Osudy Johanitů * „Rhodští bratři" * „Maltézští rytíři" * ruská anabáze

 

 

 


V roce 1291, kdy vzala za své naděje na udržení Svaté země, přesídlili johanité na Kypr, kde také založili mocný centralizovaný stát. Jejich loďstvo patřilo ve své době k nejlépe vybaveným.

Neuplynulo však ani dvacet let a stát se v důsledku vnitřních rozporů a svárů rozpadl. V roce 1309 se špitálníci uchýlili na ostrov Rhodos, podle něhož se jim začalo říkat „Rhodští bratři". Turci, kteří v průběhu 15. a 16. století opanovali celou oblast Středomoří, zaútočili i na Rhodos, a rytířům, kteří byli znovu oloupeni o střechu nad hlavou, nezbylo než vyrazit do světa a hledat nové, jistější útočiště.

V roce 1530 se definitivně usadili na Maltě. Odtud další jejich název, „Maltézští rytíři". Poté, co bratrstvo obdrželo od císaře Karla V. vedle Malty též sousední ostrovy Gozo a Comino, přeměnilo se v Maltézský řád sv. Jana z Jeruzaléma.

Byl to stejně jako dříve suverénní rytířský stát, v jehož čele stál velmistr. K výrazným změnám ovšem došlo v otázkách cíle a politických ambicí řádu. O božím hrobu či péči o trpící a choré už nepadla ani zmínka; rytíři se prohlásili za předvoj křesťanstva v boji proti Turkům a učinili slib, že budou bránit Středozemní moře před sultánem a maghribskými korzáry.

Je třeba říci, že se rytíři s nepřítelem potýkali více než obětavě a prokázali přímo neocenitelné služby jak Karlu V., tak Filipu II. Skutečného vrcholu své slávy řád dosáhl, když vítězně udolal čtyřměsíčnímu obléhání Turků a donutil tak k ústupu jejich početné loďstvo a armádu o síle 40 tisíc mužů. K této události došlo v roce 1565. Rytířům v počtu 9 tisíc mužů tehdy velel velmistr řádu Jean Parisot de La Vallette, podle něhož byla později pojmenována metropole tohoto ostrovního státu.

Jak se často stává, největší vzestup byl současně také počátkem hlubokého pádu. Železná disciplína ochabovala, docházelo i k národnostním rozepřím a rytíři, zvolna propadající hříchu, se začali obohacovat na úkor domácího obyvatelstva. Ve stavu všeobecného úpadku, korupce a rozkladu se výrazně projevila totální neschopnost velmistrů podobnou situaci radikálně řešit. Ztratili reálnou moc, čehož dokázali šikovně využít jezuité a svatá inkvizice.

Úměrně oslabování turecké vlády nabývala činnost řádu mírovějšího, dalo by se dokonce říci „civilnějšího" charakteru. Povstání místních obyvatel (potomků Arabů a Féničanů), k němuž došlo v roce 1775, se řádu sice podařilo potlačit, avšak přesto velmistra prince Rohana donutilo k určitým drobným reformám. Pokusil se o reorganizaci státního řízení, soudnictví, o zlepšení ekonomiky, což také ve svých důsledcích přispělo k širšímu pohledu na světovou politiku. Právě v tomto období také započalo sbližování maltézských rytířů s odvěkým nepřítelem Porty, s Ruskem. Za shovívavého přispění Kateřiny II. byl řádu předán zprvu bohatý majorát knížat Ostrožských a poté i bývalé panství jezuitů v Polsku, kde bylo brzy nato zřízeno rozsáhlé převorství.

V tomto období je také třeba hledat počátky rytířských her, které za časů cara Pavla tolik udivovaly ruskou společnost.

Mnohé z toho, co se nám jeví jako nečekané, náhlé, ba dokonce tajemné, vychází ze spodních proudů dějinného procesu, proudů pohříchu zcela pragmatických.

Pavlovy sympatie k maltézskému řádu byly kromě panovníkovy záliby v romantických rituálech dány rovněž důvody politickými. Francouzská revoluce, která vypudila řád ze země, učinila z něho opět přirozeného spojence ruského samoděržaví, a to přinejmenším vůči vnitřnímu nepříteli.

„Car Pavel,“ upozorňuje prozíravý švédský diplomat G. M. Armfelb, „v sobě v oněch vratkých dobách převratů a intrik spojoval netrpělivost a krutost armádního despoty s jistou dávkou smyslu pro spravedlnost a rytířství."

Dojde-li k otřesení trůnu, chytají se monarchové třeba stébla trávy.

Hierarchická disciplína feudálního řádu a jeho zřejmý konzervatismus nemohly nevábit vladaře, který snil o „rytířské" věrnosti svých poddaných.

N. A. Eidelman ve své pozoruhodné práci „Hranice věků“ o tom píše:

„Dne 26. února 1797 položil car Pavel na místě zbořeného Letního paláce základní kámen Michajlovského zámku. Obřadnost i symbolismus jsou tu zastoupeny v maximální míře: staví se přece panské sídlo středověkého typu v barvách rukavičky spanilé dámy (Anny Lopuchinové-Gagarinové), které se v té době car dvořil."

Pavlovy činy ztrácejí mystický háv a stávají se zcela pochopitelnými teprve při zařazení do obecně politického kontextu.

Konvent provádí konfiskaci majetku maltézského řádu na celém území Francie. Car, který před zdivočelou lůzou a před jakobíny hájí ušlechtilé ideály rytířství, podepisuje neprodleně dohodu o zřízení řádu sv. Jana v Rusku, ve které mimo jiné „...ratifikuje jménem svým i jménem svých následníků pro všechny časy a všechna území způsobem nanejvýš slavnostním zavedení výše zmíněného řádu ve všech svých državách."

Naší pozornosti jistě neunikne rozmach vpravdě kosmický: pro „všechna území" a na „všechny časy"... Velkopřevorství volyňskému vedle toho poskytla státní pokladna roční důchod ve výši 300 tisíc zlatých, který byl navíc „pro věčné časy" zbaven všech srážek a daní.

Politický akt začal nabývat podoby čarodějného mystéria. Maltézští rytíři, kteří se v Rusku usídlili, si s vypočítavostí ryze jezuitskou pospíšili, aby této výhodné konstelace hvězd využili.

Caru Pavlovi byl udělen na ruské poměry poněkud kuriózní titul „protektora náboženství maltézských rytířů", tedy náboženství katolického, které pravoslavný vladař bez větších okolků přijal. Velmistr řádu Gampéche mu vyjádřil svou vděčnost symbolicky cennými dary - křížem La Valetta a ostatky sv. Jana.

Při svém tažení do Egypta se Napoleon Bonaparte zmocnil Malty, kterou mu bez boje vydal sám velmistr rytířského řádu Gampéche. Kapitula, která se shromáždila v Rusku, proto rozhodla zbavit ho tohoto vysokého úřadu.

Jeho navrženému nástupci se dostalo souhlasného ocenění ze všech stran. Velkopřevor hrabě Litta věděl příliš dobře, s kým bude mít tu čest a - třebaže v Petrohradu žil již několik let - přijel tedy ke dvoru v zaprášeném kočáru, doslova jako poutník z dalekých krajin. Stejnou pečetí řeholnického putování se vyznačovaly i kočáry jeho doprovodu.

V poníženém pokleku požádali řádoví bratři v oděvech johanitů „zámeckého pána" o přístřeší, jako by opravdu byli bludnými rytíři, kteří na své strastiplné cestě za svatým grálem spatřili mezi písečnými dunami kýženou zámeckou věž. Zámecký pán, jenž byl předobře zpraven o všech detailech rituálu, velel služebnictvu, aby deputaci maltézských hostí uvedlo do přepychově zařízených komnat.

V historických poznámkách M. K. Šilděra je tato dojemná epizoda vylíčena následovně:

„...Pavel, když byl zahlédl vyčerpané muže, vyhlížející z kočárů, dal bez odkladu zjistit, kdo to přijel; pobočník se záhy vrátil, řka, že to ctní rytířové řádu Svatého Jana Jeruzalémského prosí o laskavé přijetí. „Uveďte je dále!“ poručil car. Hrabě Litta vstoupil a pravil, že při svém bloudění nehostinnou arabskou pouští spatřili zámek a dozvěděli se, komu patří..."

Příjemně vzrušený vladař, jenž si už v mládí rád pohrával se zednářskými mystérii, projevil nelíčené dojetí a bez sebemenší námitky přijal téměř operetně znějící titul, který mu byl nabídnut.

„Ach, ten ruský Don Quijote!" zvolal Napoleon, když se dozvěděl o jmenování nového velmistra.

Tím, že poskytl podporu rytířům, kterým doslova hořela půda pod nohama, provedl car Pavel skutečně klasický donkichotský kousek. Byl to čin bezesporu ušlechtilý a jímavý, současně však komický. Existuje domněnka, že výstižná poznámka prvního konzula nebyla reakcí na událost nepředvídanou, ale právě naopak netrpělivě očekávanou. Ba co víc, operace s Maltou prý byla součástí složité politické intriky, kterou důmyslně vykonstruoval Talleyrand, aby vyvolal spor mezi Ruskem a Anglií.

Když se Napoleon vylodil na ostrově, sotva počítal s tím, že by si ho mohl udržet na dlouho. Angličané, mající jasnou převahu na moři, dobyli Maltu záhy zpět, a tím hodili novému velmistrovi do tváře rukavici. Po této akci se protifrancouzská koalice rozpadla. Byla to vskutku příliš vysoká cena za středověké hračičky - maltézskou korunu a žezlo, pečeť a rytířský meč.

Nicméně, korunovace se odehrála se vší slávou v trůnní síni Zimního paláce, kde se při té příležitosti shromáždil senát, synod a celá dvorská kamarila. Maltézský kříž požehnal dvouhlavého říšského orla a k předlouhému výčtu carových titulů, který končíval slovy „a další", byl připojen ještě jeden. Zachoval se výnos podepsaný carem:

„Proklamaci, jež nám byla předložena 29. dne měsíce listopadu, My, přijímajíce titul Velmistra pro všechny časy nade vše slavného a úctyhodného řádu svatého Jana Jeruzalémského, poroučíme našemu senátu, aby byl připojen k našim císařským titulům, a synodu poroučíme, aby jej umístil dle vlastního uvážení."

Následovaly slavnostní salvy, vojenská přehlídka, obloha zasvítila barevným ohňostrojem. Počet komend v říši se přiblížil stu, objevilo se zcela nepřirozené a s ničím neporovnatelné „ruské pravoslavné" převorství, gardoví důstojníci nosili kamizoly s osmihranným křižem, který označoval i dveře carova kočáru. Bývalý palác knížete Voroncova, kde našla své sídlo kapitula, byť spěšně přejmenován na zámek, na Kamenném ostrově byl v největším chvatu postaven poutnický dům s kostelem Jana Křtitele, v němž duhově zazářila slavnostní roucha katolického duchovenstva.

To nejlepší ovšem teprve přijde. Čilý ruch nastal mezi jezuity. Trapisté zřizovali kláštery, narychlo přicestoval papežský nuncius a pozvání k návštěvě Petrohradu dostal i sám nejvyšší pontifik. Vypadalo to, jako by se obrovská velmoc stala pouhým zámořským teritoriem nepatrného ostrůvku, obsazeného navíc cizím vojskem, a chystá se přestoupit na jinou víru. Zlí jazykové dokonce tvrdili, že sám car Pavel pomýšlí na papežský stolec a čeká jen na příhodný okamžik, aby mohl usednout na místo Pia VII.

V atmosféře napjatého očekávání se hranice možného jako by docela rozplynuly. Což to nebyl sám papež, kdo udělil své požehnání, když se velmistrem katolického řádu stal panovník pravoslavné říše?! A co teprve „pravoslavné" převorství?

Stalo se opravdovou ironií osudu, že skrz naskrz prohnilá elita provokovala intenzívní politické hemžení, stejně tak cynické jako slepé. Velmožům, kteří toho v životě už mnoho viděli, vychytralým diplomatům, ba ani prohnaným obchodníkům jaksi ani na mysl nepřišlo, že mocní tohoto světa se mohou také zabývat hloupostmi a přitom lovit v kalných vodách.

„Kloužeme po okraji strže, a jako kámen do ní padneme...“

G. R. Děržavin, který přesně vycítil atmosféru neklidného čekání na osudový okamžik, reagoval vskutku přesně. Byl mimochodem osobně přítomen maltézské „korunovaci" a také o ní zveršoval a k nohám svého panovníka složil náležitou ódu.

Ovzduší metropole vydechovalo hysterii. Spolu se slavnostní mší, s mušketýrskými oděvy a paladýny vznikalo magické fluidum.

Na zamlžených paloucích parku aristokraticky zjemnělého Pavlovska se pojednou rozhořelo devět maltézských hranic. K nazelenalé klenbě oblohy vzlétaly zlatavé jiskry. Pradávné čarodějnictví stařičké Evropy právě vtrhlo do nedozírných prostor svatojánské noci.

Car Pavel, jemuž zbývaly pouhé dva roky života, jako by už tehdy tušil smrtící spiknutí, propadl slepé víře, že jej rituální plameny uchrání před zradou a nepřátelskými záměry. Slepě a vší silou zápasil s duchy, aniž by rozlišoval mezi oddaností a zradou, a věřil, doufal v ohně, na nichž křižáci spalovali své zkrvavené obvazy.

Není třeba, abychom se tu podrobněji zabývali posledními lety Pavlova života. Po jeho smrti ztratila existence řádu na území Ruska jakoukoli perspektivu. Car Alexandr I. kategoricky odmítl veškeré pocty velmistra maltézského řádu a ponechal si pouze titul protektora. V roce 1817 byl řád na celém území Ruska zrušen a brzy nato ztratili řádoví rytíři podporu i v německých státech. V roce 1834 přesídlila kapitula do Říma a od těch dob je také osud řádu úzce spjat s Vatikánem. Čas od času se díky úsilí krajní reakce, k níž patřil bezesporu i rakouský kancléř Metternich nebo pruský král Bedřich Vilém IV. podařilo nakrátko jednotlivá převorství probudit k novému životu, celkově však nastaly řádovým bratřím krušné časy.

Dokonce ani velmistři už nebyli voleni. Až v roce 1871 byl tento titul udělen markýzi Santa-Croce.

Řád, který v sobě spojuje protikladné rysy, omšelou ideologii a pružnost forem jejího šíření, nezaznamenává ve svém počínání výraznější úspěchy. Není ostatně vyloučeno, že jen vyčkává, až nastane příhodnější chvíle.

 

Čtěte také: Řád chudých rytířů Krista a Templu Šalomounova. KPUFO.CZ. Internet: http://kpufo.cz/oblasti/ota/templar/index.htm 

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 671