Se svéráznou a zajímavou teorií o konci civilizace dinosaurů přišel roku 1989 známý autor sci-fi Stanislaw Lem.

 

V květnovém čísle sovětského časopisu Priroda rozvinul spekulaci o tom, že by dinosauři mohli podlehnout čemusi, co by se dalo nazývat dinosauří AIDS. Inspirací pro formulování takové teorie mu byl samozřejmě virus HIV, který právě v té době začínal být tématem širší celospolečenské diskuse. Lem upozornil, že HIV je takzvaný retrovirus, který má specifickou evoluční strategii, s níž se snaží ze svého pohledu přežít a z pohledu napadené populace ji zahubit. Retrovirus se může uplatnit jen u specifické populace. Lem upozornil, že člověk jako druh dospěl do fáze, kdy bylo jen otázkou času, kdy si ho nějaký retrovirus nalezne (nalezl si ho virus HIV) a zároveň upozornil, že ve stejné situaci byli pravděpodobně před pětašedesáti miliony let právě dinosauři. Nevybaveni rozumem, kondomy a vědeckým výzkumem však museli frontálnímu útoku retroviru podlehnout, na rozdíl od člověka, který si výše uvedeným snaží svůj čas na planetě prodloužit a boj se svým retrovirem nevzdává.

Co vlastně onen nebezpečný retrovirus potřebuje, aby se rozvinul? Klíčové jsou tři předpoklady. Za prvé jde o to, aby se jím vyhlédnutá živočišná populace rozmnožovala pohlavním způsobem. Taková populace se při objevení viru šířícího se právě pohlavně dostává do naprosté pasti. Kopulace jedinců opačného pohlaví je jediným způsobem, jak zachovat druhu přežití, a přitom se každý takový akt stává potenciálním nástrojem viru pro jeho šíření. Aby však toto šíření mělo nějaký smysl, nesmí virus zabíjet hned. Musí mít jistou fázi latence, skrytého šíření a působení. Dříve než zahájí na základě tajemného impulzu tvrdý útok vůči napadené populaci, žije v tělech příslušníků druhu, aniž by je nějak viditelně ohrožoval.

Stanislaw Lem

Tuto první podmínku úspěšnosti strategie retroviru typu HIV musíme správně pochopit. Pohlavním způsobem se pochopitelně rozmnožují všichni savci. Zdaleka to však neznamená, že všichni savci jsou stejně ohroženi pandemií nějakého retroviru typu HIV. Většina savců totiž žije v hierarchických společenstvích a stádech. Každý samec ve stádu nekopuluje s každou samicí, protože ve stádu panují pevné vztahy vzájemné nadřazenosti a podřízenosti. Samců, kteří smějí oplodňovat samice, bývá velmi málo. Lem tvrdí, že jakousi mezní hranicí je sto tisíc dvoupohlavních jedinců v populaci. Pokud jí druh dosáhne, splnil druhou podmínku pro připravení půdy retroviru. Jenže to samo o sobě nestačí.

Třetí podmínkou je, aby se populace na takové úrovni udržela několik milionů let, či ještě lépe, aby po tento časový úsek expandovala. Po takové době totiž dochází u populací s překročenou populační mezí k zákonité eliminaci hierarchických struktur. Nekopuluje už jen několik výsadních samců či naopak samic, ale jak se říká, každý s každým. Tato sexuální demokratizace živočišného druhu je jakýmsi signálem retroviru dosud pokojně žijícímu v tělech svých hostitelů k výrobě svého zabijáckého mutanta, který brzy zahájí agresivní útok. Zhruba tři miliony let vesele expandujícímu člověku se to stalo v podobě HIV. A Lem dovozuje: vždyť dinosauři, alespoň máme-li o nich správnou představu, splnili všechny tři předpoklady. Ba dokonce, vyvíjeli se o dobrých sto čtyřicet milionů let déle než člověk. Mohli se setkat s jakýmsi velmi agresivním a po miliony let na útok se připravujícím retrovirem, způsobujícím dinosauří AIDS?

Lem, ačkoli profesionálním fantastou, samozřejmě stojí pevně na zemi a zná logické námitky: viry se většinou vyznačují přesným druhovým zacílením při výběru svého hostitele. Dinosauři představovali pestrou škálu různých variant, které se pravděpodobně dosti geneticky lišily (ačkoli to nevíme jistě), asi jako se liší různé druhy savců, a je málo pravděpodobné, že by jedna konkrétní mutace viru mohla zasáhnout tak rozdílné živočichy. Na druhou stranu měl potenciální dinosauří HIV mnohem více času na svůj rozvoj než ten lidský. A o mutační schopnosti virů a jejich nesmírné nápaditosti začínáme cosi tušit až v posledních letech.

Jisté je, že pokud by dinosaurům skutečně vyhlásil válku virus typu HIV, neměli by šanci a během velmi krátké doby by vyhynuli. Nejen proto, že neměli kondomy. Problém totiž je, že když už zabijácká mutace viru zaútočí, tak jako to udělal HIV, má živočišný druh strašně málo času najít řešení evoluční. Teoreticky by samozřejmě existovalo: například hmyz již po miliony let populačně expanduje doslova zběsile. Hrozbu retroviru vyřešil nadřazením sociální kooperace. Mravenci, včely, termiti či vosy se sdružují do bezpohlavních společenství. Proč vlastně ta člověku tak nepochopitelná asexuálnost těchto druhů? Vždyť jsou to také druhy pohlavně rozdělené na samce a samičky. Proč u jedinců těchto druhů nezvítězila individuální touha šířit svou genetickou informaci? Proč se natolik podřídili diktátu roje či termitiště , kde plní rozmnožovací funkci jen jeden jedinec, samice-královna, která je oplodněna většinou během jediného aktu?

Podobné otázky nejsou vůbec nesmyslné. Takové druhy hmyzu při své expanzivní populační politice by se totiž při své potenciální sexuální revoluci a emancipaci sexuchtivých jedinců musely dříve či později utkat s retrovirem a těžce by tento boj prohrály. Možná se taková dramata dokonce v dějinách řádu hmyzu i odehrála. Možná, že toto drama zahubilo i dinosaury.

Člověk zatím hledá řešení útěkem od přírody ke kultuře. Přirozenou odpovědí na nástup retroviru by byl přechod k nějaké kooperativnější evoluční strategii, k níž by však naše těla potřebovala statisíce let času. Kulturním řešením jsou odpovědnost a prostředky typu kondom. A pak tu jsou samozřejmě řešení hybridní: kulturně-biologická či biologicko-kulturní. To druhé, jakási eugenika, přenesení úkolu formování populace na bedra genetických programátorů, by bylo velkou prohrou a hrozbou, na jejímž konci by proti sobě stáli genetičtí vyvolenci a chudý genetický odpad z periferie. První řešení by bylo naopak velkou výhrou. Spočívalo by v přijetí jakéhosi programu globální biologické odpovědnosti. Do něho by jistě patřily takové kroky, jaké učinila v minulém století čínská vláda projektem regulace porodnosti. To by však nesměly na naší planetě působit mocné agentury na výrobu bohulibé morálky. Svými pseudohumanistickými idejemi odvozenými z antikvárních textů zformulovaných pro zcela jiné společenské potřeby tak stojí na straně retroviru, na straně nejzanícenějších nepřátel lidského rodu, na straně smrti, ačkoli se při svých vlivných kampaních neustále ohánějí slovem život ve všech jeho pádech.

Jan Stern

Haló noviny, 17. září 2004

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 310