Bylo to v druhé polovině listopadu roku 1876. Do redakce tehdy populárního německého časopisu „DOMA" přišel jeden z jeho stálých spolupracovníků H. Schmaus a zamířil rovnou k šéfredaktorovi.

 


„Nesu vám, pane šéfredaktore, senzaci, která vyrazí dech nejen vašim čtenářům, ale celému Německu. Ale co říkám, celé Evropě, světu..."

„Ráčejí se uklidnit, Schmaus, a řeknou, co zase kde vyšťourali." - „Ne, pane, nic nebudu vykládat, tady si všechno přečtěte..."

Po těchto slovech podal H. Schmaus šéfredaktoru několik listů, na nichž stálo:

„Asi před rokem vstoupil do pracovny berlínského průmyslníka Alberta Borsiga neznámý mladý muž, který tvrdil, že mu chce předvést svůj vynález týkající se zrušení zemské tíže. Pan Borsig zprvu pokládal návštěvníka za duševně chorého a chtěl ho dát vyhodit. Avšak dříve než k tomu došlo, vytáhl vynálezce jakýsi speciálně upravený lesklý drát. S ním se přiblížil k obrovské kovové váze, ovázal kolem ní drát a poté ji zvedl ze země jako pírko. Pan průmyslník nevěřil svým očím a ihned zahájil s vynálezcem jednání o zakoupení jeho vynálezu. Již v následujících dnech byly svolány porady, jichž se zúčastnili i odpovědní zástupci armády a námořnictva. Poněkud plachý vynálezce na nich dokázal, že dělo o váze jedné tuny lze pomocí jeho vynálezu zvednout jako mýdlovou bublinu. Za tajemství svého objevu žádal 3 milióny marek. Tato suma byla také státem uvolněna za předpokladu, že se vynálezce podrobí jistým podmínkám, souvisejícím se zájmy státu.

Konečné jednání bylo stanoveno na 7. prosince 1875. V určený den se dostavili pánové, kromě jednoho — vynálezce. Tento muž, jehož jméno se nepodařilo zjistit, je od té doby nezvěstný. Podle dialektu lze soudit, že je Šváb."

Šéfredaktor dočetl rukopis, podíval se přes brýle na jeho autora a potom řekl: „A na tohle jim mám, Schmaus, naletět?"

„Nemusíte, pane, ale já vás ujišťuji, že je to zpráva z hodnověrných pramenů. Když ji nezveřejníte u vás..." - „Počkají, Schmaus, s tím vyhrožováním a řeknou, od koho to mají?" - „To je, pane, jaksi... jaksi důvěrné, ale vy snad... Zkrátka, prozradil mi to ve slabé chvilce jeden známý poslanec, který se osobně zúčastnil onoho jednání s vynálezcem. Jenomže, když se potom ten objevitel záhadně ztratil, museli se všichni, kteří o záležitosti věděli, zavázat, že o tom pomlčí. Ať tedy mlčí, ale podle mého by bylo lepší, kdyby se prostřednictvím vašeho listu začalo po vynálezci pátrat..."

„Poslechnou, Schmaus, na tom něco je. Dobrá, ještě si to rozmyslím." Pan šéfredaktor si to rozmyslel ve prospěch H. Schmause.

Obr. 1 Perpetuum mobile Roberta Boyla

A tak 22. listopadu 1876 vyšla s jistými úpravami spolupracovníkova zpráva. A rázem vzbudila rozruch. Nikoliv po celém světě, ale v Německu jistě. Do redakce se hrnuly žádosti o další podrobnosti, zvýšila se aktivita diplomatů i vyzvědačů, docházely i některé informace, které mohly — podle pisatelů — posloužit k odhalení vynálezce. H. Schmaus jednoho dne přikvačil s dalšími podrobnostmi. Oznámil šéfredaktorovi, že se vynálezce jmenoval Johann Wegele, ale není prý už, žel, mezi živými. Nesouhlasil prý s podmínkami, které mu byly kladeny, a rozhodl se prodat svůj vynález Anglii, kam se 11. prosince 1875 vydal. Naneštěstí prý však nasedl na parník Mosel, který se potopil.

„Tak přece jen to byla, Schmaus, bouda, co? A teď, když se jim to vymklo z rukou, vymysleli si tuhle pitomou historku s Johannem Wegelem, co? Ne, ne, holoubku, na tohle už vám nenaletím ani já, ani moji čtenáři, ani rozjitřené Německo. Budeme muset s pravdou ven... Vy i váš přítel Borsig, který se zaštiťuje závazkem o mlčení, ale přitom si mne ruce, že se o něm všude mluví. Ale to jim, Schmaus, povídám, tenhle kalich hořkosti si vypijou oni sám. A do dna..."

„Přijímám, pane šéfredaktore. Bude-li to ovšem něco jiného než hořkost, věřím, že mi mé právo rovněž neupřete. Já mám totiž v ruce něco, co vás nepochybně velice překvapí." „Od nich, Schmaus, už mě nemůže nic překvapit."

„A co byste říkal takovéto zprávě?"

Šéfredaktor listu „DOMA" se opět zahleděl do podávaného rukopisu. V něm se kromě jiného oznamovalo, že byl nalezen zápisník Johanna Wegela a ocitován jeden z posledních jeho zápisů: „Protože se vydávám na dalekou cestu a mohlo by se mi stát něco lidského, uložil jsem dnešního dne — 9. prosince 1875 — u jedné banky zapečetěný balíček, v němž jsou popsány podrobnosti mého objevu. Zemřu-li nebo nebude-li o mně slyšet do tří let, učinil jsem opatření, aby úředníci banky balíček otevřeli a mé tajemství zveřejnili."

„Schmaus, tohle už je vymyšleno poněkud lépe. Získávají se tím dva roky času... Za tu dobu lidé na ledasco zapomenou... Vědí co? Já to uveřejním, ale oni mi zato řeknou, jak to s tím vynálezcem opravdu je."

„Ale, pane šéfredaktore, já přece ..." - „Kouknou, Schmaus, nemusejí říkat mnoho, stačí, když mi prozradí, jestli je to jejich nápad nebo Borsigův? Já mám přece pro tyhle legrácky taky pochopení... Jenom nechci patřit do jednoho pytle s těmi hlupáky, kteří jim na to naletěli. — Tak kdo to, Schmaus, vymyslel?"

„Jaksi oba, pane šéfredaktore..." „Tak vidějí a je to. A teď šup s tím do sazárny..."

Šéfredaktor se nemýlil. To, co v roce 1876 vzrušovalo tisíce lidí, upadlo po dvou letech v zapomnění. A kdyby... Kdyby si byl snad někdo přece jen vzpomněl, tehdy už to nebyla záležitost redakce listu „DOMA", ale detektivů a bank. A třeba dodat, že osnovatelé tohoto podvodu spoléhali i na nedůvěřivost lidí, kteří se naučili brát s rezervou prohlášení politiků, kteří se veřejně od tohoto případu distancovali.

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 927