Od doby, kdy před tisíci lety první mořeplavci napjali plachty svých člunů, se rozsáhlé a nevyzpytatelné plochy oceánů staly zdrojem četných mýtů a záhad, místy zabydlenými podivnými obludami s nevysvětlitelnou mocí.


Je bermudský trojúhelník záhada, skutečnost nebo pouze legenda?

Havárie nebo záhadná zmizení?

Jeden z badatelů v oblasti nevysvětlitelných jevů, Ivan T. Sanderson, vyslovil přesvědčení, že bermudský trojúhelník je jednou z desítek oblastí známých jako temné víry. Největší popularitu ovšem záhadě udělal již zmíněný americký autor Charles Berlitz knihou "Bermudský trojúhelník", která vyšla roku 1974 a vyvolala senzaci. O 3 roky později vyšel druhý Berlitzův bestseller nazvaný "Beze stopy“. Údaje uváděné v obou knihách byly pilně přepisovány dalšími autory, a tak se dostaly do světa varovné zprávy, že u Bermud se skutečné děje mnoho záhadného. Bohužel převzaté zcela nekriticky. Lodě prý mizely v tajemné oblasti už v 19. století a patrně i dříve.

Kolumbova šťastná hvězda

Úplně prvním člověkem, který písemné zaznamenal podivné jevy, se kterými se setkal v oblasti Bermud, nebyl nikdo menší než Kryštof Kolumbus. 15. září 1492, kdy se jeho flotila plavila Sargasovým mořem, on a jeho námořníci spatřili obrovský ohnivý pás, který přelétl přes nebe a zmizel v moři - tak si to alespoň Kolumbus zapsal do svého deníku. O několik dní později zjistil, že lodní kompas se chová velice podivně. Takže to byl ve skutečnosti už Kryštof Kolumbus, kdo zde nejspíš zažil podivné věci, jako první Evropan v těchto vodách. Když se lodě slavného admirála plavily 11. října 1492 po dlouhých týdnech cesty na západ stále ještě po širém moři, měli toho jeho lidé už dost. Mluví se o tom, že když psychicky vysílené posádky lodí slavné flotily admirála Kryštofa Kolumba začaly pochybovat, že někdy dorazí k pevnině, admirál však stále tvrdil, že země nemůže být daleko, zahlédl krátce po setmění námořník Rodrigo de Triana v dálce podivné světlo. Bylo však velmi podivné: stoupalo od obzoru vzhůru a zase klesalo zpět, „...jako špatná voskovice, která se rozsvěcuje a zhasíná, jako by se houpala nahoru a dolů...“, objevovala se i podivná světla pod mořskou hladinou. Lodní deník o tom říká: "...pak bylo spatřeno ještě jednou nebo dvakrát. Bylo to jako vosková svíce, která se houpala nahoru a dolů, což by se však jen pramálo lidem bylo zdálo jako známka země. Nicméně admirál si byl jist, země je velmi blízko..."

Dodnes se nevyjasnilo, co to bylo za úkazy. Můžeme se jenom domnívat, že plamenný pás byl pravděpodobně pouhý meteorit. Problémy s kompasem zahrnovaly pouze odchylky v ukazování skutečného a magnetického severu. Podivná záře mohla pocházet z ostrovů poblíž Hispaňoly nebo z Hispaňoly samotné. Pravdou však je, že za pár hodin došlo k objevu Ameriky. Zbývá dodat, že vše se odehrálo na severu karibské oblasti v "bermudském trojúhelníku“. Záhadou zůstává, kdo mu to tehdy svítil na cestu, která otevřela novou kapitolu v dějinách lidstva.

O 477 let později popisuje podobný jev v bermudském trojúhelníku i posádka kosmické lodi Apollo 12: „Vidíme záblesky živého ohně a jsou to dokonce poslední viditelná světla na naší planetě."

Pojďme tedy o krok nazpět a osvěžme si naší paměť alespoň několika záhadnými případy, které ve své době způsobily značný rozruch. Někdy 26. února 1855 byl nalezen v Sargasovém moři trojstěžník James B. Chester. V kajutách se našly převrácené židle, stoly, oděvy a osobní věci námořníků byly rozházeny po palubě, ale námořníci nikde, ani památky po živém člověku. Je možné, že by se všichni námořníci zbláznili a naskákali do moře? Byli snad někým uneseni? Dodnes se vedou spory o tom co zaútočilo na loď, že to "cosi" vyvolalo mezi osádkou paniku.

 

Obr.1 Mary Celeste

Moře čas od času beze stopy pohltilo nějakou lodi s její posádkou. Jiným tajemným případem je nález opuštěné brigantiny Mary Celeste. Mezi nejzajímavější zprávy z bermudského trojúhelníku paradoxně patři ty nejstarší, pocházející ještě z dob před vypuknutím mediální horečky, kdy autoři neměli tolik důvodů si vymýšlet. Sem patří především příběh brigantiny Mary Celeste, v němž se vedle poměrně známých fakt objevují i některé podivné, dosud málo zmiňované detaily.

Tento dvojstěžník vyplul 5. listopadu z newyorského přístavu a měl namířeno do Janova. O měsíc později - 4. prosince 1872 - ho nalezla britská briga Dei Gratia mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Když byla brigantina Mary Celeste na dohled, působila rozličnými dojmy. Na první pohled bylo jasné, že s ní není něco v pořádku. Plachty byly potrhané a visely nakřivo, ale loď byla v perfektním stavu. Na palubě nikdo nebyl. Protože loď neodpovídala na signály, vyslal k ní britský kapitán člun. Jeho posádka zjistila, že Mary Celeste je prakticky nepoškozená - ale posádka je pryč. Vše nasvědčovalo tomu, že se na palubě odehrály velmi podivné věci. Všechna okna zadní nástavby byla pečlivě zakryta plachtovinou a zatlučena prkny. V přídi opuštěné lodi, těsně nad čarou ponoru, zela dvoumetrová díra. Jinak se zdála loď v pořádku, schopná plavby a trup lodi byl prakticky nepoškozený - s jedinou, avšak podivnou výjimkou. Po obou stranách přídě se v měděné obšívce pod čarou ponoru táhly dlouhé hluboké rýhy způsobené něčím velmi ostrým.

Komise, která věc vyšetřovala, se snažila obvinit posádku Dei Gratie z pirátského přepadení Mary Celeste, musela ji však pro nedostatek důkazů zprostit viny. Obvinění bylo o to absurdnější, že všechny peníze, šperky, listiny, osobní majetek, lodní kufry (na nešťastné lodi se plavila i kapitánova žena) a další cennosti zůstaly na palubě, chyběl jen sextant a záchranné čluny. Náklad - soudky s alkoholem - byl naprosto v pořádku, což vylučovalo tu možnost přepadení lodi piráty. Zásoby jídla a vody byly dostatečné, chyběla tedy jen posádka, 10 lidí včetně manželky a malé dcerky kapitána. V podpalubí se nacházela asi stopa vody. Vstupy do podpalubí byly odkryty, budka s kompasem roztříštěna, stropní okno v kapitánově kajutě bylo otevřeno. V kapitánově kajutě byl nalezen italský meč, na jehož ostří bylo něco, co bylo zprvu považováno za krev, avšak laboratorní rozbory tuto domněnku vyvrátily. Bylo jasné, že loď byla opuštěna ve spěchu. Lodní deník zůstal nedotčený; poslední zápis, starý devět dní, nenaznačoval žádné hrozící potíže. Lodní deník končil datem 24. listopadu 1872 a hovořil o tom, že Mary Celeste pluje na souřadnicích 36°57' severní šířky a 27°20' západní délky. Kromě toho ale v salonu ležela břidlicová tabulka se zápisem o poloze z 25. listopadu, tedy o den později než poslední zápis v lodním deníku. Podle ní plula plachetnice ten den kolem ostrova Santa Maria v Azorském souostroví, tedy v oblasti, která bývá do bermudského trojúhelníku rovněž zahrnována. Ještě podivnější však bylo, že písmo nepatřilo ani kapitánovi, ani prvnímu důstojníkovi - a nikdo další z posádky už navigaci neovládal...

Další zvláštností bylo, že loď se - už bez posádky a navzdory neklidnému moři a bouři - stále držela svého kursu, a to více než 500 mil (tj. 800 km), tj. do chvíle, kdy byla objevena. Proč kapitán loď opustil? Jak mohl on a ostatní z lodi beze stopy zmizet? Byly vysloveny teorie jako vzbouření posádky, strach z náhlého výbuchu nákladu, vzplanutí moru, únos, útěk posádky po zjištění náhlého požáru, ale nenašly se stopy po ohni. Další teorie se opírá o zjištění, že v lodních zásobách byl nalezen chléb nakažený námelem. Vědělo se, že právě námel vyskytující se v chlebu již dříve zapříčinil náhlá šílenství a dokonce smrt, které předcházelo nelogické chování. Konzumace kontaminovaného chleba s následnou otravou s projevy šílenství mohla způsobit, že celá posádka naskákala do moře - toto vysvětlení lze možná vztáhnout i na jiné případy opuštěných lodí, ale to jsou pouze domněnky.

Ještě více než po stu letech je Mary Celeste považována za oběť záhadné síly, která číhá na své oběti v bermudském trojúhelníku. Tolik fakta.

Okna zadní nástavby byla zatlučena prkny a zakryta plachtovinou, jako by se tam chtěla zmizelá posádka opevnit. V měděné obšívce pod čarou ponoru byly dlouhé a hluboké rýhy. Tak o tom ve své knize píše Charles Berlitz.

Nikoho však nenapadlo Berlitzovy údaje ověřit. Udělal to ovšem Lawrenc David Kusche z Arizonské národní knihovny ve spolupráci s Deborah Blouinovou. Výpisy z archivů pojišťoven i amerického námořnictva v roce 1973 dokázaly, že Berlitz si v podstatě ve většině případů bohapustě vymýšlel. Kusche napsal dvě knihy. Neměly však takový čtenářský úspěch jako Berlitzovy bestsellery. Inu, lidé milují spíše romantiky tajemných záhad, než prostá a také zpravidla nezáživná fakta.

Starý muž a trojúhelník smrti

Na palubách lodí a letadel mizejících v bermudském trojúhelníku většinou odcházeli z tohoto světa lidé, jejichž jména nikomu nic neříkala. Zvláštní výjimku v tomto ohledu představuje jeden z prvních popsaných případů a obrovskou popularitu tajemnému "trojúhelníku" přineslo zmizení lodi, na níž se plavil Joshua Slocum. Nám, suchozemcům, jeho jméno patrně mnoho neřekne, ale na přelomu 19. a 20. století šlo patrně o nejslavnějšího mořeplavce své doby. Jde totiž svého času o velmi populární historickou osobnost, kterou dodnes znají přinejmenším mnozí námořní jachtaři a milovníci moře. Slocum byl totiž vůbec první člověk v historii, kterému se podařilo samotnému na malé plachetnici obeplout zeměkouli. Joshua Slocum se narodil roku 1844 a už v raném mládí odešel na moře. Začínal jako prostý námořník, vypracoval se na důstojníka a posléze i na kapitána. Když v padesáti letech odešel do výslužby, koupil vyřazenou jedenáctimetrovou plachetnici Spray a v červenci roku 1895 vyrazil na mořskou pouť kolem celé zeměkoule zcela sám. Trvala mu celé tři roky, nicméně zvítězil. Spray se stala nejslavnější sportovní jachtou, Joshua Slocum nejslavnějším jachtařem. Unikátním výkonem se proslavil. O své cestě napsal knihu. Dnes bychom řekli bestseller a kniha, kterou o cestě napsal, šla (a dodnes jde) dobře na odbyt. Slocum byl po návratu z cesty kolem světa finančně zajištěn, dokonce se na stará kolena oženil a usadil na ostrově Martha's Vineyard. Spray se na podzim roku 1909 ve věku pětašedesáti let zase vydal na delší plavbu do Jižní Ameriky. Doplul však pouze do oblasti dnešního bermudského trojúhelníku, kde zmizel. Nenašel se ani vrak lodě, ani mrtvé tělo, ani vyplavené trosky jeho plachetnice, které by napověděly o osudu osamělého mořeplavce. Tehdy poprvé se moře v okolí Floridy dostalo do popředí zájmu senzacechtivé veřejnosti. Tehdy ještě nebyli v módě mimozemšťané a jiné dimenze, spekulovalo se spíše o pirátech, srážce nebo sebevraždě. Nic z toho se však nepodařilo dokázat. Na této lodi v oblasti bermudského trojúhelníku zmizel i Joshua Slocum, první jachtař, který obeplul zeměkouli sám.

 

Obr.2 Joshua Slocum

Někdy šlo o prokazatelnou katastrofu, která měla očité svědky, kteří přežili. Pravým opakem záhadného zmizení posádky Mary Celeste je záchrana dvou pilotů, kteří letěli nad bermudským trojúhelníkem. Dne 4. prosince 1970 vzlétl Bruce Gernon spolu se svým otcem ve sportovním letadle z ostrova Andros na Bahamách a zamířil k Palm Beach na Floridě.

Gernonovo letadlo bylo vzápětí obklopeno podivným mrakem tvaru doutníku. Nejednalo se o žádný obyčejný mrak. „Jeho stěny byly zářivě bílé s malými obláčky, které rotovaly ve směru hodinových ručiček uvnitř mraku," vyprávěl Gernon později. Na jeho konci zahlédl otvor, nabral rychlost a unikl. Místo na čerstvý vzduch se však dostalo letadlo do podivného šedého oparu. Gemon zahlédl ostrov; podle uplynulého času usoudil, že jde o ostrůvky Bimini. Po několika minutách však bezpečně poznal Miami Beach na Floridě. Po přistání si Gemon ověřil čas. Vzdálenost, kterou normálně přeletěl asi za 75 minut, překonal tentokrát za pouhých 45 minut a navíc spálil o 45 litrů benzínu méně než obvykle. V následujících letech Gernon hovořil o tom, že je jedním z těch šťastných, kterým se podařilo projít časovou smyčkou, přežít nástrahy bermudského trojúhelníku a podat o nich svědectví.

Pokračování

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 931