„Dolní čelist patří dnešnímu orangutanovi a z dnešní doby pochází i lebka!" hlásal a psal známý německý paleontolog Franz Weidenreich, když spatřil až dosud nejstarší lidskou hlavu, kterou nalezl krátce před 1. světovou válkou anglický advokát Charles Dawson u sussexské vesnice Piltdown, nedaleko kanálu La Manche.

Bylo to však volání osamoceného v poušti. Vědecký svět jásal. Nalezl se přesvědčivý důkaz pro Darwinovo tvrzení, že pocházíme z opice. Britské muzeum ukazovalo s nesmírnou hrdostí a pýchou 950.000 let starého gentlemana, nejstaršího zástupce člověka na této zemi.

Úspěšný nálezce Charles Dawson byl synem právníka, který měl dobře zavedenou praxi v pobřežním městečku Uckfieldu. Od svých školních let se věnoval i neobvyklému koníčku: vykopávkám. Pomohl na denní světlo mnoho cenným nálezům, které umisťoval v sousedních muzeích v Hastingsu a Brightonu. Prohledával starořímské tábory, dosud neznámé jeskyně, odhalil naleziště plynů a uveřejnil dílo o zámku Hastingsu. Není proto divu, že si ho vážili všichni amatérští archeologové sdružení v národním svazu, že přednášel před královskou zeměpisnou společností v Londýně, že se stal přítelem ředitele geologického oddělení Britského muzea v Londýně sira a. Mnoho učenců nejvyšší třídy bylo odhodláno přijmout jej za člena významné britské vědecké společnosti Royal Society.

To všechno však bylo ničím ve srovnání s nálezem v únoru 1912. Tehdy Dawson překvapil londýnského ředitele muzea jedinečnou, dobře zachovalou lebkou, která vykazovala rysy opičí a lidské hlavy, o kterou nálezce vykopal na rolnické usedlostí Barkhom v Piltdownu. Odborníci ihned odhadli stáří lebky na 950.000 let. Bylo překonáno všechno, co se dosud nalezlo — i před pěti lety objevená heidelberská čelist.

Darwinovi přátelé jásali. Sir Arthur uspořádal na počest svého chráněnce a jeho Piltdownského člověka slavnostní zasedání Royal Society. Radostná zpráva proběhla všemi světovými novinami. Tisíce návštěvníků zaplavilo místo nálezu a v okolních písčinách hledalo další stopy po pralidech. Hostinec „U jehněte" vyvěsil obrovskou tabuli s vyobrazením divokých opičích lidí, na jejichž lebky umístil nápisy „Piltdownský muž". Časem převzala celá hospoda tento název a na jehně si nikdo nevzpomněl. Vědci pak pokřtili drahocenný nález jménem „Anthropus dawsoni".

Charles Dawson vytěžil ze svého nálezu mnoho dalších senzací. Na místě nálezu byl postaven pomník a okolí naleziště bylo prohlášeno za přírodní rezervaci. Všichni již netrpělivě čekali, že šťastný archeolog-amatér bude vyznamenán Řádem britského impéria jako předstupněm pro získání titulu »sir“. Tu vypukla válka. Nastaly jiné starosti.

Mezi vědci na celém světě se rozpoutaly nesmiřitelné debaty o objevu Piltdownského člověka již před tím, než byl podvod vědecky dokázán.

V roce 1916 Dawson zemřel na následky otravy krve — a je třeba dodat, že v zapomenutí. Jeho památce nevěnoval pozornost ani domácí tisk, neobjevila se ani lokální zprávička v novinách, jejichž byl Dawson dlouholetým dopisovatelem. Místo toho začaly o nebožtíkovi kolovat prapodivné řeči. To, co se sousedé a kolegové neodvážili vyslovit za jeho života z bázně před čestnými ochrannými zákony, vyprávěli nyní s chutí a veřejně.

 

Obr. Podvodník sesadil různé díly lebky Piltdownského člověka tak dovedně, že oklamal celou vědeckou veřejnost.

 

Obr. Tak vypadal po rekonstrukci Piltdownský člověk, který žil na naší planetě údajně před miliónem let.

Nejdříve bylo odhaleno tajemství Dawsonova domu za zdmi zřícenin lewisského zámku. K údivu všech nalezli v domě mnoho kamenů a starých kostí, ale nejvíce překvapující byl nález různých chemických prostředků - nikdo nikdy nevěděl, že by se Dawson zabýval vedle archeologie i chemií. Aby byla hanba dovršena, donesl jeden historik- amatér z londýnské knihovny Guild Hallu sto let starý svazek o dějinách zámku Hastingsu. Ukázalo se, že Dawson jeho obsah opsal téměř doslova.

Po druhé světové válce byl nedaleko naleziště v Piltdownu pohřben i Dawsonův oddaný přítel a badatel sir Arthur Smith Howard. Věřil na pravost nálezu do svého posledního dechu, mnoho let svého života strávil hledáním dalších kostí v této oblasti, ale za všechna ta léta nalezl pouze jediný ovčí zub. Jeho nástupce, dr. Kenneth Oakley, však o pravosti nálezu silně pochyboval. Věřil ve správnost učení francouzského mineraloga Cournota, podle něhož roste ve starých kostech obsah fluoru. Stačilo tedy zjistit, zda muzejní senzace obsahuje dostatečné množství této látky.

Potají odštípnul z lebky asi 20miligramovou částečku a podrobil ji s uznávanými odborníky chemické analýze.

Neřekl jim, o co jde. Vyšetření ukázalo, že kosti neobsahovaly fluor v potřebném množství. Doktor Oakley zašel ještě dál. Nechal prozkoumat částečky z různých částí lebky - a potvrdilo se, že pocházejí z různých elementů. Jednalo se o kosti různých bytostí a naprosto nesouhlasilo ani dříve udávané stáří. Lebka Piltdownského člověka zmizela ve vší tichosti v muzejním trezoru. Čím méně se o ní bude mluvit, mysleli si vědci, tím lépe.

Jenže naštěstí, či neštěstí byly v poválečných letech vyvinuty metody, podle nichž se dalo nezvratně přesně dokázat stáří různých nálezů a hornin - podle radioaktivity, uspořádání krystalů, jakosti železa, organického uhlíku a vody a tak dále a tak dále. Mladý učenec dr. E. T. Hall zavedl do oxfordské laboratoře jím vynalezený spektrograf X paprsků. Aby dokázal jeho přesnou práci, navrhl prozkoumat lebku „Anthropus dawsoni". Musela opustit muzejní trezor.

Tehdy se potvrdily závěry dr. Oakleye, ačkoliv je chtěl zatajit: lícní kost, čelist a stoličky pocházely z novodobých opic, lebka patřila člověku. Byla stará maximálně 50 000 let. To, že vypadala jako stará na milión let, docílil Dawson pomocí různých chemikálií. Tím se vysvětlila i tajemná přítomnost chemikálií v někdejším Dawsonově obydlí. Zázračné kosti zřejmě pocházely z různých světadílů.

Svět se prohýbal smíchy. Karikaturisté a šprýmaři neměli dávno tak vděčné téma. Nyní začala celá řada vědců tvrdit, že dávno poukazovali na podvod, ale že je nikdo nevyslyšel. Z velkých světových muzeí muselo být staženo přes 300 odlitků lebky Piltdownského člověka. Musely se měnit učebnice...

Opravná opatření se samozřejmě nevyhnula ani Piltdownu. Byl odstraněn památník z místa naleziště a zrušena státní rezervace. Bývalý majitel dostal své pozemky nazpět. Svého názvu se nezřekl pouze hostinec — ať byla situace jakákoliv, obchodu prospěla. Ještě dlouho líčil hostinský zvědavým hostům, jak se prostému advokátovi podařilo oklamat i samotného váženého ředitele britského muzea.

Kus tajemství kolem piltdownské lebky však zůstává stále nevyjasněno. Nikdo neví, zda Dawson vyráběl padělky zcela sám. Možná, že je koupil od jiného podvodníka a pouze je trochu upravil. Nelze vyloučit, že byl sám oklamán a v pravost nálezu věřil.

Vědci však skončili další pátrání s lakonickým oznámením výsledku. O způsobu padělání nehovoří. Prostě je nezajímá, zda zde sehrál hlavní úlohu Dawson či někdo jiný. Protože nikdo nebyl poškozen, nepostarala se o plné vyřešení záhady ani policie. Otázka, kdo je skutečný viník, nebyla nikdy zodpovězena. A už asi nikdy nebude. V roce 1940 zničila bývalý advokátův dům ve zříceninách lewiského zámku nepřátelská bomba. Smetla s sebou i poslední stopy.

 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 935