. Zdůrazňovali, že Olgoj chorchoj není zvíře z masa a krve, jak se domníváme, ale démon, nadpřirozená zlá bytost, která přináší smrt. Už jenom vyslovení jeho jména může někdy způsobit neštěstí. Jestli se ihned nevrátíme, hrozí nám velké nebezpečí.

Pochopitelně, že jsme je neposlechli a do zakázané oblasti jsme pronikli. Odpalováním podzemních náloží v písečných dunách jsme se pokoušeli tajemného červa z písku vypudit před naši kameru.

Potom však došlo k podivné, nepochopitelné příhodě: zjevila se mi vidina tohoto hrozného červa, jak vyskočil z písku a přilepil se mi na záda. Byla to jenom halucinace, ale já jsem při tom ucítil strašnou bolest, na zádech mi naběhla jakási podlouhlá boule plná krve a po celém těle se objevily krvavé podlitiny. To už halucinace nebyla. Lékař, který byl s námi, zjistil, že jsem začal z neznámých důvodů krvácet do tkání a pod kůži. Situace byla skutečně vážná. Krevní výrony přibývaly a objevily se první známky selhávání srdce. Pátrání jsme museli ihned zastavit a tu se můj zdravotní stav začal viditelně zlepšovat. A tehdy jsem si uvědomil, že kryptozoologie může mít přece jen něco společného s parapsychologií.

Po návratu do Československa jsem se ihned pustil do studia podobných případů a jevů, vrátil jsem se k fantastickým hypotézám o bigfootech a jezerních příšerách, hledal jsem vysvětlení, jakým mechanismem působí kletby a obzvlášť mě zajímalo, k jakým závěrům nakonec dospěl Holiday. Zjistil jsem, že ten zpočátku zaměřil svou pozornost na britskou mytologii. Tam nalezl velké množství legend spojených na jedné straně s červem (worm legends), na straně druhé s diskem. Ve skotských a irských jezerech se už odedávna lidem zjevovaly příšery v podobě obrovských vodních červů, které byly spojeny s ďáblem a přinášely neštěstí Ihned se mi vybavila podobnost se starými legendami mongolských pastevců o obrovských písečných červech, rovněž přinášejících neštěstí. Holiday došel k závěru, že červ byl prastarý náboženský symbol, spojený se zlem, zatímco disk symbolizoval božství a ochranu před zlem (předchůdce křesťanského kříže). Staré hroby z doby bronzové jsou plné diskovitých předmětů, o kterých se archeologové domnívají, že představují Slunce. Podle Holidaye se však mnohem více podobají UFO. Také mohyly z té doby mají tvar disku a se svým do středu se zvyšujícím náspem a "okem" uprostřed připomínají při pohledu seshora UFO.

Holiday se tehdy domníval, že v případě jezerních nestvůr a UFO se nejedná o skutečná zvířata a hmotné létající stroje, nýbrž o archetypy vynořující se hlubin lidského podvědomí ve formě zjevení.

Později ale objevil souvislost těchto zjevení s tzv. dračími žilami (ley lines) a došel k ještě překvapivějším závěrům. Dračí žíly jsou pomyslné linie na zemském povrchu, odpovídající drahám podzemních proudů jakési neznámé, fyzikálně dosud neurčené, zemské nebo také vesmírné energie. Nejedná se ani o sílu čistě magnetickou, ani elektrickou, jisté však je, že může působit na živé organismy. Proutkaři a senzibilové ji dokážou detekovat. Podél těchto linií putují zvířata, v dávných dobách je instinktivně vycítili i lidé, kteří byli mnohem vnímavější než dnes, takže se často kryjí se starými cestami a spojnicemi mezi pradávnými sídly a objekty. Kněží a čarodějové o nich dobře věděli a dovedli je využívat. Na určitých místech a v bodech jejich překřížení vztyčovali mohutné kameny, které zemské proudy zesilovaly a usměrňovaly. Tyto kameny nazýváme menhiry, bychom mohli přirovnat k akupunkturním jehlám na lidském těle, stimulujícím a řídícím vitální energii člověka, rovněž fyzikálně nezjištěnou. (Odhalení úzkého vztahu mezi makrokosmem a člověkem - mikrokosmem patří k pradávným lidským moudrostem.)

Zemskou či vesmírnou energii koncentrovanou na křižovatkách dračích žil a zesílenou pomocí menhirů a megalitických staveb bylo možno v těchto místech čerpat, což umožňovalo kněžím konat zdánlivě nadpřirozené činy. Posilovalo to jejich léčitelské, telepatické, věštecké, ale i jiné schopnosti.

Zemská síla mohla být ale také pro člověka nebezpečná. Pobyt nad některými místy dračích žil mívá za následek závratě, ztrátu orientace, odčerpání životní energie. Při delším pobytu i vznik různých nemocí. Co je ale pro nás důležité, v těchto místech často dochází k podivným jevům: k řádění poltergeistů, ke zjevování přízraků i k častému výskytu UFO. Proč se tak děje, nedá se zatím jednoduše vysvětlit. Někteří parapsycholové předpokládají, že na křižovatkách obzvlášť silných dračích žil se občas vytváří jakési pomyslné mosty mezi naším světem a jinými paralelními světy, či říšemi bytí. Tudy pak mohou pronikat do našeho světa různá zjevení, která se projevují nejen jako subjektivní halucinace, ale mohou se dokonce za dosud neznámých podmínek zhmotnit!

A skutečně. V místech, kde se nachází jezera opředená legendami o nestvůrách, dochází ke křížení dračích žil. Velice silná dračí žíla se na příklad táhne přímo do středu jezera Loch Ness. Potvrdily to mimo jiné i výzkumy dr. Rinese, který s pomocí ultrazvukových přístrojů objevil v hloubce dvaceti metrů prastaré megalitické kruhové stavby. (3)

Holiday se také na vlastní kůži přesvědčil, že v těchto místech působí negativní škodlivé síly. Kromě již zmíněného srdečního záchvatu u jezera Loch Ness, prožil ještě něco podobného u jezera Nahooin v západní části Irska. Při pátrání po jezerní nestvůře (tehdy se ještě domníval, že je to skutečný živočich), byl náhle postižen silnou bolestí zubů a rovněž jeho spolupracovník začal trpět bolestmi nervového původu. Když pátrání přerušili, bolesti ihned ustaly (podobně jako v mém případě v poušti Gobi). Později se dozvěděl, že něco podobného se přihodilo dvěma biologům, kteří rovněž pátrali v jezeře Nahooin po neznámém živočichu. Místní zubař jednomu z nich řekl, že mu bolest pravděpodobně způsobuje zub moudrosti, ale na zubní klinice v Glasgow to popřeli a nenašli pro to žádnou příčinu.

Záhada sněžného muže, lochnesské příšery či Olgoj chorchoje se nám tedy jeví ve zcela novém světle. Možná, že to vůbec nejsou neznámí živočichové, jak se lidé dosud domnívají, ale zhmotňující se projekce z jiných světů, vyvolané za dosud neobjasněných podmínek a doprovázené někdy dobrými, jindy zase škodlivými silami. Možná, že skutečně souvisí s energetickými uzly zemských proudů.

Vzpomínám si, že v oblasti, kde jsem byl během expedice zdravotně postižen, stálo staré mongolské "ovo", (obětní mohyla v podobě navršené hromady kamenů). To dokazuje, že tu kdysi vedla stará karavanní stezka a je tam i pravděpodobně i křižovatka dračích žil. Pokouším se teď nalézt odpověď na otázku, kdy a za jakých podmínek se spouštějí ony pomyslné mosty mezi naším a paralelním světem. Výzkumy a měření u menhirů a starých kultovních místech by mohly vnést trochu světla do této vzrušující záhady.  

Odkazy :

1) Bergier, J.: Les extra-terresteres dans l'historie. Planete, Paris, 1971.
2) Brookesmith, P.: Creatures from Elsewhere (Příšery odjinud). London, l984
3) Klein, M.: Sonar Serenpidity in Loch Ness. (Sonarové hledání objektů v Loch Ness). MIT Massachusetts, 1976. 

Ing. Ivan Mackerle

(*) Psáno v roce 1992

Z časopisu ZAZ č. 1, roč. 1993

Čtěte:  Album kryptozoologických případů. KPUFO.CZ, internet: http://www.kpufo.cz/oblasti/kry/wzoo/index.htm

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 751