Kosmická symbolika * Kdo od koho čerpal? * smutný osud knihoven * naše minulost je řetěz bílých mist * Skeptický Řím * učení o dvanácti domech * Valdštejnův horoskop * předpovědi prověřuje čas * Nostradamus a jeho syn * svědectví spisovatelů * astrologie a Třetí říše

 

 

Oddejme tedy i my nezbytnou daň starým pověrám a prostudujme nepřetržitý tok času - od akkadských kněží až k elektronickým astrologům dneška. Jak z čistě vnějšího hlediska, tak z hlediska strukturní stavby jsou astrologické diagramy různých civilizací podivuhodně shodné. Stačí porovnat kosmické kotouče Číňanů a Aztéků, tibetskou madalu a mayský kalendář, abychom si všimli jednotně je pronikající idey cykličnosti.

V knize mystika a teoretika rosenkruciánů Roberta Fludda (1574-1637) "Historie dvou světů" (Historia macro- et microcosmi, 1617), je zajímavý obrázek, na němž je pomocí koncentrických drah planet ukázáno spojení makrokosmu a mikrokosmu, procházející lidským srdcem, které znázorňuje Slunce.

Jde o tutéž kosmickou symboliku, která se vyskytovala v krvavých obětech Aztéků a druidů, kteří na oltář boha Slunce kladli ještě se škubající lidská srdce.

Stejně tak jsou si vnitřně blízké i hinduistické tantristické postavy a sféry astrologických analogií planet s lidskou hlavou a rukama v provedení Gerolama Cardana. Francouzské a německé inkunábule z 15. století věnované „nebeské medicíně", proslulý "Salernský kodex zdraví" i čínské příručky o akupunktuře jsou inspirovány hlubokým přesvědčením o kosmickém podobenství člověka.

"Strašlivý strážce věčných bran zdvih severní závoru. Thel vešla a spatřila tajemství neznámé země. Viděla lože mrtvých, i jak vlákna kořenů všech srdcí na zemi neklidně tikají..."  (Wiliam Blake)

Nepomíjející a věčně proměnlivá manická idea magie! Můžeme se přít, zda Řekové, poté Arabové a s nimi celá středověká Evropa čerpali kosmogonické symboly Orientu a pro nás obvyklý především zvěrokruh z Babylónu či prostřednictvím Egypta.

Akademik M. A. Korostovcev byl přesvědčen o druhé možnosti. Když hovořil o „nejsilnějším" jevu, jak označoval a jakým nepochybně bylo staroegyptské náboženství, dokázal svým zaujetím oživit dokonce i ryze akademické popisy matematických papyrusů, které s úspěchem rozšifroval. O jeho koncepci týkající se kontinuity mezi egyptskou a řeckou filozofií si můžeme učinit dokonalou představu třeba podle jeho monografie "Náboženství starého Egypta":

„Vezměme čistě kosmogonický aspekt a abstrahujme od teogonie. V kosmogonii jde o přírodní substance: voda (Nún), země (Geb), nebe (Nút), vzduch (Šu), slunce (Atum, Ra apod.), tma (Kuk a Kauket v Hermopoli) - nebo abstraktní principy: nekonečnost (Chuch a Chauchet), neviditelné (Amón a Amaunet) v koncepci téže Hermopole. Stvořitel těchto živlů, demiurg, je sám jedním z prvků přírody: povstává z vodního chaosu, z praoceánu Núnu.

Zde se nabízí paralela s řeckou přírodní filozofií. Thalés z Mílétu (konec 7. a počátek 6. stol. př. n. l.) jako první z přírodních filozofů pokládal za počátek všeho vodu. Thalétovo učení o vodě jako prapočátku všeho existujícího je blízké představám Egypťanů o praoceánu Núnu. Plútarchos... přímo uvádí, že své učení Thalés převzal od Egypťanů. Ať už je to pravda či nikoli, nepochybné je jedno: Řekové znali učení Egypťanů o oceánu Núnu, a to nepochybně dlouho před Plútarchem. Neboť kdyby je nebyli znali, Plútarchos by o tom nemohl psát."

Skvělý paradox. Uvedli jsme jej však nejen kvůli matematicky dokonalému důkazu přejímáni staroegyptských idejí, které jsou mimochodem základem teurgie. Jde o to, že Evropané, dědicové helénské vědy, vkládají do pojmu živlu řecký, přírodně filozofický obsah, zatímco pro Egypťany to byli živí bohové, jimiž zůstali pod řeckými jmény i v čarodějnických mystériích.

Podle teurgické koncepce odpovídá například Chronovi olovo; není to pouze konkrétní kov, ale sám sešlý bůh Chronos, klerému bylo třeba, jak učili alchymisté, přeměnou ve zlato vrátit „zdraví" a pomocí „kamene mudrců" věčné mládí. V smaragdu, v orlíčku, v měděném prstenu a voňavé vrbeně viděli staří okultisté jak věci reálné, tak symbol božství i božství samo, krásnou Afrodíté - Venuši, které Páris přiřkl osudné zlaté jablko.

Pro úzce historické pojetí a bezmyšlenkovité přejímání obvyklých vzorů však současní okultní badatelé bohužel právě tento skrytý, podstatný rys teurgie pouštějí ze zřetele.

„Řekové nekopírovali egyptské názory," přiznává Korostovcev, „ale převzali z nich to, co mohlo posloužit jako základ přírodně filozofickému učení. To samozřejmě předpokládalo vyšší než náboženskomytologickou úroveň myšlení." Úroveň myšlení, to je ono. Proto zůstala magie viset ve vzduchoprázdnu: takový skok ohrožoval celou její krajné zmatenou výstavbu. Jako každá víra, i ona apelovala nikoli na rozum, ale na primitivní instinkty. Proto není tak důležité, odkud se vzal u Řeků dvanáctičlenný zvěrokruh, zda z Mezopotámie či z delty Nilu.

Náboženskomytologická úroveň obou kultur byla prakticky stejná. Mimochodem Pýthagorás prý strávil celých dvanáct let (dvanáct!) v Babylónii a mohl tam získat astrologické znalosti i s numerickými výpočty přímo z rukou tamních kněží. A „otec historie" Hérodotos poukazuje jasně na to, že Řekové se naučili astrologickému bádání u Chaldejců. Stačí si říci, že babylónský žrec Bérós požíval v Athénách takové úcty, že mu postavili pomník. Babylónská magie nebyla v Řecku ničím cizím. Místní kněží, kteří už dlouho před Hérodotem ztotožňovali Dia s Baalem - Mardukem a Afrodíté s Ištar, mohli tím spíše přijmout chaldejské hvězdopravectví.

Ve Spartě podle Plútarchova svědectví eforové (dozorci, spartští úředníci, v počtu pěti každoročně dosazovaní volbou občanů, pověření řízením politického života ve státě) jednou za devět let pozorovali hvězdnou oblohu. Jestliže spatřili padající hvězdu, pak příslušného panovníka, který takto rozhněval bohy, volali k odpovědnosti. To byl skutečný triumf astrologie, která měla být pokornou služebnicí tyranů.

Z bohatého písemného dědictví hvězdopravců svobodných řeckých polis se dochovala jen relativně pozdní díla Gemina z Rhodu, Maximova astrologická báseň a Tetrabiblos, dílu neprávem připisované Ptolemaiovi.

Řeky akumulované dědictví Východu shořelo spolu se 700 tisíci rukopisy skvělé alexandrijské knihovny. Chalífa Umai, který dal příkaz k jejímu podpálení, tak předčil smutně proslulého Hérostrata. Řídil se přitom prostým úslovím:

„Pokud všechny tyto rukopisy opakují pravdy, které jsou vyloženy v Koránu, jsou zbytečné, pokud odporují slovům Alláha, jsou škodlivé."

Smutný osud postihl i 200 tisíc svazků pergamské knihovny a rovněž knihovnu v Serapeiu. Císař Čchin-š'-chuang-ti nechal spálit díla čínských mudrců, včetně knih astrologických. Navždy ztracena je celá Peisistratova sbírka v Athénách, zničeny byly i pergameny v tajném úkrytu chrámu boha Ptaha v Memfidě...

Jednotlivé úryvky, fragmenty, tajemné záblesky vědomostí - to je vše, co nám zůstalo po civilizacích, které dávno zanikly. Shořely některé z destiček s vyrytými znaky pocházející z Velikonočního ostrova, které nikdo nestačil rozluštit, zmizely i knihy katarů. Conquistadory byly spáleny téměř všechny mayské kodexy a každý nový současný archeologický nález vyvrací všechny závěry předchozí.

Naše dávná minulost je tak řetězcem bílých míst zřídka přerušovaných ostrůvky věrohodných faktů. Dodnes si například nedokážeme vysvětlit to, že ve starém Bagdádu, staletí před naším letopočtem věděli, jak zhotovit suché elektrické baterie, nebo jak se na mincích z roku 235 před naším letopočtem vzal nikl. Jsou to nesporná fakta. Baterie vykopané v Bagdádu už dávno spočívají pod muzejním sklem. Dlouho byly mimochodem pokládány za rituální předměty. Skutečná povaha těchto válečků z kovu a smůly byla odhalena až náhodným inženýrem, který příslušné muzeum navštívil. Kolik dalších záhad však dosud vysvětleno nebylo!

Pokud můžeme podle dochovaných pramenů soudit, dívala se vzdělaná římská společnost na astrologii značně skepticky.

Jestliže Seneca uznával vliv planet na věci lidské, pak Cicero, Plinius Starší, Sextos Empeirikos i Gaius Petronius se hvězdopravcům jedovatě vysmívali. To ovšem neznamená, že by astrologie ve Věčném městě neměla horlivé ctitele. Iuvenalovy drsné satiry svědčí o tom, že aristokraté, kupci i plebs si se stejným nadšením nechávali věštit budoucnost podle zvěrokruhu. Zvláštní úctě se těšil astrolog Lucius Tarutius Firmanus (116-28 př. n. l.), který se na žádost svého přítele Varrona pokusil vypočítat podle hvězd rok založení Říma.

V prvních dobách zahrnovali hvězdopravce svou přízní i císaři, jak o tom svědčí Maniliova báseň „Astronomica", věnovaná Augustovi.

O astrologii se zajímal i Tiberius, který si prý dal předpovědět den své smrti, ale už za vlády Claudia byl z města vyhnán jakýsi občan, který se odvážil hvězdopravce zeptat, zda císař zemře brzy. Nedlouho po něm odešli do vyhnanství žreci, kteří věděli příliš mnoho.

Mimochodem ne nadlouho. Další nečekané osudy hvězdné vědy připomínaly houpačku - hned nahoru, hned zase dolů.

Nero a především Otho zahrnovali astrology přízní a zlatem, avšak smrti se bojící Vitellius je vypověděl z Apeninského poloostrova. Vespasianus pak sice astrologii dekretem zakázal, ponechal si však domácího hvězdopravce a jeho synové Titus a Domitianus se horoskopům se zápalem věnovali sami.

Pro astrologii příznivá doba trvala dosti dlouho. Septimius Severus, Caracalla a Alexander Severus dokonce obdarovali astrology služným a dovolili jim zakládat odborné školy. Pronásledování se však obnovilo za Diokleciána a jeho nástupců, kteří se rozhodli jednou provždy Řím od astrologů očistit.

V jednom z mála dochovaných astrologických děl, v knize Mathésis (8 knih) Siciliana Firmika Materna (poč. 4. stol, n. l.), se poprvé setkáváme s podrobně rozpracovaným učením o dvanácti „domech", po celých šestnáct století svým přízračným světlem přitahujícím lehkověrné motýlky. Dříve než si povíme o těchto „domech", známých už starým Číňanům a Indům, vzpomeňme na první setkání Bulgakovova Berlioze s Wolandem na Patriarších rybnících:

„Změřil si ho pátravým pohledem, jako by se mu chystal šít oblek, procedil mezi zuby něco jako: ,Jeden, dva... Merkur v druhém domě... měsíc zapadl... šest... neštěstí... večer... sedm...,' a pak hlasitě a radostně oznámil: ,Uříznou vám hlavu!'"

Bylo by samozřejmě naivní pokládat román "Mistr a Markétka" za nějakou démonologickou příručku, i když za jeho čistě uměleckou fantastickou látkou se skrývá seriózní znalost tématu. Mimo jiné i horoskopů.

Předpověď „knížete tmy", jak víme, se splnila téměř ihned. Samozřejmě, že z vůle autora, ale v naprostém souladu s učením Firmika Materna a jeho pokračovatelů. Každé slovo Wolandovy předpovědi lze přesně rozšifrovat! Když si připomeneme všechno, co víme o "planetárních" typech, ocitneme se v novém magickém kruhu - kruhu horoskopu, kde panuje Slunce, původce všech věcí, které společně s Měsícem rozlévá své životodárné světlo a určuje hranice působnosti každé planety. Postupně prochází všemi dvanácti znaky zvěrokruhu a spolu s podřízenými planetami zakouší nejrozmanitější vlivy, které se osudově promítají do lidských životů. Slunce, vždy blahodárné, je světlem panovníků (Ludvík XIV. - franc. král zvaný „král Slunce") a vysokých velmožů.

Prerogativy ostatních planet, jak víme, jsou přesně upraveny: Jupiter řídí spravedlnost, Mars nebeské vojsko, Venuše lásku, vlažný melancholický Měsíc panuje řemeslům a činnostem, provozovaným za tmy, a proto přeje krčmářům, lichvářům a hercům, pod vlivem nestálého Herma - Merkura jsou vědy, umění a také astrologie. To už dobře víme, ale abychom nezapomínali na rozmary magického myšlení, je třeba čas od času shrnout původní základy tohoto „umění" v nových historických souvislostech. Tím spíše, že vliv planet je mnohoznačný. Planoucí Mars nejen ochraňuje všechny, kteří prolévají krev (vojáky, lékaře, katy i kuchaře), ale protože vládne železu, je nakloněn i zbrojířům, kovářům a zlatníkům. Stejnoměrná záře Jupitera svědčí nejen o jeho moudrosti, ale i dobrotě. Chrání mudrce, poučuje filozofy, pečuje o mírumilovné vesničany. Konečně bledý, pomalý, těžkopádný Saturn, jehož slábnoucí třpyt hovoří o neduživé slabosti, je posledním průvodcem zestárlých mužů a má slabost k poustevníkům a řeholníkům.

Doplníme-li známé anatomické, animalistické a další souvislosti, získáme naprostý pletenec rozporuplných vlivů, vyumělkované, záměrně komplikované symboliky. Když ke znamení Lva náleželo pouze Slunce, mohlo označovat například jen silného, někdy krutého člověka, ale ve spojení - s Marsem už prorokovalo osud hrdiny či zbojníka. Tady se už sám astrolog musel dovtípit, komu je co dáno, nehledě na to, že panovační zákazníci v sobě nejednou spojovali obojí. Bylo nutné brát v úvahu i psychologii nejjasnějších osob, které se ztotožňovaly se zemí, jíž vládly.

„Stát jsem já!" prohlásil Ludvík XIV., „král Slunce".

Protože však od Slunce se očekávalo jenom dobro, do popředí se dostala dlouhá období Saturnu, která měla osudový vliv jak na jednotlivce, tak i na celé státy, zejména ve spojení s Jupiterem.

Prorokovat neštěstí celé zemi bylo přece měně nebezpečné než je prorokovat jejímu panovníkovi. O Ludvíku XI. a jeho astrologovi se v tomto smyslu traduje následující anekdota. Král, rozhněvaný buďto neúspěchem alchymistických experimentů, nebo špatným horoskopem, ještě před tím, než povolal kata, obrátil se k dvornímu hvězdopravci se zákeřnou otázkou: „Znáš den vlastní smrti?" „Zemřu tři dny před vámi, veličenstvo," zněla pohotová odpověď. Pověrčivý monarcha se neodvážil to vyzkoušet.

Horoskop neboli v širším smyslu genitura se tak zakládal na postavení všech nebeských těles v daném časovém okamžiku v souhvězdí zvěrokruhu. Ve zvláštním významu se označení „horoskop" přeneslo na bod ekliptiky při narození člověka vycházející. Počínaje tímto bodem se nebe dělilo vzhledem k obzoru na dvanáct částí neboli „domů" (šest nad obzorem, šest pod obzorem). Nejblíže horoskopu pod obzorem byl „dům života", po něm následovaly domy ovládající další složky osudu v následujícím pořadí: majetek, sourozence a příbuzní'', rodiče a zděděné vlastnosti, děti, zdravotní stav, manželství, smrt, nadání a vzdělání, povolání, přátele a přátelství a konečně nepřátele a protivenství.

Jak vidíme, pomocí tohoto zcela svévolného systému, který v ničem neodpovídal reálnému obrazu oblohy, bylo možne předpovědět cokoli se žádalo, dokonce i změnit sudbu minulou.

Na tomto základě byla sestavována „nebeská" figura, která měla podobu čtverce, kruhu či někdy příslušně rozčleněného kabalistického hexagramu. Z ní se pak pomocí složitých pravidel a nejrůznějších konvenčností vyvozovaly potřebné předpovědi. Například jestliže Slunce mělo sídlo v prvním „domu", slibovali novorozenci zdraví a úspěch ve vědách. Když se tam však usídlil zlověstný Saturn, bylo třeba obávat se povahy nečisté, líné a věrolomné.

Bulgakovova Berlioze zahubil v souladu s „nebeskou figurou", sestavenou Satanem, vrtkavý Merkur, který se tak neopatrně zatoulal do „domu štěstí". To se však přihodilo jen vinou nešťastného znaku v šestém „domu zdraví", protože za jiných, příznivých podmínek Merkur v druhém „domu" věštil zdar v obchodním podnikání a Měsíc, který odešel od ubohého předsedy Massolitu, mohl mu naslibovat kupu dětí, kdyby jen zaskočil do pátého „domu".

Ve frýdlantském zámku v severních Čechách je k  vidění kouzelný horoskop vypracovaný pro vojevůdce z třicetileté války Albrechta z Valdštejna (1583-1634). Historie tohoto pozoruhodného kabalistického diagramu je velice zajímavá. „Nebeská figura", sestavená poprvé Johannem Keplerem v roce 1608, mu předpovídala sňatek ve třicátém třetím roce a smrt na horečnaté onemocnění v sedmdesátém roce, pokud ho ovšem nezastihne náhlá smrt v roce 1613 nebo v roce 1625. Když prošel rok předpokládané ženitby a nesplnily se ani další předpovědi, rozhodl se Valdštejn poslat horoskop k opravě. To bylo tenkrát běžné, neboť málokdo mohl s přesností několika minut znát okamžik svého narození. Aby tedy mohli obraz nebe upravit, bylo třeba vyjít z nového východiska, z nějaké přesně doložené události: nemoci, velkého úspěchu, nejjasnější audience apod. Valdštejn učinil v tomto ohledu napovídající poznámky pro svého astrologa, kterému bylo souzeno stát se jedním z nejslavnějších astronomů.

Stačilo opravit okamžik narození velkého vojevůdce o pouhou půl hodinu a Kepler docílil souladu s již známými událostmi. Když pak předpovídal nové skutečnosti, vyznačil nepříznivé konstelace, aby bylo možné včas učinit nezbytná opatření. Nová varianta horoskopu však byla stejně neúspěšná jako ta první.

Rok 1627, který měl být podle Keplera zvlášť nepříznivý, ve skutečnosti byl však pro jeho klienta (toho roku zvítězil nad Dány) šťastný, nemusíme brát v úvahu, neboť nebezpečné konstelace jsou vyznačovány proto, aby se člověk mohl očekávané ráně osudu vyhnout. Dokonce ani předpověď bezvýznamného roku 1630, kdy došlo k sesazení a poté k znovujmenování Valdštejna, nemůžeme astrologovi vytknout, neboť plus a mínus se vzájemně ruší. Ale co dělat s rokem 1634, který byl s výjimkou března označen za mimořádně příznivý? Jak si vysvětlit úkladné zavraždění vévody frýdlantského v Chebu několik dní před začátkem března?

To jsou samozřejmě otázky čistě rétorické. Nepodloženost a neserióznost astrologie je už dávno neoddiskutovatelným faktem.

Astrologové USA téměř jednohlasně předpovídali porážku Richarda Nixona v prezidentských volbách a nové čtyřleté období Lyndona Johnsona, který však svým odmítnutím kandidatury rozbil všechny prognózy jak domeček z karet.

V knize "Bobby Kennedy - další prezident USA", která vyšla v roce 1965, byly uvedeny horoskopy obou bratrů, Johna i Roberta. John byl již mrtev, což s jeho horoskopem souhlasilo. Roberta však vrahova kulka teprve čekala, a o tom hvězdy jaksi mlčely.

Do stejného rozporu se skutečností se dostal i horoskop Jacqueliny Kennedyové, když svým náhlým sňatkem s rejdařem Onassisem porušila znamení Štíra, jež slibuje „citovou stálost".

Kepler, zabývající se horoskopy jen kvůli výdělku, znal skutečnou cenu astrologie. Na rozdíl od něho Cardano sotva přežil to, když anglický král Eduard VI., kterému sliboval pětapadesát let klidného života, předčasně zemřel. Traduje se o něm, že v den, který si na vlastním horoskopu označil černým křížkem, spáchal sebevraždu. Patrně pohádka, ale Nostradamův syn, také Michel de Notre Dame, se skutečně pokusil zapálit město Pousin, když k požáru, který předpoveděl, nedošlo. V roce 1575 byl za to popraven.

Ne všechna proroctví hvězdopravců však skončila neúspěchem. Jinak by víra v astrologii, stejně jako jiné víry zbavené „zázraků" nemohla přežít tisíciletí.

Taková už je paméť. Uchovává jen úspěchy přesahující fantazii a triviální porážky rozvívá. Pamatujeme si to, co se stalo, a pamatujeme si to především proto, že se to stalo. Svět je ve své podstatě statický, a proto v něm čas od času dochází k prapodivným náhodám, které se na první pohled jeví jako nevěrohodné.

M. I. Šachnovič uvádí ve své předmluvě ke knize G. A. Gureva "Historie jednoho omylu", věnované kritice astrologie, charakteristický příklad:

„V roce 1941 proběhla soutěž tří známých astrologů. První astrolog hádal správně dvanáct ze sta případů, druhý jen devět a třetí čtyři. 12, 9 a 4 procenta správných ,předpovědí' tedy mluví ve prospěch víry v astrologii. Staré noviny měšťák nečte, a proto astrologické předpovědi neprověřuje."

Doplňme, že s malou výjimkou, protože v téže předmluvě se hovoří o nezdaru brazilského astrologa Carlose, který sliboval fotbalistovi Pelému, jemuž se narodila holčička, syna. V této nejjednodušší situaci měl astrolog, stejně jako ve hře „orel a panna", padesátiprocentní šanci na správnou odpověď. Matematika by mohla poskytnout úspěšnější prognózu, tím spíše, že byla vypracována metoda, která v roce 1949 dostala výmluvný název „metoda Monte Carlo" podle města známého svými hernami. Tato metoda dovoluje zkoumat chování systému, jehož etapy jsou modelovány pomocí libovolného zdroje náhodných čísel.

Známý matematik John Littlewood uvádí v knize "Matematická všehochuť" nejpřekvapivější náhodu, s níž se v životě setkal:

  • Dívka šla po Wallstone-Street (v Londýně) ke své sestře Florence Rose Daltonové, která zde v domě číslo 42 pracovala jako kuchařka. Minula dům číslo 40 a došla k domu číslo 42, kde sice byla kuchařkou jakási Florence Rose Daltonová (docela jiná žena), v té době však pobývala na dvoutýdenní dovolené; tuto Florence Rose Daltonovou nyní zastupovala její sestra. Navíc se ukázalo, že tento dům číslo 42 patří na Ovington Square (odkud je v tomto místé úzký průchod k sousednímu domu číslo 42 na Wallstone-Street). Ve skutečnosti se může opravdu přihodit značné množství podivuhodných náhod...

Věrohodnost tohoto kuriózního případu, který nijak nesouvisí s transcendentními silami, je tak malá, že zcela škrtá ty nejpřekvapivější „úspěchy" věštců. Dokonce i Nostradamova Napolorona a Hislera (kteří jsou ztotožňováni s Napoleonem a Hitlerem). Tento vynikající astrolog mimo jiné předpověděl konec světa na rok, v kterém Velký pátek připadne na den sv. Jiří (23. duben), den vzkříšení na sv. Marka (25. duben) a Boží tělo na sv. Jana Křtitele (24. červen).

K podobným shodám došlo za uplynulých čtyři sta let mnohokrát, protože jejich matematická pravděpodobnost je značně vysoká, ale o konečném výsledku se k našemu štěstí můžeme přesvědčit na vlastní oči.

Bouřlivého rozkvětu doznala astrologie a „tajné nauky" vůbec v osudovém 13. století, v době válek s albigenskými, nezdaru křížových výprav, zřízení inkvizice a rozmachu černokněžnictví. Následující staletí i přes množství obětí upálených na hranici jen upevnila vysoký, třebaže ne příliš nebezpečný statut adeptů černého umění.

Na univerzitách v Paříži, Padově a v jiných městech, proslavených svými filozofickými školami, byly katedry astrologie bezmála nejváženějšími. V přeplněných posluchárnách tu studenti poznávali tajemství sestavování horoskopů.

Nebylo v Evropě dvora, kde by nepůsobil dvorní astrolog zahrnovaný bázlivou pozorností velmožů a bezmeznou důvěrou vládců. Ne bez důvodu je v literatuře i v paměti generací jméno Kateřiny Medicejské neoddělitelně spojováno se jmény bratří Cosima a Lorenza Ruggeriů a Michela de Notre Dame (Nostradamus, 1503-1556). Notre Dame se z příkazu královny-matky stal lékařem Karla IX., hrdiny bartolomějské noci. Pokud je čtenář s těmito událostmi dobře obeznámen nebo o nich alespoň četl v poutavých románech Dumase staršího, Prospera Meriméa a Heinricha Manna, lze se omezit jen na nezbytný komentář. Je to na místě tím spíše, že Alexandre Dumas sám přirovnal historii k hřebíku, na který je možné pověsit, co je libo. Měl na to právo. Přirozená dobrosrdečnost a neobyčejná láska k životu mu dovolily chovat se k mnohému bez náležité piety. A hlavně k magii, v kterou autor "Královny Margot" nevěřil ani za mák.

Zato v ni věřila královna. I když tím riskuji, že rozbiji romantické představy o této vzdělané a krásné ženě, jíž nešťastný La Mole odkázal svou lebku, přesto uvedu svědectví autora pamětí.

  • „Královna Markéta v mládí vynikala krásou, přestože měla lehce pokleslé tváře a protáhlý obličej. Nikdy snad nebylo ženy, která měla větší sklony k milostným hrátkám... Nosila velikou krinolínu s množstvím kapsiček a v každé z nich měla krabičku se srdcem zemřelého milence; kdykoli totiž některý z nich umíral, už se starala o nabalzamování jeho srdce." (Gédéon Tallemant des Réaux: "Histoirettes").

Tato jistě pozoruhodná historka svědčí o tom, že nejen Kateřině, ale ani její dceři nebyly cizí čarodějnické rozmary.

La Mole, její ohnivý a věrný milenec, jak ho líčí Dumas, byl v Balzakově podání zákeřným spiklencem, u kterého při zatýkání našli voskovou panenku s korunou na hlavě (H. de Balzac: "O Kateřině Medicejské"). Se svým přítelem Coconnasseanem se snažil pomoci k trůnu budoucímu králi Jindřichu IV. Pomáhali mu v tom Kateřinin astrolog Cosimo Ruggeri - bratr Lorenzo, kterého kabalisté nazývali Velikým, a syn stařešiny francouzských alchymistů Ruggeri staršího neboli Rogera.

Jako osobní lékař Lorenza Medici, vévody z Urbinu, stál Roger právem v čele školy „tajných věd", z níž vyšli Cardano, Nostradamus i Agrippa, kteří posílili slávu a vliv vládychtivého hermetika.

Mezi jeho žáky byli velice zkušení lékaři, ale i neméně proslulí traviči. Arzénem napuštěná kniha, kterou podstrčili Karlu IX., není Dumasovým výmyslem. Známé jsou však ještě větší rafinovanosti: navoněné rukavice, otrávená svíce, která zahubila již Nogareta, kytice živých kvétů, jejichž vůně působila okamžitou smrt, střevíce, po jejichž obutí padl mrtev Juan d'Austria. Za vrchol ostrovtipu byl v těchto originálních dobách pokládán nůž, jehož ostří bylo z jedné strany potřeno jedem. Hezoučká dvořanka pak nabídla láskou planoucímu kavalírovi, aby jím rozkrojil broskev či granátové jablko, a zatímco se nešťastný mladík svíjel v křečích u jejích nohou, ona klidně pojídala svou polovinu.

Nebo si vzpomeňme na pomádu připravenou pro paní de Sauve, aby svým polibkem otrávila Jindřicha Navarského.

Dumas zcela realisticky popsal zalíbení královny-matky, které nacházela v jedech. Zmýlil se jenom ve voskové panence, jež prý měla La Molovi naklonit srdce Markétino.

„Ten, kdo udělal obraz podobný mému vzhledu, ten očaroval celý můj vzhled, vzal čarovný nápoj připravený pro mě a znečistil můj šat," dokládá klínopisný text chaldejského zaklínadla.

Hrabě La Mole šel na popravišté právem. Panenku propichovali špendlíky, když chtěli přivolat smrt, a ne když se zabývali milostnými čarami. A na co nestačila kouzla, to dokázala otrávená kniha o sokolnictví.

Lov na krále patřil k oblíbeným praktikám francouzských pairů. Řízeni vévodou z rodu Guisů postupovali fanatikové ze „svaté ligy" podle vyzkoušené šablony. Jindřicha III., který zaujal místo na trůnu po svém otráveném bratru, se nejdříve pokoušeli odstranit tak, že rozpálenou jehlou propichovali loutku, která nesla jeho jméno, potom se uchýlili k jedu a nakonec poslali vraha. První operaci s voskovou figurkou provedl, pokud je známo, už Marini, pán z Montfauconu, který chtěl v roce 1315 odstranit Ludvíka X.

Hřebíky propíchané dřevěné figurky z Konga vyjadřují v podstatě tutéž ideu sympatické magie, těsné spojení člověka s jeho podobou oduševněnou čarovným zaříkáváním a tajně získanými vlasy, útržkem oděvu a ze všeho nejlépe - kapkou krve.

Cosimo Ruggeri, který věděl, jak krátký je život králů, předpověděl Kateřině, že všichni tři její synové budou vládnout, i když jejich nástupcem bude stejně Jindřich IV. To se také splnilo. V náměsíčném rozpoložení pak varoval královnu před jakýmsi Saint-Germainem. Kateřina se od té doby všemožně vyhýbala zámku tohoto jména.

Ironií osudu se stalo, že zpovědník, kterého povolali k loži umírající královny, byl abbé Saint-Germain. O jiném Saint-Germainovi, který žil v 18. století a vydával se nejen za žáka bratří Ruggerovců, ale i za Kristova spolubesedníka, si řekneme později. Zde jen připomeňme Balzakovo tvrzení, že onen Saint-Germain, který si přisvojil neexistující hrabství, se údajně dožil 130 let.

„Za všechno, co je v této studii řečeno o kabalistickém učení," psal Balzac, „vděčí autor této tajemné osobnosti" (jedná se o studii "O Kateřině Medicejské").

Je zjevné, že už není třeba lámat si hlavu zvlášť nad záhadnou silou prorockého daru Cosima Ruggeriho. Snad jsou zvěsti o něm v něčem i odůvodněné - ale uvěřit svědectví člověka, který se jednou podřekl, že obědval s Pilátem Pontským, je sotva moudré. „A znamená padesát generací něco pro toho, kdo studuje tajemství lidského života?" utrousil zábavný hrabě, když se ho pokoušeli usvědčit.

Michel de Notre Dame, Rogerův žák, byl ve své době nejvzdělanějším člověkem. Narodil se v Provenci, kde ještě pamatovali „zábavné učení" a vážili si učenosti. V Avignonu studoval Nostradamus práce starých astrologů, v Montpellier medicínu, což mu nepochybně pomohlo k záviděníhodnému místu dvorního lékaře. Dokonale ovládal latinu, starohebrejštinu a řečtinu, ale to nebylo tehdy ničím mimořádným. Svět chápal jako nejen okultní, ale i mytologickou jednotu. Jeho čtyřverší Centuries se neobracela ani tak do budoucnosti, jako spíše zpět - k pramenům mystérií. Ze všech Nostradamových předpovědí se ve skutečnosti splnila jen jedna, a to, když anglický parlament nechal popravit svého krále. Cesta mocných tohoto světa vede vždy po ostří meče a prorokovat jim neštěstí či vítězství nad nepřáteli je těžší než cokoli jiného.

V srpnu 1914 německý astrolog Knipf uveřejnil toto čtyřverší připisované Nostradamovi:

  • "Až uslyšíš hlas zázračného ptáka znějící hlubokým, hrozným varhan hlasem, lidi podřezávat jak ovce požene století - a nedostaneš pšenici."

Reminiscence na apokalypsu je zde zřejmá. Stejně jasný je i hořký — pro všechny doby - historický podtext posledních veršů. Odchovanec krví a kouřem prosycené Provence, který zemřel nějakých pět šest let před bartolomějskou nocí, nemusel tentokrát příliš namáhat svou fantazii.

Knipf však vyložil verše v duchu militantně šovinistické atmosféry prvních dní světové války. V zázračném ptáku náhle rozpoznal vzducholoď (podobně jako věřící viděli letadla v železných ptácích "Zjevení sv. Jana") a ve zvuku varhan hučení vrtule.

Nostradamova předpověď konfliktu mezi Trojspolkem a Dohodou byla tedy údajně zřejmá a vítězství německých zbraní se rozumělo samo sebou. Ale válka je válka. Vlastenecky naladění astrologové opačné strany, navíc krajané Notre Dama, pohotově vyhledali jiné verše, z kterých jednoznačně vyplývalo vítězství Francie.

Když se k moci dostal Hitler, vyzbrojili se nacističtí ideologové mysticko-propagandistickou zkušeností minulé války.

Na světovém sjezdu astrologů, který se konal v Důsseldorfu v roce 1936, byla říše prohlášena za vůdčí zemi nebeského okultismu. Uměle rozšiřovaný mýtus o tom, že führera „ovládají hvězdy", nalezl „vědecké" potvrzení v knize jakéhosi Reismanna "Astrologie a kult politického vůdce."

Hvězdopravci celého světa, mezi nimi i tibetští tantristé, začali hledat štěstí v Berlíně. V roce 1937 se v Německu usadil i Švýcar Karl Ernst Krafft (1900-1945). Jeho první publikace o "astrobiologii" (okultní „astrobiologie", „astromedicína", „astrozoologie" a „astrobotanika" se i přes novodobé znějící názvy zakládají na „planetárních typech" a nemají žádný vztah k vědě) okamžitě vzbudily pozornost říšského ministra národní osvěty a propagandy Goebbelse, který měl mezi nacistickými bonzy pověst všestranného intelektuála.

Krafft se dal do dešifrování Notre Damových proroctví, samozřejmě v duchu příznivém pro nacionální socialisty, a sotva začala světová válka, přesvědčivé předpověděl porážku Francie a pád Paříže. Úspěchem těchto „předpovědí" opojený astrolog se začal dopouštět řady nepředložeností. Následkem toho byl v roce 1941 zatčen gestapem. V samovazbě na Prinz Albrechtstrasse 8 měl o čem přemýšlet. Ale osud Hanussenův mu zřejmě neprospěl. Když ho roce vězení propustili a dali ho k dispozici opět ministerstvu propagandy, neutekl, ale začal se znovu pohybovat v nebezpečné blízkosti tajných machinací nacistů.

Tentokrát si astrologa podřídila SD. Nelitoval sil a sestavoval horoskopy nejvyšší generalitě, propočítával hvězdné konstelace svým i cizím, Rommelovi i Montgomerymu.

Když pragmatikové z britské Secret Intelligenct Service zjistili, že Hitler se skutečně ve svém operativním rozhodováni i v kádrové politice dost často řídí „příkazy hvězd", začali rovněž využívat služeb astrologů a snažili se podle horoskopu hitlerovských vojenských velitelů odhadovat jejich aktuální záměry.

Někdy byly takové prognózy úspěšné, i když neměly ani ten nejmenší vliv na situaci na frontě. Alespoň do vylodění v Normandii, kdy už další vývoj války nenechával nikoho na pochybách.

Ale vraťme se ke Krafftovi, který se podle všeho nepoučil ani z vlastní, ani z cizí zkušenosti a nepochopil, že by bylo lepší prodat duši ďáblu než spojit se s černým řádem Himmlera.

V roce 1943 byl znovu zatčen a poslán do koncentračního tábora v Oranienburgu a nedlouho před koncem války byl cestou do Buchenwaldu zastřelen ranou do týla.

Zákonité a mnohoznačné finále.

Podivná Nostradamova kniha, jejíchž metaforických čtyřverší, jak jsme se přesvědčili, se znovu a znovu se zaujetím dovolávají militaristé a reakcionáři, se dočkala mnoha doplněných a vždy podle potřeby aktualizovaných vydání.

Když vyšla nedlouho před Velkou francouzskou revolucí s dodatky nepochybně zednářského původu, které obsahovaly narážky na zánik římskokatolické církve, papež ji zařadil do seznamu knih zakázaných.

Toto nepřípustné přizpůsobování Nostradama se zřejmými štvavými úmysly nenápadně žene vodu na mlýn legendě, podle níž velký mystik své dílo doplňuje z onoho světa.

Vyprávění o „horoskopické vědě" se blíží k svému logickému završení. Pro úplnost celkového obrazu zbývá jen dokončit historii horoskopu německého impéria, sestaveného v den jeho pádu 9. listopadu 1918.

Tento horoskop byl vytažen z archívů v době, když nabývala nevídané rychlosti a síly závěrečná epopej druhé světové války v Evropě - berlínská operace Rudé armády.

V bunkru říšské kanceláře houstla atmosféra hysterie z předtuchy neúprosného konce. Už v březnu Hitler své sekretářce nervózně řekl: „Nemohu se spolehnout ani na jednoho člověka, všichni mě zrazují. Jsem z toho úplně nemocný..."

Neustále ho pronásledující stihomam a neuróza se stupňovaly a vůdce „tisícileté říše" ze své myší díry nevycházel už ani se svým ovčákem.

Naposledy se „opory říše" sešly u jednoho stolu 20. dubna 1945,v den 56. narozenin vůdce. Poslední narozeniny a pro některé i poslední den v betonovém podzemí, neboť téže noci Himmler i Ribbentrop z obklíčeného města uprchli. Göring také opustil Berlín, ale nezapomněl předtím zatelefonovat do svého sídla Karinhalle, aby se informoval o postupu evakuace nesmírných hodnot, které naloupil v okupované Evropě.

 

Nedlouho před tím, než nacističtí bonzové jeden po druhém opustili svého führera, došlo k událostem, které nás zajímají.

Goebbels ještě hýčkal naději, že bude jediným dědicem už neexistující říše, a proto se od führera nehnul ani na krok. Četl mu z "Historie" Thomase Carlyla, kde byla na usmolených, stokrát přečtených stranách vylíčena historie rozpadu rusko-rakouské aliance v době sedmileté války (1756-1763) a záchrany pruského krále Friedricha II. před hrozící záhubou.

Nacističtí pohlaváři snící dlouho o rozpadu protihitlerovské koalice spoléhali nyní na nový zázrak, obdobný tomu, kdy náhlá smrt ruské carevny Alžběty umožnila Petru III. spěšně uzavřít s Friedrichem mír.

Tato epizoda učinila na deprimovaného Hitlera hluboký dojem. Do této přímo extatické situace nechal Goebbels z tajného sejfu přinést dva horoskopy, první z 9. listopadu 1918 a druhý fuhrerův z 30. ledna 1933, tedy sestavený v den, kdy se nacisté chopili moci.

Oba se horečně sklonili nad astrologickými nákresy druhé a „třetí" říše a hledali v nich spásné znamení.

Mezi horoskopy se ukázala spojitost. Shodovaly se v tom, že v roce 1939 začne válka a její nejtěžší důsledky pro Německo připadnou na druhou polovinu roku 1945. Dále však byla naznačena určitá stabilizace a potom i dlouho očekávané vítězství v srpnu téhož roku.

Oba se na sebe beze slov zadívali a Hitler se podle Goebhelsova svědectví rozslzel.

Když několik dní nato přišla zpráva o smrti prezidenta Spojených států Franklina Delano Roosevelta, upadl říšský kancléř a vrchní velitel ozbrojených sil podle slov své sekretářky "do úplné extáze".

Hvězdy nelhaly! Proroctví se naplňovalo!

„Hvězdy ukazují, že druhá polovina dubna bude pro nás převratná," tvrdil Goebbels.

Avšak jak tento nacistický „intelektuál", tak sám führer byli sotva schopni vyznat se v horoskopech, do kterých vkládali svou poslední naději. I pseudovědy totiž vyžadují určité znalosti a ty ani jeden z nich neměl. Mimochodem, žádné mimořádné nároky tu na ně kladeny nebyly. Oba horoskopy, později nalezené v dokumentech Magdy Goebbelsové, byly nejen opatřeny příslušnými razítky a podpisy, ale i náležitě rozepsány.

Hitlerův horoskop, ověřený razítkem berlínské oblasti (právě Goebbels byl gauleiterem hlavního města říše), obsahoval mimo jiné tento text: „V dubnu 1945 bude Německo schopno přesunout už všechny své úderné síly na východní frontu a po uplynutí patnácti měsíců bude Rusko Německem definitivně dobyto. Komunismus bude vymýcen... Rusko se rozpadne na malé státy."

Je jasné, že celý tento nesmysl nebyl sepsán v roce 1933 a dokonce ani v roce 1941, kdy byli hitlerovci v zajetí chorobné představy bleskové války, ale právě teď, v předvečer konce.

Ale taková pseudověda je, že si podrobuje mysl samotných podvodníků. Goebbels zhlížel na čerstvé podpisy pracovníků vlastního aparátu div ne jako na boží znamení.

„Byla to atmosféra blázince," poznamenal americký novinář Walt Shirer v zásadní knize "Velikost a pád třetí říše", když popisoval situaci v bunkru. „Členové kabinetu... vkládali naděje do proroctví hvězd."

Čas se však krátil a počítal se již na dny, hodiny, minuty...

Hitler spáchal sebevraždu 30. dubna v 15 hodin 30 minut, do konce „převratného" dubna zbývalo jen pár hodin. Také Josef a Magda Goebbelsovi, když nejdříve otrávili své děti, unikli odplatě sebevraždou.

V srpnu, o němž se zmiňoval horoskop, se konala historická postupimská konference. A patnáctiměsíční lhůta, která podle předpovědi zbývala do konečného vítězství, uplynula právě v době konání norimberského procesu, na němž Hitler figuroval jako zločinec číslo jedna.

Pokračování

 


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 683