Zlatá ulička * Rabbi Löw a jeho kouzelné zrcadlo * Golem a mechanické figury * Kámnen mudrců, Bílý a Červený lev * Nikomu neodhaluj tajemství své práce! * Paracelsus * Jaques Bergier 

 

 

 

Na Pražském hradě se zachovala hrubě dlážděná ulička, v níž podle pověstí žili alchymisté, a proto se jmenuje Zlatá. Soudě podle nepohodlných přízemních domků, které se tísní vlevo od velkolepého chrámu sv. Víta, nebylo tu po zlatě ani památky. Maličká křivá okénka a nízké stropy tmavých světniček, kam se neznámo jak vešly dílny s píckami, stoly a policemi plnými nádob, svědčí o bezútěšné bídě, vysilující práci a napovídají tajemství.

Blízkost katolického velechrámu s lomenými gotickými oblouky směřujícími k nebi, s mohutnými opěrnými pilíři a lehkými, k obloze vztyčenými fiálami notně zneklidňovala neúspěšné černokněžníky, kteří se v královském městě skryli před pronásledováním inkvizice. Toto sousedství zřejmě plně vyhovovalo jak farníkům, tak kléru. Praktičtí měšťané vítali možnost podpořit vliv zázračné modlitby neméně zázračným elixírem, a jestliže to nepomáhalo, s dvojnásobnou horlivosti se vraceli do spásného objetí matky církve.

Tak či onak, sem tam nějaký ten tolar padl do hubeného alchymistického měšce a nebýt ctižádostivé touhy po nalezení „kamene mudrců", mohl takový skromný výrobce léků počítat s pravidelným příjmem. Ale peníze doslova létaly komínem, protože většina hermetiků svatě věřila ve vznešené cíle svého „Umění". Tím spíše, že sám císař svaté říše římské Rudolf II. (1552-1612) přál kdejakému hermetickému bádání.

Jeho bezmezné důvěry požíval například významný kabalista Jehúdá Low ben Bezalel, jehož kamenný náhrobek je dodnes cílem poutníků. Jako mnozí učenci té doby i on spojoval úspěšné studium filozofie a medicíny s efektními magickými triky. S pomocí „kouzelného" zrcadla, jehož tajemství nebylo dones odhaleno, prý vyvolal na Rudolfovu prosbu ze záhrobí stiny jeho nejjasnějších rodičů, čímž uvedl císaře do stavu mystické extáze.

S Lowovým jménem se spojuje i legenda o Golemovi, který způsobil mnoho nesnází, když mu nedbalý tovaryš zapomněl vyndat z úst proužek pergamenu se zázračnými písmeny.

V záři této legendy pohasly jiné zásluhy tohoto učence, který stejně jako Paracelsus prý objevil lék k zastavení zhoubného šíření moru.

Možná, že na četných pověstech o Golemovi zrnko pravdy je.

Low mohl podle příkladu slavných předchůdců vyrobit automat podobný člověku. Pokud můžeme věřit svědectví současníků, Albert Veliký dosáhl na tomto poli skutečné dokonalosti.

Když jeho žák Tomáš Akvinský zastihl jednou v alchymistické laboratoři mechanickou figuru zaměstnanou taháním měchů, měl ji za démona a, ozbrojený koštětem, pustil se s ní neohroženě do boje. „Cos to udělal, Tomáši?" zvolal rozhořčeně Albert, když po návratu našel jenom střepy. „Ztratil jsem na tom dvacet let života!"

Tato historka může být docela dobře pravdivá, protože mistry alchymie neznepokojoval jen dávný sen o univerzálním katalyzátoru, ale i přízrak mechanického dvojníka - univerzálního pomocníka, který se zdál být dosažitelnějším. Taková bytost měla mít všechny přednosti člověka a současně měla být zbavena nedostatků živého těla. Přednosti by byly samozřejmě čistě lidské a nedostatky měla odstranit látka vhodnější než protoplazma: pálená hlína či kámen nebo nejlépe - dobře obrobitelný kov.

Ozvuky bájí o mechanických služebnících najdeme v sumerských eposech i v Eddě, ve starých upanišadách i v kabale. První automaty podobné člověku se objevily v chrámech starého Babylónu a Egypta. Po vhození mince odměřily přesnou dávku vonného oleje či úplně bezplatně - v podobě železné panny - sevřely ve smrtícím objetí bezbožníka. V klínopisných památkách se zachoval popis měděného Molocha, hltajícího kojence a dštícího plameny.

V 17.-18. století se tyto mechanismy rozšířily už jako hračky. Slečny v krinolínách hrály na pianolách a uctivě se ukláněly či polonahé zaklínačky hadů pohybovaly gumovými hroznýši. Existoval dokonce šachový stroj, s kterým se utkal sám Napoleon. Pravda, v šachovém stolku seděl skrčený člověk, ale tím člověkem se samozřejmě situace neměnila. Pověrečné pověsti sotva rozlišovaly mezi loutkou s hodinovým strojkem v hrudi a ďábelským vtělením. Nevyhnutelné poruchy takových loutek daly možná vzniknout mýtu o vzbouřených monstrech.

Ale nechrne pověstí, které inspirovaly nejednu generaci romantiků, a vraťme se ke skutečnosti. Po Rudolfovi II. zůstalo několik horoskopů, v kterých astrologové, vděční za štědrou ochranu, nešetřili příznivými předpověďmi. Navzdory tomu však císař zemřel po šestatřiceti letech od nástupu své vlády a jeho poslední dny byly poznamenány vnitřními rozbroji.

V roce 1608 byl nucen postoupit bratru Matyášovi království uherské, rakouské velkovévodství, markrabství moravské a v roce 1611 i Čechy.

Za nového panovníka sláva Zlaté uličky pohasla, i když pověsti o tom, že některému mistrovi se podařilo získat „kámen mudrců", v Praze neutichaly až do konce 18. století. Lapis philosophorum je magické srdce alchymie, spojující praktické postupy mnohých ctihodných řemesel. „Červený lev", magisterium, „veliký elixír", „panacea života", „červená tinktura" a další tituly „kamene mudrců" neznamenají nic jiného než absolutní katalyzátor. Připisovaly se mu zázračné vlastnosti srovnatelné bezmála s projevy božské moci. Kámen mudrců měl nejenom zušlechťovat či uzdravovat kovy - emanace planetárních principů - ale také sloužit jako univerzální lék. Jeho roztok zředěný do koncentrace zvané aurum potabile - „zlatého nápoje" zajišťoval vyléčení všech chorob, omlazení a prodloužení lidského života na jakkoli dlouhou dobu. Tak mohl každý dosáhnout dlouhého věku, oživit mrtvého a proniknout do skrytých tajemství přírody. Stačilo zmocnit se „magisteria". Samotného alchymistu, kterému bylo dopřáno vykonat tento zázrak, pak očekávaly kouzelné přeměny už v procesu jeho "velikého konání". Konečné dozrávání „filozofického vejce" mělo být korunováno božskou proměnou těla a ducha adepta - řemeslníka. Proto se stvoření „magisteria" pokládalo za čin odpovídající činu demiurga. Čím bylo před takovou mocí všechno zlato světa? Pouhou cetkou...

Jiný alchymistický poklad, „bílý lev" či „malé magisterium", které mělo zušlechťovat kovy až na úroveň stříbra, před mocí skutečného „kamene mudrců" zjevně bledlo jako Měsíc při světle Slunce. Totéž můžeme říci i o alkahestu - univerzálním rozpouštědle. Velicí mistři, kteří se hledáním tohoto zázraku zabývali, se vůbec neznepokojovali otázkou, v čem budou látku uchovávat.

Protože z popudu císaře Diokleciána shořely všechny egyptské záznamy o tajemství výroby zlata, jsou počátky alchymie zahaleny mlhou. Pozdější křesťanské legendy spojující alchymii s králem Šalomounem či dokonce s Mojžíšem tuto kouřovou clonu nijak nerozptylují. Neznáme dokonce ani původ samotného slova „chemie" - arabskému členu „al" se nepřikládá význam - ani jeho přesný překlad.

Jedni spojují název této staré, ale vždy moderní vědy s termínem chimeia - nalévání, extrahování, druzí se slovem khem (khame, chemi) označujícím „Černou zemi", Egypt, kde se prý zrodilo tajné umění rudoznalství a metalurgie. K vyřešení zajímavé lingvistické hádanky se nabízejí i latinské humus - půda, země a souzvučná řecká slova: chymos - šťáva, chyma - lití a chymeusis - smíšení.

Ač je to podivné, celý tento halas k podstatě nevede. Je tu i matný lesk rudných žil, i žár proudu tryskajícího roztaveného kovu, i zrníčka na pohybující se misce vah, i křivule s houstnoucí šťávou z bylin přinášejících spánek, i lesk amalgámu, i hořkost jedu, i aroma esencí...

Už jen tento výčet je magický a je lákavé ho prodlužovat a odhalovat tak v temnotách cizích jazyků všechny nové metaforické odlesky. Avšak v nekonečné alchymistické sféře nás nezajímá její chemická náplň, ale magická, planetární pseudopodstata a teprve na tomto základě výroba zlata a zázrak „kamene mudrců".

To nám úkol poněkud ulehčuje. V esoterické rovině začíná alchymie od věcí nám už známých - Hermových traktátů a alexandrijské gnostické symboliky. Je částí astrologie jako odrůda „astromineralogie", „astrobotaniky" a samostatný oddíl magie. Proto nám bude mnohé z alchymistické praxe povědomé. Mimo jiné i zvyk adeptů skrývat se za zvučnými pseudonymy.

Jako prvního musíme jmenovat Démokrita, přesněji Pseudodémokrita, jehož rukopis "Fyzika a mystika" dal počátek dlouhé řadě šifrovaných textů, hemžících se metaforami na umění magických transmutací. Za ním následovala stejně tajemná a nerozluštitelná díla Pseudoplatonova a Pseudopýthágorova, kde v pestrém víru draků a lvů probleskuje teatralizované křesťansko-pohanské mystérium, kde se obětuje umírající a opět ožívající božstvo.

Biblický had pokoušený tajemstvím věčného koloběhu olizuje rozeklaným jazýčkem hořký plod poznání a gnostický ještěr požírající vlastní ocas otevírá cestu do předvěké propasti. Tento had z magických fresek "Knihy mrtvých" se stane oblíbeným symbolem prvních alchymistů. Brzy se k němu přidruží salamandr tančící v ohni a antimonem podbarvené oko otevřené do světa. Částečná modifikace egyptského hieroglyfu zobrazujícího lidské oko získává novou existenci i mezi kabalistickými znaky.

Na osobní pečeti německého učence Georga Agricoly je oko vyryto spolu s magickým jménem Aranta. Jiné zaklínadlo připomínající dávného syrského boha Abraxase je vyryto na gnostické gemě oslavující pána veškerenstva. Atribut nejvyšší moci - svazek blesků - je stejný u olympských, sumersko-babylónských i staroindických bohů.

Stejná je i interpretace významu hada, podílejícího se na stvoření světa a vtaženého do božského tance živlů, nad nimiž se o vládu dělí Ísis, Šalomoun a Hermes Trismegistos. Takovouto alchymistickou trojici zobrazil Bernardino di Betto (15. stol.) mezi svatými ve vatikánských palácích Borgiů. Alchymistické tajemství ve své fantastické emblematice spojilo biblického měděného hada s plazy kaducea, Merkura zalitého v křivuli s homunculem uzavřeným ve „vejci filozofů", božského Hermafrodita a otevřený hrob s Adamovou hlavou na dně. Podobně jako bůh, který se obětoval, i člověk měl projít smrtí a tmou, aby se znovu zrodil pro světlo. Proměna, kterou prošlo božské tělo, jako by se opakovala v malých kruzích, kde se podobně jako planety pohybovaly hypostaze hmoty a rozumu přetvářejícího nehybný, hmotný svět.

Demiurg mikrokosmu - alchymista - se obětoval ve jménu budoucího vzkříšení, zaměniv ideu svého druhu „kolektivnosti" za osobní přetvoření podílející se konečně na evoluci kosmu, protože v hlubinách atonoru uzavřeného podle všech hermetických pravidel uzrávalo kosmické vejce - Slunce světa, Slunce tvůrce.

Podle názoru Basilea Valentina se nejen adept, ale i nevinné zlato vydává ohnivému koloběhu ve jménu svých planetárních spolubratři, postižených nemocí a zkažeností. Je jako Kristus kráčející na Golgotu, aby vykoupil hříchy světa. Mág-alchymista na této křížové cestě hmoty hraje dvě spojené sólové partie: oběť i kata.

Existuje několik podrobných receptů přípravy „kamene mudrců", které se nedají jednoznačně přeložit do jazyka současné chemie. Jeden z nich, v "Knize dvanácti bran" anglického alchymisty Georga Ripleye (15. stol.), byl prý rozluštěn (?) francouzským chemikem Jeanem-Baptistou Dumasem.

„K přípravě elixíru či ,kamene mudrců' vezmi, můj synu, rtuť filozofů a zahřívej ji, dokud se nepromění v zeleného lva. Potom zahřívej ještě víc, až se změní v červeného lva. Toho zahřívej v pískové lázni s kyselým vinným lihem až k varu, ale nevař (!), nech odpařit a rtuť se promění v látku podobnou pryskyřici, kterou je možné krájet nožem. Vlož ji do křivule pomazané hlínou a pomalu destiluj. Seber postupně tekutiny různé povahy, které se při tom objeví. Získáš látku bez chuti, líh a červené kapky. Kimmerské stíny pokryjí křivuli svým temným příkrovem a ty nalezneš uvnitř skutečného draka, neboť ten požírá svůj ocas."

Tento text je možné chápat různě. Jedni v něm viděli nesmyslné čarodějnické zaklínání, jiní záměrně zatemněné tajemství vábící přízrakem nevídaných sil. Dumas ztotožnil "filozofickou rtuť" s olovem a celý recept zapsal chemickými vzorci; získal tak plně odpovídající řetězec transmutací a popsal běžný proces za účasti solí a kysličníků olova. To je sice užitečné pro odhalení tajemství starých mistrů, ale nikoli k postižení podstaty alchymie.

Chemické sloučeniny, ať už jakkoli vzácné, jsou stále jen mrtvou látkou, hmotou. Nemají nic společného se zázračnými vlastnostmi „magisteria" a samy vůbec postrádají jakoukoli zázračnou aureolu. Vyjasnění nejen zbavuje alchymistické texty jejich bájné záře, ale zcela ubíjí samu alchymistickou ideu. A to všechno proto, že alchymie není jen „prachemil", ale navíc i černokněžnictvím, které nelze abstraktně modelovat. Dvojznačný výklad je charakteristický i pro zašifrovanost, jež skrývá podrobnosti „velikého díla". Na jedné straně je to „tajemství chrámových kněží", které nesnáší cizí pohled, na druhé straně obyčejné cechovní, „firemní" tajemství. Existuje vlastně ještě třetí aspekt, zcela lidský, někdy až dojemné ohleduplný, který se nehledě na chvilkové nezdary setkává s plným pochopením potomků. Alchymistům nemáš co závidět - přestože mezi nimi bylo nemálo podvodníků - vždyť je mocní tohoto světa štvali jako zvěř!

Vzpomeňme na Böttgera, kterého věznil saský král. Nebyl sice schopen vykoupit si vytouženou svobodu výrobou zlata, avšak náhodou při tomto svém snažení objevil tajemství výroby porcelánu.

Albert z Bollstadtu, honosící se titulem „Veliký v magii, ještě větší ve filozofii a největší v teologii", ne náhodou prosil své bratry, aby uchovávali tajemství: „Prosím a zaklínám tě jménem Stvořitele všeho existujícího, abys tajil tuto knihu před nevědomci. Tobě je odhalím, ale před ostatními toto tajemství všech tajemství skryji, neboť naše ušlechtilé umění se může stát předmětem a pramenem závisti. Hlupáci se na naše ,Veliké konání' dívají lichotivě a zároveň s pohrdáním, protože jim samým je nedostupné. Proto předpokládají, že je nemožné. Sžíráni závistí pokládají znalce našeho umění za penězokazce. Nikomu neodhaluj tajemství své práce! Chraň se před cizími! Opakuji znovu, buď opatrný..."

To není chmurné varování mága znajícího nejvyšší tajemství, a tím spíš ne žárlivá snaha mistra utajit před konkurenty zdroj příjmů, ale výkřik lidské duše.

Na přísné uchování tajemství upozorňovali i jiní mistři proměn. Arnold Villanovský (asi 1235-1312), Nicolas Flamelle (1330-1417?) a dokonce i Paracelsus, který „velikým konáním" opovrhoval vzhledem k léčivým možnostem iatrochemie (z řec. iatros - lékař), jež byla koneckonců rovněž alchymií, ovšem s „ astrobotanickou" úchylkou. Vynikající přírodovědec a lékař Paracelsus (vlastním jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 1493-1541) přirovnal lidský organismus ke křivuli, v níž probíhají složité chemické proměny. „Jsem iatrochemik," říkal o sobě, „neboť stejnou měrou používám chemii i lékařství."

Ačkoli jednou nohou stál v nové době, zůstal v zajetí magických vztahů a nerozešel se ani s alchymií. „Nikdo mi nedokáže, že minerály v sobě nemají život. Neboť jejich soli, kyzy a kvintesence lidský život podporují. Rozhodně tvrdím, že kovy a kameny jsou obdařeny životem stejně tak jako kořeny, byliny a plody." O jeho sklonu ke stereotypům středověkého myšlení svědčí i zdokonalená metoda léčení syfilis rtuťovými výpary, která se užívala téměř do našeho století. Paracelsus samozřejmě netušil, že původce nemoci je vůči rtuti citlivý, nýbrž vycházel z astrologického formalismu: opozice Venuše a Merkuru, a tedy protiklad nemoci z lásky a emanace posla bohů.

Logické důsledky vyplývající ze záměrně protikladných předpokladů někdy zasáhnou přímo cíl. Jsou to však náhodné zásahy. Když Paracelsus na základě těchto představ trpícím migrénou předepisoval stříbro, kov Měsíce, který řídí mozek, úspěchu se nedočkal. Bolest netišily ani zlaté pilulky Slunce, svou podstatou i svými účinky na organismus protikladného.

Z filozofického hlediska tedy iatrochemik Paracelsus zůstal v zajetí astrologických představ Ptolemaiových, jež známe z četných citátů v alchymistických dílech Arabů.

„Slunce svou podstatou působí teplo a v menší míře také sucho... Měsíc působí vlhkost, neboť je nejblíže Zemi, z níž stoupají vlhké páry. Tak změkčuje věci vystavené jejímu vlivu a napomáhá jejich tlení."

Paracelsus, „doktor dvojího lékařství", terapeutiky i chirurgie, se řídil nejen obvyklou škálou suchosti a vlhkosti, ale v učení o signaturách neboli „znamení přírody" se řídil dokonce prastarou magickou vírou v souvislost mezi vnějším vzhledem léku a jeho vlivem na organismus.

Myšlení Paracelsovo ovládala epocha znavená tíživým dědictvím a tesknící v očekávání obnovení.

Po vypuzení posledních filozofů athénské školy byzantským císařem Justiniánem zavládla podle slov letopisce tma a mlčení. Zdálo se, že pochodeň zapálená řeckými mysliteli uhasla.

Avšak štafety poznání se chopili arabští učenci, kteří bez výhrad přijali Aristotelovu filozofii. Matematika, astronomie a medicína na dvorech chalífů vzkvétaly, avšak základů veškerenstva se arabští mudrci téměř nedotkli, neboť zůstávali v zajetí aristotelských představ, které již ztratily svůj původní tvůrčí a nepokojný duch. Mnoho dokázali v astronomii, geodézii a optice. Měření provedená Alhazanem (11. stol.) podnes překvapují svou přesností. I přes širokou empirickou základnu však arabští učenci neformulovali nové filozofické koncepce vzniku světa. Dokonce i tak významný učenec jako Averroes (Ibn Rušd, 1126-1198) se do paměti potomků zapsal především jako obdivovatel a komentátor Aristotelova díla.

První arabský vynikající chemik al-Džábir či Geber, žil v Seville kolem roku 800. Téměř do 15. století zůstával Geber, pro svou moudrost zvaný al-Súfí, nejvyšší autoritou mezi arabskými a evropským učenci. Byl to Aristotelés alchymie. Ne náhodou jej Roger Bacon nazýval Magister Magistrorum (učitel učitelů). Řečtí učenci a po nich i první alchymisté - Zósimas, Africanus, Sinesios a Olympiodóros se praktickou chemií téměř nezabývali. Geber nejen že překvapoval znalostmi v této oblasti, ale i předjímal pokusy vytvořit první teorii chemie.

Předpokládal, že se kovy skládají z většího či menšího množství rtuti a síry, avšak rozuměl jimi ne konkrétní látky, ale jakési čisté prvky, na nichž závisely nejenom vlastnosti, ale i sama podstata kovu. Základní Geberův spis "Summa perfectionis magisterii in Suanatura" měl obrovský vliv na Alberta Velikého i Rogera Bacona, Arnolda Villanovského a Raymunda Lulla (1235—1315) - básníka, filozofa a františkánského misionáře, jemuž se připisuje autorství dobré stovky alchymistických děl. V knihovně českého kláštera v Teplé je kromě jiných alchymistických rukopisů uložen také rukopis Lullova díla na pergamenu.

Skvělou kohortu proroků a horlitelů „vysokého" hermetismu uzavírá Basiles Valentini, "jasnovidecký" mystik benediktinského řádu, který žil v první polovině 15. století. Zřejmě všichni upřímně věřili v „magisterium" a výrobu zlata. Složitá symbolika a neprůhlednost jejich textů jistě nemají být "kimmerskými stíny" k skrývání záměrných lží. Při studiu dějin chemie jsem mnoho času věnoval i studiu alchymistických nákresů a obrázků. Na první pohled jsou to chmurně groteskní obrazy: kostry, vrány, pochodně — celý puget mystických rekvizit. Některé z nich lze však lehce rozluštit. Jsou to převážně symboly chemických procesů: destilace, rozkladu atd. Působením ohně se například objevuje zuhelnatělá kostra věci (popel) a pták (plyn). Není to nic jiného než prastará chemická symbolika: dohodnutý jazyk pro zápis průběhu těch či oněch reakcí.

Paracelsus náležel celou svou bytostí k oněm „ptáčatům z hnízda Albertova". Avšak takový byl rozpor epochy: jeho duše se drala z těsných pout slepé magické víry - ještě sice věří v nečistou sílu, v „magisterium" a v „živou vodu", ale výrobu zlata už pokládá za nesmysl — zatímco slunce mystifikátorských alchymistů a kejklířů se ještě vznášelo nad obzorem a oslepovalo svět falešným pozlátkem.

V muzeích Amsterodamu a Osla vystavují medaile ražené údajně z alchymistického zlata, které je kvalitnější než u zlaťáků, a také louisdory, pistole a guineje vyrobené pomocí ,,kamene mudrců". Skutečná technologie těchto „zázraků" byla k radosti osvícených lidí odhalena známým francouzským chemikem E. F. Joffreim, který v roce 1772 přednesl ve Francouzské akademii véd usvědčující přednášku. Několik zajímavých úryvků z tohoto dokumemtu:

„Je samozřejmě žádoucí, aby umění podvodu zůstalo představitelům kteréhokoli oboru cizím. Avšak nenasytná touha po zisku některé lidi mnoha způsoby nutí toto umění praktikovat. Proto zdravý rozum velí se v tomto šejdířství vyznat, abychom se před ním uměli bránit...

...Hlavní, oč se tito šejdíři snaží, je předvést lidem, jak se minerální látka, kterou viděli na vlastní oči, promění v ušlechtilý kov. K tomu používají tyglíky a misky, na jejichž dno dají trochu zlatého či stříbrného vápna (starý název pro oxid) a shora ho pokryjí směsí roztlučených uhlíků s klihem či voskem. Tato hmota vychladne a vypadá po určitou dobu jako skutečné dno tyglíku či misky.

Jindy udělají do uhlu důlek, který naplní zlatým či stříbrným práškem a nakonec zalijí voskem. Používají i dřevěnou tyčinku na jednom konci dutou; do dutiny nasypou drobounké zlaté či stříbrné piliny a otvor zakryjí zátkou z téhož dřeva... Když jí potom začnou míchat roztavenou hmotu, začne hořet, piliny se vysypou a drahý kov se ocitne v tyglíku... Není rovněž těžké přimísit drahý kov k olověnému, antimonovému či rtuťovému vápnu. Do olova lze docela snadno ukrýt zlatá či stříbrná zrna, či dokonce malé kousky slitků. Někdy pro tento účel zlato předem zakalí rtutí a vydávají ho za olovo či stříbro. A pak získají zlato jakoby jejich proměnou. Je třeba vystříhat se všeho, co prochází rukama těchto darebáků - ,filozofů'. Zlato často obsahují už lučavka královská či kyselina dusičná, které používají. Papír, do kterého své minerály balí, prosycují když je třeba vápnem zlata či stříbra. Dokonce i karty, které užívají, mohou obsahovat kovové příměsi. Viděl jsem sklo, do kterého bylo zataveno určité množství zlata, zatímco roztavená skleněná hmota byla ještě v peci.

Někteří ,filozofové' uskutečňují své podvody pomocí hřebíku zpola železných a zpola zlatých či stříbrných. Lidem namlouvají, že probíhá „přeměna", způsobená tinkturou, do níž hřebík vložili. Vypadá to dost věrohodně... Avšak ve skutečnosti to není nic jiného než kejklířský kousek. Všechny hřebíky, které se tak podobají železným, se ve skutečnosti skládají ze dvou částí, pravda, velice pečlivě spájených a pokrytých barvou železa. Pouze tato barva mizí v "tajemné" tinktuře... Právě takový, položelezný a polozlatý byl hřebík, který jsme kdysi viděli v pracovně vévody toskánského. Podobné hřebíky, z poloviny železné a z poloviny stříbrné, předkládám nyní Akademii. A právě takový nůž se zlatým hrotem byl kdysi darován podnikavým mnichem anglické královně Alžbětě..."

Vyprávění o podobných vychytralostech, které dělají čest chemickým znalostem jejich iniciátorů, není naším úkolem. Přesto však pro srovnání uvedu ještě jeden charakteristický citát, tentokrát z knihy našeho současníka:

„Máme k dispozici četná svědectví o tom, že alchymisté byli a možná i dnes jsou schopni vyrábět zlato, a dokonce existují i mince ražené z alchymistického zlata... Snad by se měla věnovat větší pozornost úvahám alchymistů o takzvaných druhotných kovech. Tak například někteří se pokoušeli proměnit ve zlato ne obyčejné, ale ,zeleně světélkující olovo'.

Za předpokladu, že ,zeleně světélkující olovo' je thallium, které se olovu podobá a v plameni svítí zeleným světlem, máme možná objasnění tohoto tajemství. Stačí totiž, aby thallium ztratilo alfa-částici a přemění se ve zlato... Znám velké společnosti, které se neúspěšně pokusily analyzovat ukradené vzorky vydávané za „kámen mudrců", tedy za jaderný katalyzátor, který umožnil průběh přeměn (transmutací). Viděl jsem dva takové vzorky, které vypadaly jako kousky červeného skla. Metody chemických a fyzikálních analýz přinesly tak protichůdné výsledky, že na jejich používání společnosti netrvaly" (J. Bergier: Průmyslová špionáž).

Jak vyhýbavě, ba stydlivě se začal vyjadřovat spoluautor "Jitra kouzelníků" Jacques Bergier. Dovolte, abych se zeptal, proč „netrvali" mytičtí objevitelé mytického „jaderného katalyzátoru" na svých metodách? Nebylo by lépe rovnou říci, že celá současná věda zažila fiasko, když narazila na čáry? Což něco podobného nepopsal Balzac v "Šagrénové kůži"?"

Neuvedl jsem tento úryvek proto, abych odhalil očividný výmysl, s ohledem na čtenáře zcela nedotčeného otázkami vědy lehce natřený na současno. V alchymistických knihách jsem se nesetkal s žádnou zmínkou o „zelené záři" olova, i když možná takové olovo je. Avšak je jasné, že ani o thalliu, ani o alfa-částicích nemohli středověcí alchymisté vědět zhola nic.

Když jen čistě textologicky srovnáme Joffreiho přednášku s výpadem (jinak to nelze nazvat) J. Bergiera, dojdeme bezděčně k smutným úvahám o tom, kam až může lidský rozum dovést takové nestydaté obskurantství. Odstup 250 let je dostatečně dlouhý na to, aby odpadla potřeba silnějších epitet.

Sebastian Brant (asi 1458—1521) si zato ve výrazech na adresu svých současníků příliš nevybíral:

"Alchymie příkladem je toho, jak hlupáka uděláš z kdekoho. Tahle věda slouží na to, jak v tyglíku dělat zlato, jen mít něco drzosti a hodně trpělivosti. Těchhle lhářů neumělé triky, jejich čarování nad tygliky chudáky z bohatých nadělá — kam se jen poctivost poděla! Stejně ty jejich křivule jsou samým prázdnem odulé!"

 

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 682