Existují v zásadě tři okruhy odpovědí na otázku, proč vlastně dinosauři vyhynuli.

 

Historicky první odpovědí bylo přesvědčení, že dinosauři neunesli změny vývoje klimatu a svého životního prostředí. Že ztratili vývojovou flexibilitu, pružnost, příliš se na planetě zabydleli. Taková představa je spojena s přesvědčením, že vymírali poměrně dlouhou dobu. Proti tomu však svědčí již příliš mnoho indicií. Přesto i dnes jsou někteří vědci přesvědčeni, že mají důkazy o tom, jak počet dinosaurů začal klesat již sedm milionů let před koncem křídy, s nímž spojujeme i konec dinosaurů. Dalším alternativním vysvětlením je představa, že dinosauři vyhynuli v důsledku jakési choroby či epidemie. Jednu z nejpozoruhodnějších teorií zformuloval spisovatel Stanislaw Lem a my si ji představíme příště.

Dnes je však nejvlivnějším směrem vědeckého uvažování v otázce pádu dinosauří civilizace teorie dopadu tělesa z kosmu na povrch Země. Pro to svědčí řada indicií. Tak například současně s dinosaury vyhynulo i mnoho jiných suchozemských a mořských zvířat. Zhruba ve stejné době zmizeli plesiosauři, mosasauři, ptakoještěři a také hlavní skupiny bezobratlých. Těžko si představit, že tak rozmanitá populace živočichů reagovala ve stejný čas tak nepřizpůsobivě na běžné a dlouho trvající klimatické změny.

Nejrozšířenější katastrofická teorie říká, že před pětašedesáti miliony let dopadl na Zemi asteroid o průměru deseti kilometrů, přičemž jako nejpravděpodobnější místo dopadu asteroidu bývá určován kráter na mexickém poloostrově Yucatan. Kráter, který by po takovém nárazu vznikl, by měl průměr asi dvě stovky kilometrů, a právě tyto parametry sedí na kráter Chicxulub ve zmíněné oblasti. Prach, který by síla nárazu vymrštila do atmosféry, by zakryl na dlouhou dobu Slunce, rozbil srážkový řád a rychle vyhubil řadu rostlinných, ale i živočišných, zejména suchozemských druhů. Pro zastánce této teorie je jedním z důkazů geologická vrstva iridia, na Zemi velmi vzácného přetaveného a znovu ztvrdlého popela, který se ve zvýšené koncentraci vyskytuje v asteroidech a meteoritech. Oponenti však namítají: jak to, že některé druhy zvířat přežily? Proč tato katastrofa tak zasáhla mořské živočichy? Proč vyhynuli ptakoještěři, zatímco ptáci přežili? Jakou měli v nukleární zimě výhodu? A iridium mohlo být na povrch Země vyneseno vulkanickou činností.

Právě náhlá aktivita sopečného systému je alternativní verzí teorie kataklyzmatu: Sopky mohly do atmosféry náhle uvolnit miliony tun oxidu siřičitého. To by vyvolalo celosvětové kyselé deště, které by způsobily snížení pH vody v oceánech z hodnoty 8,2 až na 7,4. Rovněž průměrná roční teplota by v důsledku toho klesla o 3,1 st. C. Do stratosféry by se dostala kyselina chlorovodíková, která by zeslabila ozonovou vrstvu. To by mohlo vysvětlit zničení populace mořského planktonu a následně i na planktonu závislých vyšších mořských živočichů. Možná že přežívající obyvatelé Země by mohli mít se vzniklou ozonovou dírou stejné problémy, jaké dnes máme my.

Jenže poslední výzkumy hrají do karet spíše zastáncům teorie asteroidu. Tým výzkumníků vedený Dougem Robertsonem z Coloradské univerzity (1) nedávno znovu podal nové důkazy o ničivém účinku dopadu planetky na povrch Země před pětašedesáti miliony let. Robertson dokonce zavrhl tvrzení, že hlavním důvodem vymření většiny druhů byla nukleární zima způsobená vzedmutým prachem.

Podle Robertsona byl konec dinosaurů hektický, jednalo se o záležitost několika hodin či dokonce minut. Obrovské množství uvolněné energie proměnilo zemskou atmosféru v šílenou vysokou pec, ve které se všechny nechráněné rostlinné i živočišné druhy za krátkou dobu usmažily. Organismy, které byly naopak ukryty pod zemí či pod vodou, byly před žárem uchráněny a měly tak šanci pád asteroidu přežít. Tak snad přežili krokodýli, želvy i některé druhy drobných savců. Důkazem mají být drobné kuličky přetavených hornin nalézané po celém světě, zřejmě pozůstatky gigantické ohnivé bouře. Robertson na jejich základě spočítal energii pravěkého výbuchu na sto milionů tun TNT. Hmota o obrovské teplotě byla vyvržena do stratosféry a při návratu do atmosféry vytvořila ohnivé kladivo, které udeřilo na zemský povrch. Při námitce, že tato teorie znovu nevysvětluje genocidu pod mořskou hladinou, Robertson přiznal, že tu zřejmě mohla způsobit až následná nukleární zima a ochladnutí oceánu v jejím důsledku.

Jako na zavolanou pak ohlásil výsledky svého bádání italsko-americko-holandský tým zkoumající fosilní záznamy z oblasti El Kef v Tunisku. V chladných vodách jsou ulity mikroskopických tvorů podobných hlemýžďům (Cibicidoides pseudoacutus) častěji levotočivé, kdežto v teplých pravotočivé. V geologických vrstvách z doby před dopadem planetky převládají pravotočivé ulity odpovídající teplému moři. Po dopadu se ovšem objevuje vyšší koncentrace ulit levotočivých. Cosi radikálního se tedy před pětašedesáti miliony let stalo.

Na co však Robertson ani jiní zatím nenalézají odpověď, jak celé zběsilé kataklyzma přežili ptáci, na rozdíl od svých kolegů ptakoještěrů. Pod zem či do bahna se schovat nemohli. A tak, až vám ráno zaťuká na parapet holub či zazpívá na zahradě kos, připomeňte si, že jde o jednu z největších záhad na Zemi. A i své nedělní opečené kuřátko jezte s úctou, neboť se právě živíte aktérem jednoho z nejobdivuhodnějších a nejtajemnějších evolučních výkonů, s nímž se člověk dosud může těžko měřit. Ten na svou velkou zkoušku ohněm teprve čeká...

Odkazy 

(1) Robertson, D. CIRES. Internet: http://cires.colorado.edu/emeritus/doug-robertson 

Pokračování

Příště: Dinosauří AIDS

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 309