Návrat řádu do Evropy * Bohatství lákalo mnohé * Spiknutí dvou renegátů * Historie albigenských se opakuje * Spor o město Potieres * Spiknutí se rozjelo na plné obrátky * Boží soud * Legenda dala vznik mystickému rituálu * Bafomet * „Mučení se táže a bolest odpovídá" * Tajemství vzniká jen tam, kde vládne nevědomost... * "Noví templáři" 

 

 

Roku 1306 se řád, v jehož čele stál de Molay, vrátil do vlasti. S rozvinutým, vlajícím černobílým praporem s obrazem kříže a heslem „Ne sobě, ne sobě, ale pro tvé jméno!" (Bauceat), doprovázeni davy pážat, zbrojnošů a čeledi, vystupovali na břeh slávou ověnčení paladýnové, aby se rozešli, jak jim bylo určeno.

Když řád opustil Jeruzalém, dal se se znásobenou energií do upevňování svých pozic v západních i východních provinciích. Své komendy měl všude, na Kypru, v Tripoli i Antiochii, v Kastilii i v Leónu, v Portugalsku i Aragonsku, ve Francii (včetně Flander) i v Nizozemsku, vedle toho však také v Anglii a Irsku, v Německu, Itálii i na Sicílii, Český stát nevyjímaje.

Templáři disponovali ve své době neslýchaným ročním důchodem 112 miliónů franků, a mohli tedy bez obav vyčkávat, až jim zralé jablko padne samo do klína. Nešlo tu vlastně ani tak o jablko, jako spíše o biblický granátový plod, ve kterém jedni spatřovali nadlidskou moudrost, jiní zase neomezenou moc nad celým světem. Už tehdy se korunované hlavy skláněly před Beanséanem. Alfons IV., král aragonský a navarrský, vyhlásil dokonce řád za jediného dědice svého trůnu, ačkoli zemské stavy toto poněkud extravagantní rozhodnutí svého panovníka nikdy nepotvrdily.

Když v Paříži, kde tehdy železnou rukou vládl Filip IV., pro svou andělskou tvář zvaný též Sličný, propuklo povstání, neuchýlil se král jen tak někam, ale do templu - chrámové pevnosti, jež byla vybudována pro kapitulu templářského řádu. Templáři, kterým byl později přisuzován dar věšteckého umění, poskytli nejkřesťanštějšímu z králů ochranu před rozhořčeným lidem a tím učinili osudový krok k vlastní záhubě.

Uplyne několik málo měsíců a honosný templ se jim stane posledním žalářem. Říká se, že budoucí mučedníci příliš neobezřetně odhalili dychtivým zrakům nevděčného monarchy nesmírná bohatství řádu - to však jejich budoucí osud sotva předurčilo. Papežové i králové byli totiž o obsahu templářských klenotnic dobře informováni už dávno, o klidný spánek je však připravovala rostoucí moc řádu.

Filip IV. měl na paměti výstrahu, kterou dali angličtí templáři Jindřichu III. „Budeš králem jen potud, pokud budeš spravedlivý!“ Tato slova jej poprvé donutila k důkladnému zamyšlení.

Stejné jako ostatní korunované hlavy, ani on nemohl připustit jakékoli zasahování do odvěkého práva králů beztrestně se dopouštět nespravedlivostí.

Stručně řečeno, srážka mezi královskou mocí, jež vykročila po cestě absolutismu, a dosud mocným, třeba již historicky překonaným plodem feudalismu, byla naprosto nevyhnutelná.

Důvod k zahájení války nebylo třeba hledat. Příčina byla nabíledni - pokladnice řádu. Málokterý z vladařů choval srdečné city k lidem, jejichž bezzásadovost a vyzývavá pýcha byly pověstné. Ne náhodou Richard Lví srdce před svou smrtí prohlásil „Lakotu odkazuji cisterciáckým mnichům, přepych řádu žebravých bratří a hrdost templářům."

Templáři nejen vzbudili rozhořčení celého křesťanského světa svým pošetilým soupeřením s johanity, ale nejednou také uzavřeli spojenectví s jinověrci, vedli války s Antiochií a Kyprem, svrhli z trůnu vládce Jeruzalémského království založeného křižáky a zpustošili Řecko a Trácii. Pokud jde o Francii samu, tady byl seznam jejich prohřešků zatížen pobuřujícím odmítnutím podílet se na vykoupení Ludvíka Svatého z egyptského zajetí a, což bylo zcela neodpustitelné, podporou Aragonského království proti francouzskému Anjou.

Vezmeme-li přitom ještě v úvahu chronickou finanční tíseň francouzského krále, který do poslední kapky vyždímal vlastní i cizí kupecký stav a rozvrátil celou zemi „vítěznými" válkami, bude nám jasné, proč ho tak vzrušovaly zprávy o prohřešcích paladýnů proti matce církvi. Koneckonců byl to on sám, kdo nechal šířit pomluvy, v nichž byl řád viněn z bezbožnosti, kacířství a satanského hříchu.

A tu se v nejvhodnější chvíli naskytli dva renegáti, z nichž jeden kdysi zastával vysoký úřad. Poté, co se mu podařilo uprchnout z vězení, k němuž byl odsouzen velmistrem za četné přestupky, stal se prvním z hanobitelů svých bývalých bratří.

Historie albigenských se tu zopakovala do posledních detailů. Vývoj událostí nahrával králi. Obzvláštní radostí ho naplňovala skutečnost, že skončily dlouhodobé a obtížné rozepře s papežem Bonifácem VIII.

A byl to opravdu urputný svár. Královi poradci Pierre Flotte a Guillaume Nogaret se usilovně snažili dostat Svatého otce do úzkých a zahájili proti němu skutečnou finanční válku. Ctižádostivý potomek katarů Nogaret zatím dostal ještě jeden nijak špatný nápad. Vleklý spor kolem města Poitiers zřetelně sliboval zvířit církevní bahno. Jeden z Bonifácových předchůdců na papežském stolci v podstatě toto město francouzské koruně ukradl. V každém případě k jeho oddělení od toulouské diecéze a přeměně v samostatné biskupství neměl královo svolení. O katarská území bylo mnoho zájemců, a sotva tedy existoval lepší důvod pro obnovení pře. Na jedné straně nároky francouzského krále na episkopát Poitiers byly zcela nesporné, na druhé straně však se jednalo o čistě církevní záležitost.

Papež odpověděl na hozenou rukavici přesně tak, jak mu napověděli. Radou mu však posloužil jeho zapřisáhlý nepřítel. Biskupem v Poitiers jmenoval Bonifác člověka sice bezmezně oddaného, nade vší pochybnost čestného, avšak ne příliš chytrého. Když tento Bernard Sanissetti obdržel biskupskou berlu a prsten s ametystem, nenapadlo jej nic lepšího, než hodit rukavici francouzskému králi. Už při prvním veřejném kázání vyhlásil svou naprostou nezávislost na světské moci a nedbaje pravidel dvorských mravů, odmítl odjet do Paříže. „Poitiers není Francie!" prohlásil před královským úředníkem. „A Filip nemá moc od boha. Je to učiněný ďábel a ďábelská je i jeho tvář. Kdo Filipovi slouží, ten budiž proklet až do skonání věků!" Úředník vyslechl jeho slova naplněn hlubokými rozpaky a bez meškání vyslal do Paříže rychlého posla s podrobným hlášením.

Filip se doslova otřásal smíchy. A třebaže vše probíhalo podle plánu, pocítil král k prostoduchému biskupovi, který byl pouhou figurkou ve hře mocných tohoto světa, smrtelnou nenávist.

Francouzský král se však na rozdíl od papeže dokázal ovládat. Filip nedal nic najevo a urážku jako by spolkl, zatímco Bonifác, povzbuzen zdánlivým úspěchem, učinil na cestě do propasti další krok. K údivu celé Evropy jej nejvyšší pontifik jmenoval svým legátem u královského dvora v Paříži. Bernard Sanissetti se tak rázem stal diplomatem a nejvážnějším kandidátem na získání rudého kardinálského klobouku.

Filip Sličný se i tentokrát čehokoli zdržel, ačkoli mohl nenáviděného klerika z metropole bez váhání vypudit. Mířil však mnohem výše a tak nechal biskupa prozatím na pokoji. Samozřejmě jen na čas, neboť odpouštět nedovedl a ani nechtěl.

Papež a jeho věrný služebník zatím triumfovali. Když ze šachovnice odstranil dvě královy figury, usoudil Bonifác, že nastal čas dát Filipovi šach, a přesunul tedy pěšáka o pole dál.

Hned při první audienci vyslanců Sanissetti zpupným, ba výhrůžným tónem žádal, aby byl neprodleně osvobozen buřičský hrabě flanderský. To byl už otevřený útok na politické zájmy Francie. Bezvýznamný biskup tu zjevně překročil rámec odvěkých sporů mezi světskou a duchovní mocí. Postavil se na roveň vládnoucím osobám a dopustil se tak urážky krále a projevil zřetelnou neúctu k francouzskému dvoru.

To Filipovi definitivně uvolnilo ruce. Stala se však podivná věc. Teď, když konečně mohl dát svému hněvu průchod, žádný necítil. Byl to jen opojný pocit lovce, který zahnal zvěř do nastražené pasti. Leč pravidla lovu žádala, aby se královský hněv projevil. A Filip mu popustil uzdu. Ba v zájmu svých dalších plánů předvedl všem doslova záchvat zuřivosti.

Papežský legát byl z královského paláce potupně vyhnán a Nogaret pohotově sepsal zvláštní protokol, v němž Bernarda Sanissettiho obvinil z urážky krále, zrady, lichvy a z řady dalších zločinů. Z právního hlediska byl dokument sepsán bez jediné vady a nejlepší znalci práva z celé Evropy se tak mohli jen obdivovat umění svých francouzských kolegů, kteří dokázali dokonce i neexistenci důkazů lichvářství obrátit proti obžalovanému a právně spornou zradu proměnit v očividný fakt.

Zrnka, která zasel už Filipův děd, dala první úrodu. Nebývalý rozvět věd a univerzit přinesl nyní francouzskému králi ryze praktický užitek.

Filip štědře ocenil žalobu proti biskupovi z Poitiers. Nogaret, muž prostého původu, si konečně vysloužil zlaté ostruhy, což znamenalo, že získal rytířskou hodnost a navíc titul barona a dvě bohatá léna.

Po skandálním vyhoštění biskupa z Paříže patřilo konečné rozhodnutí v celé záležitosti papeži jako nejvyššímu duchovnímu soudci. Flotte a Nogaret však veškeré požadavky Bonifáce VIII. jednoznačně odmítli. Soudní proces byl zahájen. Biskupova obhajoba se nesetkala s pochopením a tak byl zbaven úřadu a jako zločinec uvržen do vězení.

Hnán nepříčetným vztekem, odhodlal se papež ke krajním opatřením a vydal bulu, kterou stvrzoval své právo nejvyššího soudce nejen v otázkách víry, ale i v záležitostech světských. To byla osudová chyba. Flotte a Nogaret si mohli blahopřát k úspěchu, neboť sveřepý stařec se chytil do nastražené léčky. Papežovy ambice vzbudily rozruch v celém křesťanském světě. Tím, že zmíněná bula zbavovala francouzské panovníky všech privilegií, která jim byla formálně přiznána listinami předešlých pontifiků, neútočila jen na korunu, ale především na zájmy šlechty a měšťanstva. Francie a Itálie se postavily na Filipovu stranu jako jeden muž. Papež Bonifác VIII. svou životní při prohrál a finále jeho zoufalého zápasu s francouzským králem tím bylo předem jasné.

Král vypravil Guillauma Nogareta do Itálie s posledními zlaťáky z vypleněné královské pokladny a sám se uchýlil s věrným poradcem Pierrem Flottem do ústraní. Hledal už vhodného kandidáta pro římskokatolickou stolici. Šachová partie měla záhy skončit vítězstvím.

Nogaret zatím za pomoci Bonifácova úhlavního nepřítele, římského patricia Sciarry Colonnyho, dostihl papeže v Anagni a zajal ho. Tři dny jej drželi v jeho vlastním domě, týrali ho hladem a žízní a nedopřáli mu spánek. Colonnymu však tyto praktiky zřejmě nestačily a často se uchyloval k násilí. Třetí den upadl papež do pološíleného stavu. Jeho dny byly sečteny.

Francouzský král se tedy mohl plně věnovat myšlenkám na vhodného kandidáta. Před očima mu stále častěji vyvstával třpytivý obraz templářských pokladů. Bertrand d'Agoust, který se péčí francouzského krále stal papežem Klimentem V., přistoupil na pět předběžných podmínek, z nichž poslední byla zpočátku nevyslovena.

Když nastal čas konečného účtování, dal Filip jasně najevo, že měl na mysli pomoc při uvěznění Jakuba de Molay. Na přání Klimenta V. tedy velmistr řádu opustil Kypr a odebral se do Paříže na údajnou poradu o nových válečných akcích ve Svaté zemi. Spolu s ním přibylo do města 60 rytířů, kteří s sebou vezli 150 tisíc zlatých florénů a značné množství stříbra. Už jen tyto poklady templu by stačily na pokrytí neodkladných dluhů království.

Svého času vyzval Filip Sličný Jakuba de Molay, aby se stal kmotrem jeho dcery a projevil mu patřičnou úctu; nyní, když nečekaně zemřela králova snacha, byl de Molay pověřen nést pohřební roucho.

Avšak už následující den po smutečních obřadech byl velmistr s celým svým doprovodem zadržen ozbrojenou stráží. Současně byl uvězněn i místodržitel řádu Hugues de Pairaud. Pečlivě připravené spiknutí se rozjelo na plné obrátky. Filip dal rozeslat všem baillům v provinciích tajný příkaz k zatčení templářů na základě předběžného vyšetřování inkvizičního soudu.

Seznamme se s prvními řádky tohoto stylově svérázného dokumentu:

„...Událost přetruchlivá, odsouzení a opovržení hodná, na niž jen pomyslet je hrozné, pokus o jejíž pochopení budí hrůzu; jev nade vše podlý a všeliké odsouzení zasluhující; akt nízký, podlost děsivá a vpravdě nelidská, ba samy hranice lidského překročivší, s níž jsme byli obeznámeni díky sdělením nejvýše důvěryhodných osob, vyvolala v nás nesmírné podivení a přiměla nás, bychom se nelíčeným rozhořčením otřásli..."

Snůška kleteb a nadávek doprovázená melodramatickými výlevy a ani jediný konkrétní argument! Přibližně týmž emocionálním zápalem se vyznačoval celý soudní proces. Není snad třeba dodávat, že policejní síly splnily rozkaz s důslednou přesností a že osudný den zastihl rytíře zcela nepřipravené. Téhož dne byl také konfiskován veškerý majetek »min Zatčení byli neprodleně podrobeni výslechům provázeným mučením. Těm, kteří fyzické útrapy nevydrželi a byli ochotni doznat se před soudem, bylo přislíbeno odpuštění. Statečnějším hrozilo upálení.

Vedením vyšetřování pověřil král nejdůvěryhodnější osoby: svého osobního zpovědníka, inkvizitora Viléma Ymberta a kancléře Nogareta. Ostatní vyšetřovatele si už pařížský inkvizitor Ymbert vybral podle vlastního uvážení.

Vyšetřovatelé se u výslechů řídili předem připraveným seznamem otázek. Tento způsob vedení soudního procesu odpovídal tak byzantsko-římskému pojetí, zdejším zákonům a zvyklostem však zcela odporoval. Další průběh vyšetřování počet zjevných i skrytých nespravedlivostí jen zvýšil. Král byl jasně spolčen jak s těmi, kdo v rudých talárech soudců vynášeli rozsudky, tak s těmi, kdo v bílých prokurátorských pláštích požadovali pro chrámové rytíře trest smrti. Obhájci byli vystaveni otevřenému nátlaku, jak ze strany světské, tak i církevní moci. Nebylo ostatně ani třeba, aby vladař své soudce pobízel, protože všichni do jednoho byli zapřisáhlými nepřáteli řádu. O rozsudku tak bylo rozhodnuto předem a nic už nemohlo ovlivnit královskou rukou určený průběh šetření.

Vězeňské kobky a mučidla konaly své strašlivé dílo. Jeden po druhém doznávali se rytíři ke smrtelným hříchům. Vyšetřování zdaleka ještě nebylo u konce, když dal netrpělivý Filip Sličný pokyn k popravám. V roce 1310 podstoupilo strašlivou smrt na hranici před klášterem sv. Antonína nedaleko Paříže čtyřiapadesát rytířů, kteří se opovážili odvolat svá vynucená přiznání. Jeden z mučedníků vmetl svým katanům do tváře slova, jež navždy vstoupila do dějin: „Což jsem to byl já, kdo se při vašem výslechu přiznal?! Což já jsem obtížil svou duši nestvůrným a nesmyslným výplodem vaší fantazie? Ne, pánové! To mučení se táže a bolest odpovídá!"

Z rozhodnutí místních církevních úřadů v Remeši, Pont de l´Arku a Carcassonnu bylo upáleno ještě několik desítek „zatvrzelých".

Zvěsti o nespravedlivých, děsivých procesech vyvolaly nespokojenost lidu. Král byl nucen udělit souhlas k tomu, aby zajatci, přivezení do Paříže ze všech koutů Francie, použili zákonnou obhajobu generálního prokurátora řádu Petra z Bologne. Byla to však jen pouhá formalita, dočasně vynucený ústupek. Všechny pokusy generálního prokurátora o obhajobu obžalovaných templářů byly soudem zmařeny.

Na králův nátlak svolal papež, který od roku 1309 nedobrovolně přebýval v Avignonu, v říjnu 1311 do Vienne XV. všeobecný koncil. Z králů se však koncilu zúčastnil jen Filip Sličný, zatímco ostatní vládcové se nechali zastoupit svými vyslanci. Francouzský král tu utrpěl potupnou porážku. Koncil odmítl uvrhnout zesnulého papeže Bonifáce do klatby a pro zrušení řádu hlasovali pouze 4 ze 140 kardinálů. Marně král i papež preláty přesvědčovali, aby templáře v nepřítomnosti bez vyslyšení jejich komturů odsoudili. Kardinálové neústupně trvali na nezaujatém přešetření celé záležitosti. Po šesti měsících neplodných pří se v doprovodu úctyhodného počtu ozbrojenců na koncilu objevil král a žádal papeže o jeho jednoznačné rozhodnutí. Papež, naoko dělající drahoty, 2. května 1312 podepsal bulu, jíž byl řád chrámových rytířů zrušen a pohádkové jmění templářů připadlo církvi. Král byl na pokraji šílenství. K čemu vlastně podnikal všechny ty složité kroky a učinil ze sebe před celou křesťanskou Evropou věrolomného netvora? Snad ne proto, aby se stal svědkem obřadného předání movitých i nemovitých statků do cizích rukou?

Filip však přece jen uposlechl Nogaretovy rady a svou hrdost potlačil. Vyslovil dokonce formální souhlas s tím, aby se dědicem chrámových rytířů stal řád johanitů, avšak už během doby, nutné k vyřízení příslušných právních formalit, podařilo se Pierru Flottovi zatížit majetky templářů dluhy tak značnými, že johanité na nečekané dědictví málem doplatili.

Veškeré zlato, všechna léna i majoráty tak nakonec přece jen spadly do klína francouzskému králi.

Velmistr Jakub de Molay byl stále ještě vězněn ve věži templu.

Aby nevznikl zbytečný rozruch, spokojil se Filip s jeho odsouzením k doživotnímu žaláři. Při veřejném vyhlášení rozsudku však zatvrzelý templář, oděný do roucha kajícího se hříšníka, odvolal všechna svá doznání vynucená na mučidlech a vyslovil protest proti nezákonně vedenému procesu. Král se rozzuřil a vydal neprodleně velmistra řádu i osmdesátiletého normandského preceptora Godefroy de Charneye katu. Hned následující den, 18. března 1314, byl Jakub de Molay upálen. Těsně před svou statečnou smrtí svolal svým silným hlasem na zrůdného krále, proradného papeže i ctižádostivého křivopřísežníka Nogareta boží soud.

Uplynulo pouhých čtyřicet dní od okamžiku, kdy vyhasly poslední jiskry autodafé, a všemi opuštěný a zapomenutý papež Kliment, trýzněný rozbolavělým svědomím, vydechl naposledy. Strašlivá kletba starého templáře se počínala naplňovat. Brzy ho následoval i Guillaume de Nogaret. Mohl snad tehdy král Francie tušit, že i jeho životní pouť skončí potupnou smrtí na honu v témže osudném roce 1314?

Molayovo proroctví, jež povzbudilo otevřené i skryté nepřátele Filipa i Klimenta, zanechalo nesmazatelnou stopu v paměti mnoha generací. Zbylí templáři, potomci upálených druhů, i ti, kteří založili nové templářství, jež nemělo s chrámovým řádem nic společného, vytvořili společným úsilím legendu, která dala vznik mystickému rituálu. Jeho ozvuky lze rozpoznat v obnoveném zednářství druhé poloviny 18. století. Dokonce i nejnovější obskurní lóže USA, které si činí nárok na jakousi spojitost s romantickými mystérii středověku, začlenily templářské prvky do svého „cirkusového" programu.

„Cirkusovým" jej nazýváme nejen proto, že využívá triků starých sice jako svět, stále však přitažlivých, ale především proto, že původní mýtus nevyhnutelně mění v obyčejnou pohádku. Z pantomimy parodických rituálů se nejen vytrácí duch původní tragédie, ale i její vnitřní smysl, který již dávno ztratil bezprostřední historickou aktuálnost. Jestliže zednářské lóže, jež vychovaly tribuny Konventu, chápaly nenávist k papežské a královské moci jako živé dědictví, jako návod k jednání, pak současní zaoceánští samozvanci jen stříhají cizí kupóny.

Nepoměrně hlubší a v jistém smyslu nečekaný se zdá být vliv templářské tradice na rozvoj satanistických kultů, zvláště pak na kult Lucifera - anděla temnot, pyšného buřiče, který se opovážlivě postavil samotnému bohu.

Duchovní dědicové chrámových rytířů, v jejichž srdcích dosud proudila jejich horká krev, ale i jen legendou okouzlení snílkové vytvořili právě to, k čemu se navzdory mučidlům i hranicím odmítali přiznat jejich předchůdci. Je to sice překvapivé, ale jen na první pohled, neboť kontinuita bývá často dvojsečná, a tedy zatížená výzvou i protestem.

Templáři, stejně jako svého času albigenští a další oběti inkvizice, byli viněni z bezbožnosti, z hanobení křesťanských svatyň, ze sodomie a z řady dalších zvrhlostí, kterých jsou schopni pouze lidé s narušenou psychikou. Tradiční soubor obviněni však obsahoval i taková, která jitřila a dosud jitří představy chorobné fantazie.

Pokusme se do této podivné směsice zjevných lží a pověrečného zatemnění nahlédnout.

V závěrečných protokolech, založených na výpovědích převora z Montfauconu, které byly prokazatelně plné pomluv, jsou uvedeny následující smrtelné hříchy: neuznávají Krista, Pannu Marii a všechny svaté; hanobí kříž; v temné jeskyni se klanějí modle Bafometa v lidské kůži, kterého pokládají za svého boha, potírají ho tukem novorozeňat svedených dívek; klaní se též samotnému ďáblu v podobě kočky; spalují těla zesnulých druhů a jejich popel přidávají do potravy mladších bratří; líbají se navzájem na všech „osm otvorů", pěstují sodomii atd.

Postačí důkladněji zalistovat v Kladivu na čarodějnice sepsaném inkvizitory J. Sprengerem a H. Institorisem, či podrobněji se seznámit s pomluvami z pozdějších dob, které jsou navzdory svému chorobnému základu překvapivě živoucí, abychom nabyli pevného přesvědčení o nevině templářů. Byli dětmi své doby, lidmi z masa a kostí, o nic méně hříšnými a stejně bohabojnými jako jejich soudcové.

A přesto zvrhlosti, z kterých byli nařčeni a jež budou o sto let později připisovány Gillesovi de Rais, smutně proslulému Modrovousovi, nás vedou k zamyšlení.

Připadá zcela pravděpodobné, že křižáci své padlé spalovali. Není třeba vidím v tom ani tak vliv nejrůznějších kacířských sekt, s nimiž řád přišel ve Svaté zemi do styku, jako spíš nezbytnost, danou válečnými a klimatickými podmínkami. Což johanité nespalovali nemocniční prádlo a obvazy v den svého svatého?

V této činnosti je třeba vidět obřad, který se zrodil z potřeb základní hygieny, a ne buřičskou výzvu křesťanské tradici.

A skutečně, „v ohni se obnovuje příroda". Pokud jde o popel, obdobné zvyklosti je možné pozorovat u lámaistů, kteří věří ve zvláštní moc popela vtělenců buddhů a bódhisatvů, svých duchovních učitelů. Vždyť i křesťané se ve všech dobách klaněli zázračným ostatkům, a mimo jiné i popelu svatých mučedníků, jen ho snad nepřidávali do potravy.

Jestliže chrámoví rytíři převzali od manichejských, katarů a různých byzantských starověrců, kterým poskytli útočiště Arabové, představu metempsychózy (stěhování duší, převtělování), věčného koloběhu, mohli plně přijmout i „svátost popela". Věčná idea, štafeta tradic, ohnivý cyklus.

Vraťme se nyní k Bafometovi. S tímto jménem jsme se dosud nesetkali ani ve spisech církevních otců, ani v černokněžnických knihách, ba dokonce ani v kabalistických tabulkách. Na prubířském kameni si tříbili svůj důvtip nejučenější muži minulosti i současnosti, avšak záhada nepřestala být záhadou. Dokonce ani nejoriginálnější z výkladů, vycházející z řeckých základů, podle něhož „bafometios" značí „křest moudrosti", si nemůže činit nárok na absolutní hodnověrnost. Našly se i pokusy vyložit záhadné slovo z templáři nenáviděného slova „papež" a z neméně nepopulárního slova „Maguineth", avšak tady šlo už o zcela umělé konstrukce.

Francouzský historik Quency chápe modlu chrámových rytířů jako dvouhlavé ztělesnění zla a dopouští se tak zjevného anachronismu. Papež se stal nepřítelem templářů příliš pozdě na to, aby mohl být objektem rituální hry, a na Klementovy předchůdce si řád rozhodně neměl důvod stěžovat. A to už zcela můžeme pominout i to, že sama podoba záhadného idolu se různí a různý bývá i počet jeho hlav (od jedné do tří).

V nejstarších pramenech je Bafomet představován jako stařec s dlouhým bílým vousem. Přesně taková figurína mimochodem zdobí štít starobylého kostela Saint Merry. Vůbec je třeba říci, že přímé setkání s památkami templářské architektury nám o svérázné templářské symbolice vypoví víc, než všechna, často sporná, písemná svědectví. Spojitost mezi templářskou symbolikou a kulturní tradicí gnostiků a albigenských je téměř jasná. Právě proto nebude bez zajímavosti, uvedeme-li si některé argumenty autorů, kteří se pokusili částečně zrekonstruovat filozofický význam a smysl „templářské hereze", jádro její rebelantské pýchy.

„Chrám je honosnější, obsáhlejší a pochopitelnější pojem než kostel," napsal ve svém díle zásadního významu „Tajné společnosti všech dob a všech zemí“ Charles William Heckethorn.

„Chrání je nad kostelem; zatímco kostel má vyznačeno datum svého založení i místo, kde se nachází, chrám existoval vždy. Kostely se hroutí, chrám přetrvává jako symbol příbuzenství mezi náboženstvími a věčností jejich ducha."

Zakládající otcové řádu se sotva zaměstnávali takovými myšlenkami, a to už lze pominout skutečnost, že sám název řádu, jak jsme viděli, vznikl zcela náhodně. Teprve na samém vrcholu moci se mohli templářští bohoslovci zamyslet nad zásadami dokonalejšího, univerzálního náboženství. Dvě století strávená na Východě neminula beze stop. Už pouhé porovnání křesťanské obřadnosti s místními náboženstvími muselo vést k „odhalení“ všem monoteistickým systémům společných svátostí dávného kultu Slunce. Od heretických věrouk je však k satanistickému kultu přece jen ještě daleko. Jakub de Molay a jeho stateční druhové, kteří odmítli poslední zpověď, sotva usilovali o svržení křesťanství. V chrámu spatřovali dům svatého ducha a v kostele nepřestávali vidět dům Krista. Jako ochránci božího hrobu zachovávali věrnost původním slibům, i třebaže v hloubi duše mohli tajně dávat přednost tvůrci světa – duchu. Ne náhodou dávali, podobně jako albigenští, před velikonocemi přednost „bílé neděli" - svátku „nejsvětější Trojice. Vše, co dnes víme o svátostech iniciace, svědčí o tom, že v tajném učení templářů převažoval duch.

Stejně jako albigenští, pokládali se za následníky mystických ideálů raného rytířství, hledajícího svůj nedostižný grál. Přikloníme-li se k tomuto názoru, nemůžeme se pozastavovat ani nad zdánlivou podivností některých jejich obřadů. Albigenští se odmítali klanět kříži, protože ho pokládali za mučící nástroj, za symbol potupy, kterým byl i ve starém Římě. Není tedy náhodné, že první křesťané kříž neuctívali.

Neofyt vstupoval do jeskyně jako zbloudilá ovečka, jako hříšník, který měl, dříve než spatří světlo pravdy, přemoci temno nevědomosti. Zříkal se, podobně jako svatý Petr, třikrát, aby se poté, už s pomocí starších bratří, očistil a přijal svatého ducha. Celý obřad byl pravděpodobně provázen i odpovídajícími symbolickými gesty.

Pro středověk nebyla takováto komedie ničím zvlášť mimořádným. Nasvědčují tomu například Boschovy či Bruegelovy obrazy i fresky na stěnách nejstarších katedrál. Samotné kostely byly v těch dobách obdobou divadla, na jehož prknech se rozvíjely odvážné frašky a pro poučení hlupáků rouhačské parodie na „posvátná tajemství". Tyto komedie, zpočátku chápané jako patřičné, se již v očích reformátů staly ztělesněním zvrhlé neřesti.

Filip Sličný, který dal o „černém pátku" (osudová shoda nebo součást promyšlené taktiky?) příkaz k zatčení všech templářů, nemusel ani v nejmenším namáhat svou fantazii, aby bezbožníky očernil v očích pověrčivé Evropy.

I Ymbert a Nogaret, kteří výslechy vedli, se bez dlouhého uvažování chopili toho, co se samo nabízelo. Scéna z velmistrova výslechu v podání Maurice Druona je zřejmě velmi blízká skutečnosti.

„Cítil, že má vykloubené kosti, že svaly se mu trhají a jeho tělo již dlouho nevydrží, zaúpěl tedy, že se přiznává, ano, přiznává k jakémukoli zločinu, ke všem zločinům světa... Ano, templáři se oddávali sodomii; ano, při vstupu do řádu bylo třeba plivnout na krucifix; ano, klaněli se idolu s kočičí hlavou; ano, pěstovali magii a černokněžnictví, uctívali ďábla... ano, chystali spiknutí proti papeži i králi..."

Nebyl to první a tím méně pak poslední soudní proces v dějinách, který byl založen na doznáních vynucených na mučidlech.

V londýnském muzeu, kde jsou shromážděny mučící nástroje, lze vidět kleště a háky, kterými si Eduard II. vynucoval „přiznání“ anglických templářů. Byl k tomu však veden jen okolnostmi svého zamýšleného sňatku se sestrou francouzského krále. Když tedy dosáhl žádoucích výpovědí, zachoval rytířům alespoň život.

Aimeri de Villers, který své vynucené doznání zrušil, před soudem řekl: „Budu-li nucen zemřít na hranici, nevydržím a ustoupím, neboť se příliš bojím smrti. Přiznal jsem se pod přísahou před vámi a přiznám se před kýmkoli ke všemu, z čeho je řád viněn, i k tomu, že jsem zabil boha, pokud to na mně budou chtít."

Ačkoli protokoly z výslechů obsahují povinnou klauzuli „...obžalovaný prohlásil pod přísahou, že vůči němu nebylo použito ani hrozeb, ani násilí", samy lépe než cokoli jiného svědčí o nepodloženosti nesmyslných pomluv. Ryze politická obvinění, týkající se tajného spiknutí s vybájeným „babylonským sultánem", nejsou o nic absurdnější než obvinění v záležitostech církve. Abychom se o tom přesvědčili, stačí porovnat náhodně vybrané dokumenty z vyšetřování. Například navzdory tomu, že všem obžalovaným byly položeny stejné otázky, jejich odpovědi obsahují výrazné rozdíly. Část templářů doznává, že při vstupu do řádu se museli zříci Panny Marie, jiní Krista a další boha vůbec. Ještě výraznější rozdíly jsou v odpovědích na spornou otázku Bafometa.

„Mezi těmi, kdo tvrdili, že ho spatřili, se stěží najdou dva, kteří by ho popsali naprosto shodně," upozorňuje Henry Ch. Lea ve svých „Dějinách inkvizice ve středověku.“ „Jednou je to bílá hlava, jindy černá, tu má černé, tu prošedivělé vlasy, náhle se mu zase objeví dlouhý prošedivělý vous. Někteří svědkové viděli jeho šíji i ramena pokrytá zlatem; jeden dokonce tvrdil, že to byl zlý duch, na kterého nebylo možné se dívat bez zachvění, jiný říkal, že jeho oči vypadaly jako drahokamy. Další přísahal, že hlava měla dvě tváře, jiný svědek napočítal tváře tři. Jeden vyslýchaný vypovídal, že postava měla čtyři nohy - dvě vpředu a dvě vzadu, další zase spatřil tříhlavou sochu. Hned je Bafomet bohem stvořitelem, který nutí stromy kvést a rostliny růst, hned přítelem (?) boha, u něhož může orodovat za věřící. Někdy idol věští, občas ho doprovází nebo dokonce střídá zlý duch, který na sebe bere podobu černé nebo šedé kočky či havrana a odpovídá na otázky, které jsou mu kladeny... Obřad končil stejně jako sabat čarodějnic procesím démonů v podobě žen nevýslovné krásy..."

Vskutku, „mučení se táže a bolest odpovídá".

I když v Německu, Španělsku a na Kypru byl řád uznán nevinným, jeho sláva definitivně pohasla.

Nějakou dobu se ještě zdálo, že misky vah se přece jen nakloní ve prospěch templářů. Papež, odsunutý do Avignonu a připravený králi Anglie a Francie o bohatou kořist, totiž ještě váhal nad nutností zrušení řádu; monarchové si však pospíšili a o uloupené poklady se s ním rozdělili, takže se papež včas vzpamatoval.

Tajemství vzniká jen tam, kde vládne nevědomost.

Za smrtí papeže i krále je možné vidět buď náhodu, nebo politické intriky. Avšak za tím, že otrávenou svíci pro vnuka upáleného katara Nogareta připravila ruka tajemného templáře, cítíme opožděnou pomstu.

Je tu však ještě jeden zajímavý detail. Templ byl totiž místem, kde strávili poslední dny před popravou Ludvík XVI. a jeho choť Marie Antoinetta...

S templáři odešla z dějinné scény celá epocha. Rytířstvo, křížové výpravy, magická moc „Jeho veličenstev" - to vše zmizelo, propadlo se do země, rozsypalo se jako zrezivělé brnění.

Pád rytířské zbroje však svým rachotem otřásl i papežským stolcem, třebaže se jeho následky neprojevily okamžitě.

Meditativní mysticismus, vábící svou falešnou září posedlé hledače, ustoupil hlodavým pochybnostem, které byly vzápětí vystřídány zvídavým zájmem o reálný život. Obrat Evropy k přetváření světa byl definitivní a nezvratný, třebaže občas ještě tu a tam proletovaly chřadnoucí stíny minulosti.

V několika provinciích, kterým se krvavé pronásledování templářů vyhnulo, řád dosud skromně přetrvával, sužován hrozivou předtuchou nevyhnutelného konce. V Portugalsku se templáři sdružili do řádu Kristova, ve Skotsku se skrývali pod názvem řád Trnové koruny. V polovině 18. století se jezuité, znepokojení sílícím svobodným zednářstvím, pokusili pod záminkou templářského dědictví vnutit zednářům katolicismus.

Hybrid v podobě „nových templářů" nebyl životaschopný a trpěl všemi příznaky úpadku. Již první poryvy větru, které byly předzvěstí dosud nevídané bouře, však starou mlhu rozvály. Na scéně dějin už pro středověké rytířstvo nebylo místo.

Zednářská lóže „Templářů", která vznikla v Paříži už v novověku, se nechala slyšet, že Jakub de Molay před smrtí údajně určil svého nástupce a od té doby prý nebyl řetěz velmistrů nikdy přerušen.

Ani ti nejfanatičtější svobodní zednáři nepopřávali této legendě sluchu. Mýtus však vždy vytváří prostor pro rituální hry.

„Templářská" pohádka dosud žije - hra pokračuje...

Čtěte: 


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 669