Legenda o Chíramovi Abí – přijímací rituál – moderní zednářství - pravé jméno boha - nesouměřitelné osoby v řadách zednářů

 

 

 

Zednářské obrození, které strhlo tolik osvícených lidí v Evropě a vzrůstající pronásledování jezuitů přerostly v novou vlnu hermetismu. Z prostředku k udržení tajemství se tajnost stala cílem náboženských, mystických společenství a přímo nakažlivou hromadnou mánií.

Louis Claude Saint-Martin (nikoli jeho jméno, nýbrž jméno Martineze Pasqualise dalo název společenství martinistů) spojil zednářství a rosenkruciánství s hierarchickou tradicí jezuitského řádu. „Stín a mlčení," říkal Saint-Martin, „jsou milovaným útočištěm pravdy." Mirabeau napsal o illuminátech, že „kopírují jezuitský řád, ale kladou si přitom cíle přímo protichůdné."

Ušlechtilé cíle záhy zakryla neprůsvitná mlha mysticismu, v níž se rozplynuly rozdíly mezi novými rosenkruciány a novými templáři, illumináty a martinisty.

Je příznačné, že zednářství si velmi záhy přivlastnilo krále mystiků Jakoba Boehma (1575-1624) a Emmanuela Swedenborga (1688-1772), jenž volně obcoval s Bohem i s anděly.

Ačkoli ani jeden, ani druhý neměli co dělat s činností lóži, vznikl dokonce specifický systém Swedenborgův a zcela fantastická hodnost rosenkruciánských knížat, známá také pod názvem „Nejvyšší knížata Růžového kříže", „Knížata Rosenkreutzerové Heredomu". Jako Isis hledající kosti Osiridovy sbírala mystika pozůstatky feudálních hodností.

Autoři z řad zednářů dělí dějiny řádu na dvě období: činné, kdy byli do lóže připouštěni pouze příslušníci stavitelského cechu, a symbolické, kdy většinu zasvěcených tvořili lidé, kteří se dali do služeb budování pomyslného chrámu vesmírné nauky a vědění.

Zednářské rituály a legendy pocházejí z legendárních dob budování Šalomounova chrámu. Tvrdí se dokonce, že Veliký Stavitel svěřil zednářské tajemství Adamovi ještě před stvořením světa. V každém případě počítá kalendář svobodných zednářů dobu od roku 4 tisíce před Kristem, s výjimkou Rytířů slunce (osmadvacátý stupeň skotské lóže), kteří neuznávají letopočet a na jeho místo kladou sedm nul.

Když král Šalomoun, kterého poslouchali duchové, přikázal staviteli Chíramovi Abí (Adoniramovi) řídit všechny práce, dosáhl počet zedníků tří tisíc. Aby se vyhnul hádkám při vyplácení mzdy, rozdělil Adoniram, který byl předtím ve službě u panovníka města Tyru, své lidi na tři skupiny; na učedníky, tovaryše a mistry. Tyto skupiny bylo možné rozeznat pouze podle tajných znamení, slov a doteků. Jednou tři tovaryši, kteří se rozhodli, že se co nejrychleji stanou mistry, nastrojili v chrámu léčku. Chtěli si počíhat na Adoniram a jakýmkoli způsobem z něho dostat vyšší heslo mistrů. Každý z nich se skryl u jedněch dveří. Když se konečně Adoniram objevil u jižních dveří, vystoupil první spiklenec z úkrytu a žádal tajné heslo. Když mu Adoniram odmítl vysoká tajné znamení sdělit, zasáhl ho tovaryš pravítkem do hlavy. Adoniram se vrhl k západním dveřím, ale tam na něho čekal další muž a ostrým hrotem trojúhelníku ho bodl do srdce. Adoniram sebral zbytky svých sil, aby se zachránil posledními, východními dveřmi. Tam však byl třetím útočníkem, jemuž se rovněž nepodařilo vyzvědět kýžené heslo, dobit zednickou lžící.

Když se na město snesla mlha, odnesli tovaryši Adoniramovo tělo na Libánskou horu, kde je zakopali a pak označili místo akátovou větévkou. Král vyslal devět mistrů, aby Adonirama hledali, a ti odhalili jeho hrob, když vytrhli větev z půdy pokryté mechem. Rozryli čerstvě nanesenou zem a spatři zohyzděné tělo. Tu se jeden z nich dotkl mrtvého Adonirama dlaní a řekl: „Makbenak! Tělo opouští kosti!" A tehdy se usnesli, že tato slova nahradí heslo mistrů, které bylo Adoniramovou smrtí ztraceno. Při zasvěcování do stupně mistra dávali kandidátu ležícímu v rakvi do rukou akátovou větévku se zvoláním „Akát ví! ", které se stalo mezi zednáři oblíbeným. Při nalezení kostí (zednářstvím přejatá alchymistická idea přetavení) všech devět stavitelů jednohlasně zvolalo: „Muscus domus, Dei gratia!", v překladu zednářů: „Bohu díky, náš bratr má příbytek z mechu."

Kritici, kteří poukazovali na zjevnou nesmyslnost zednářských legend, se s předstíraným údivem a ne bez sarkasmu pozastavovali nad tím, že bibličtí mistři dokonale znali latinu. Není třeba se tomu doopravdy divit: latina byla spolu s hebrejštinou a řečtinou považována za jazyk okultismu, což opět ukazuje na gnozeologické kořeny zednářského rituálu. Jeho domnělá tajemství zahalená bombastickou symbolikou objasňuje mnohovýznamná rétorika zásvětních dialogů.

Všimněme si podrobněji slovní výměny mezi velmistrem lóže a uchazečem o zednářský stupeň tovaryše:

"Bratře, existuje něco mezi vámi a mnou?" táže se mistr.
"Existuje, velebnosti."
"Co to je, bratře?"
"Tajemství, velebnosti."
"Jaké tajemství, bratře?"
"Zednářství."
"Předpokládám tedy, že jste zednář?"
"Za něho mě považují a jako takového mě přijímají bratři a druzi."
"Proč jste se stal zednářem?"
"Kvůli tajemství a abych přestoupil ze tmy do světla."
"Mají zednáři tajemství?"
"Mají, je jich mnoho a jsou velmi cenná."
"Kde je skrývají?"
"Ve svém srdci."
"Komu je svěřují?"
"Nikomu, kromě bratrů tovaryšů."
"Co je tajemstvím zednáře?"
"Znaky, znamení dotekem a zvláštní slova."
"Řekněte, prosím vás, jaký musí být zednář člověk?"
"Musí to být člověk narozený ze svobodné ženy."
"Kde jste se nejprve připravoval k tomu, abyste se stal zednářem?"
"Ve svém srdci."
"Jak vás připravovali?"
"Nebyl jsem ani svlečený, ani oblečený, ani bos, ani obutý, bylo mi odňato všechno kovové, měl jsem zavázané oči, na krku provaz. Pak mě zavedli ve strnulém stavu ke dveřím lóže, po ruce jsem měl druha, v němž jsem potom poznal svého bratra."
"Jak jste poznal, že jsou tam dveře, když jste měl zavázané oči?"
"Protože jsem napřed nalezl stěnu a pak dostal dovolení vstoupit."
"Jak jste dostal povolení?"
"Třemi silnými údery."
"Co vám bylo zevnitř řečeno?"
"Kdo je tam?"       
"A co jste, bratře, odpověděl?"
"Člověk, který prosí o účast na prospěchu této velebné lóže, zasvěcené svatému Janu, tak jako se před ním dostalo účastenství mnohým bratrům a druhům."
"Proč jste doufal, že se vám toho účastenství dostane?"
"Protože jsem se narodil jako svobodný člověk a těším mi dobré pověsti."
"Co vám bylo řečeno poté?"
"Vstupte!"
"Jak jste vstoupil?"
"Za ostřím meče nebo kopí nebo jiné vojenské zbraně, kterou mi přiložili k obnažené hrudi."
"Na co jste byl dotazován, když jste složil slib?"
"Co si nejvíc ze všeho přejete?"
"Co jste odpověděl?"
"Abych byl uveden ke světlu, to jsem odpověděl. Sňali mi pásku a já uviděl, že stojím před bratry, kteří mají meče namířeny na mou obnaženou hruď."
"A co jste uviděl ještě?"
"Bibli, trojúhelník, kružítko - tři veliká světla zednářství. Bible řídí naši víru, trojúhelník činí přímým naše jednání, kružítko nás spojuje s celým lidstvem."
"A co jste viděl ještě?"
"Tři svíce - tři menší světla. Slunce vládne dni, Luna řídí noc a mistr řídí lóži. Poté mě mistr vzal za pravou ruku a poučil mě o doteku a slovu učedníka."

Výsostná hodnota tajemství, smysl iniciačního úkonu a také návaznost zednářství na hermetické sekty, to vše se jasně zračí v rituálních otázkách a odpovědích. Když budoucí tovaryš vypráví mistru o tom, jak byl přijat za učedníka, jako by skládal zkoušku ze znalostí rituálu. Na první dojem nesmyslné řeči: „nebyl jsem ani svlečený, ani oblečený", nabývají při bližším pohledu na jakési životní konkrétnosti.

Dnešnímu kandidátu, jako kdysi jeho svátečně oděnému předchůdci, krátce a dobře v předsíni lóže odebrali všechny kovové předměty. Poté si vyhrnul nohavici do výše kolena, na pravou nohu nazul domácí střevíc, rozepjal vestu a košili a obnažil levou polovinu hrudi. Když poslušně vykonal všechny tyto pošetilosti, nastavil neofyt šíji oprátce a nechal si zavázat oči. Pokud se však tento prostoduchý důvěřivec domníval, že bude podroben důmyslnému mučení či donucen k účasti na sabatu, čekalo ho rozčarování.

Když byl proveden kolem stráže vyzbrojené mečem, dostal se po trojím zabouchání do dveří lóže, kde mu k srdci přiložili vojenskou zbraň. Po rituální rozmluvě s velmistrem pak na kolenou složil přísahu. S rukou na otevřené bibli přísahal, že bude důsledně střežit tajemství zednářů.

Z podnětu Percy Herberta, bývalého biskupa z Norwiche, přikoupila v roce 1964 Veliká anglická lóže na určitou modernizaci textu přísahy. Ovšem kanonické věty typu: „Prořízněte mi hrdlo, vyrvěte mi jazyk i s kořenem a zahrabte ho do písku, kam sahá odliv," z kterých mohou být u vytržení tak Tom Sawyer a Huckleberry Finn, zůstaly nezměněny.

Konečně neofyt, jemuž byla za potlesku bratří sňata z očí páska, uviděl dobře mu známé muže v zednářských zástěrách, v jejichž čele stáli velmistr a dva dozorci. Starší mu slavnostně předal zástěru, kterou si hned také oblékl, aby ji zakrátko opět svlékl a uschoval do příštího shromáždění.

„Bratři!" vyzval mistr nakonec přítomné. „Pomodleme se k velkému všeobjímajícímu architektu světa a představenému člověka, aby požehnal veškerému našemu podnikání, modleme se, aby učinil našeho nového přítele naším věrným bratrem, aby nám seslal mír a milost a učinil nás účastnými na božské přírodě."

Zednáři se, přísně vzato, nepovažují za tajnou společnost, nýbrž za společenství s tajnostmi, a s výjimkou exaltovaných templářů a rosenkruciánů se nezabývají okultním bádáním.

Své centrum mají angličtí svobodní zednáři ve Free Masons Hall v Halbornu, v jedné z nejvyšších budov Londýna. V roce 1966 na sebe britští bratři upoutali zvýšenou pozornost, když hrdě oslavili dvousté padesáté výročí založení anglické lóže, pramáti zednářů celého světa. Velmistrem Anglie byl tehdy prohlášen vévoda z Kentu.

Zednářství je ve světě rozšířeno více, než se obvykle soudí. Ve Spojených státech existuje 50 velikých a 1 020 provinčních lóží, jež čítají 6 miliónů členů, v Anglii je jich milión, ve Francii půl miliónu, v Itálii je 526 lóží, ale každá má jen omezený počet členů, takže celkově je tu 15 tisíc zednářů. Za čtvrt tisíciletí prošlo zednářství jistými proměnami a dnes nelze už jeho rituály, kostýmy, symbolické znaky a hesla považovat za tajné. Každý, kdo projde jednoduchými formalitami, může získat poučení o obřadech a naučit se primitivním způsobům šifrování.

Literatura, film i televize dávno uvedly ve známost hry s meči a zavazováním očí, speciální obchody nabízejí zástěry a ruku vice mistrů, lebky z plastiku, koberečky představující rakve, hroby a ostatní náležitosti „záhrobních" kratochvílí. Stručně řečeno, jednodušší je ovládnout tajemství „pravé hodnoty", než postihnout pravé cíle svobodného zednářství. Zednářští vůdci vyhýbavě vysvětlují, že „uplatňují systém morálky zahalený závojem alegorie".   

Ti, kdo zatouží tento závoj pošitý hřbitovními symboly nadzvednout, mohou během několika měsíců získat plný zednářský status. Předpokládá to potřebné styky a dobrou znalost rituálu. Od učedníka, který zná tajné slovo Bóaz, není dlouhá cesta k tovaryši. Když pak tovaryš absolvuje popsané nepohodlí spojené s vyhrnováním nohavic a chozením s provazem na krku a se zavázanýma očima, které znázorňuje vzestup po spirále poznání, dozví se nové tajné slovo a nové tajné znamení. Následuje ještě třetí stupeň a vytoužená hodnost mistra, kterou je možné získat účastí (v roli mrtvoly) v pantomimě o Chíramovi Abí. Obřad vyžaduje, aby byl kandidát „zabit", a poté vstal z mrtvých. Může být dokonce uložen do rakve, kde se mu dostane větévky akátu a spolu s ní nových zednářských znamení a nového hesla.

Když adept prokáže svou schopnost jako Chíram zemřít, uchovat zároveň zednářské tajemství a poté vstát z mrtvých, složí novou přísahu, neméně chmurnou než předešlé: „...nechť mé tělo rozřežou, mé vnitřnosti spálí a popel nechť rozpráší po zemském povrchu." Je to slib nejen chránit zednářské tajemství před profánními osobami, ale i zachovávat bratrskou věrnost druhým mistrům, pokud to ovšem nebude v rozporu s „božími zákony a státními předpisy".

Uvidíme dále, jak jsou ve skutečnosti tak dobře míněné sliby dodržovány.

Domnívá-li se novozasvěcenec, že se mu alespoň na tomto stupni dostane poznání nějakého úžasného tajemství, čeká ho nové zklamání. „Svět mistrů je viditelnou tmou," vysvětlil hlubokomyslně velebný pán lóže.

Pro většinu zednářů vzestup třetím stupněm končí. Jen značně vlivní a ctižádostiví lidé mohou být poctěni titulem mladšího a staršího dohližitele, pokud nedostanou kladívko velebného mistra už v zralém věku. Nezbytným předpokladem toho je aktivní účast na životě lóže, znalost rituálů a štědré dary na dobročinné účely. Vrcholem tužeb průměrného zednáře je stát se mistrem lóže a předsedat při tajných obřadech. Nešetří-li pak na předvolebních výdajích, může se jeho touha splnit. V Anglii například k těmto výdajům pro zvýšení popularity patří obdarovávání manželek členů lóže na každoročně pořádaném večírku pro ženy.

Vzhledem k velkému počtu zednářů se nelze podivovat tomu, že kapitál lóží ve Spojených státech a v Anglii čítá milióny. Esoterický vliv okultismu se zřetelně projevuje v různorodých obřadech vedlejších zednářských stupňů, rozšířených především v zemích západní polokoule.

Jediným nejvyšším stupněm v Anglii, která je pověstná svou oddaností tradicím, je Královská archa, potvrzovaná Velikou lóží. Ti, jimž se dostane tohoto titulu, se nadále nescházejí v lóžích, nýbrž na speciálních shromážděních, při nichž se přísně dbá na propracovanost obřadu. Prorok, kněz a král se s žezly v rukou shromažďují v purpurovém, modrém a malinovém plášti kolem oltáře, na němž je napsáno „pravé jméno boha" - Jabulon.

Kromě „pravého" nebo „modrého" zednářství existuje veliké množství „nezákonných" lóží a "falešných" vedlejších stupňů, kterých je až třiatřicet (Staré a přijaté rituály), devadesát a dokonce šestadevadesát stupňů (Spojený rituál Memfis-Mizraim). Ve Velké Británii působí mimo hierarchický systém Veliké lóže - Vyznamenaní zednáři, Námořníci Královské archy, jimž velí velebný Mistr Noe, Královští a Vybraní zednáři, známí již Templáři, Konstantinův červený kříž, Růžový kříž aj. Každá lóže nebo řád má svou uniformu a nezřídka značně extravagantní zvyky. Tak například při vstupu do řádu "Tajemného učitele", sestávajícího z nejvyššího vládce, knížete a rytířů, se vyžaduje, aby neofyt vystřelil z luku, a teprve potom je mu oznámen význam smluvených znamení. Zachová-li se některý z rytířů nesprávně, je na to upozorněn zvednutím dvou prstů, chová-li se tak, jak se požaduje, nenapádně se ukáže jeden prst.

Tajné kódy a hesla, jež dodávají zednářským hrám v očích nováčků zvláštní přitažlivosti, byly z části přejímány od hermetiků-alchymistů nebo od mistrů starého stavitelského cechu, kteří vypracovali soustavu smluvených znamení, nutných při každé práci. Právě z nich se stala poznávací znamení zednářů.

„Považuje se za nepřístojné, ba lze to hodnotit jako hloupý žert, přistoupíte-li k neznámému člověku a vyhrknete nu něho: ,Bóaz!'," píše se v článku o zednářích v jednom z britských týdeníků. „Seznámení je třeba začít zednářským podáním ruky. V baru může zednář přejet sklenkou po hrdle, což značí, že je zednářem prvního stupně. Může se také postavit tak, aby měl nohy k sobě v pravém úhlu. Když výměna těchto náznaků proběhne normálně, smí zednář do rozhovoru jakoby mimochodem vložit jednotlivé věty ze zednářského rituálu. Můžeme odpovědět: Nabádali mě, abych byl opatrným. Nato pokračuje hlavní otázka: Kdo je vaše Matka? To znamená: Ke které lóži patříte? Je-li odpověď uspokojivá, došlo k seznámení. Existují doslova desítky náznaků a narážek, které jsou nesrozumitelné každému, kdo se jim speciálně neučil." Tolik pro dokreslení.

Jednoznačně rozšifrovat není možné ani zednářské alegorie, které se v závislosti na dějinné etapě té které země a na přijatém rituálu a stupni dokonalosti vykládaly nejrůznějším způsobem. Obzvlášť patrné je to na příkladu stěžejní legendy o Chíramovi Abí, které se v předvečer Velké francouzské revoluce dostalo zcela nové interpretace.

Symbolická fakta lze samozřejmě vykládat různě. Nelze však nevzít v úvahu ony historiky, kteří se snažili na základě dokumentů dokázat, že v této době vzniklé lóže illuminátů a martinistů přijaly, třeba jen zčásti, nový templářský rituál. Sem patří Adoniram, poslední velmistr řádu Jacques de Molay, zavražděný francouzským králem Filipem IV. Sličným a papežem Klimentem V., kteří byli představiteli politické a duchovní tyranie.

To byla výzva k povstání proti papeži a králi. Ztraceným smyslem byla „svoboda".

Monarchistická a klerikální reakce zaujala od samého počátku vůči zednářství nepřátelský postoj. V témže roce 1738, kdy byla ve Francii založena první Veliká lóže, pohrozil papež Kliment XII. v bule In eminenti vyobcováním z církve každému katolíkovi, který se ke spolku proti Bohu připojí.

Papežské varování však přišlo pozdě. Veliké lóže již v té době existovaly nejen v protestantských zemích, nýbrž i v samotné baště katolictví, v Itálii. I přes pronásledování se objevily tajné společnosti v apoštolském hlavním městě římské německé říše, ve Vídni, ačkoli Velikou lóži se tu podařilo založit ažv roce 1784. Ani vězení, ani jiné tresty (upálení velmistra ve Španělsku) nedokázaly zabrzdit růst všudypřítomné protijezuitské opozice, zosobňované zednářstvím 18. století.

Nic nezmohly ani filipiky papežů, namířené proti odpadlíkům. Nehledě na tvrdá slova, k nimž sáhli ve svých verdiktech Benedikt XIV., Pius VII., Lev XII., nehledě na bulu Pia IX., - v níž byli zednáři nazváni tlupou heretiků a satanistů, obřadem zasvěcení prošli nejen laici, ale dokonce i někteří klerikové a jezuiti. Lóže esoterického zaměření se odklonily od politického zápasu a ponořily se do okultní mystiky právě pod vlivem jezuitského řádu. A jako jejich protiváha vznikala na jezuitech nezávislá sdružení, jejichž tajný ceremoniál byl jen nutným pláštíkem pro politické schůzky.

V Rusku, kde první Veliká lóže vznikla blahovůlí Petra I., jenž tím chtěl upevnit své spojenectví s Anglií a rozšířit osvícenské myšlenky, se za Kateřiny II. stalo zednářství ohniskem umírněné opozice. Svou daň mu splatila řada významných děkabristů.

Tím, že historie vtiskla znamení reakce všem přežilým a budoucím republikánům nepřátelským idejím, postarala se o to, aby se k zednářství přimkly tak významné osobnosti, jako byli Lafayette, Desmoulins, Marat a Brissot. Po dobytí Bastily se ze 605 poslanců Národního shromáždění 477 hlásilo k různým lóžím a v jedné z nich, zvané Veliký Orient, se zrodilo nesmrtelné heslo revoluce: Volnost, rovnost, bratrství.

Významnou roli měli svobodní zednáři i ve válce za nezávislost Spojených států severoamerických. Washington a jeho nejbližší spolubojovníci byli hluboce oddáni ušlechtilým utopickým ideálům osvícenského zednářství, myšlence univerzálního lidského bratrství.

Symbolika stavitelů Nového chrámu je jednoznačná; vrcholí božím okem v trojúhelníku a pentagramem s písmenem G, což může stejně tak znamenat geometrie jako gematrie. Dějinná úloha zednářského hnutí je složitá a rozporuplná.Svým způsobem s ním sympatizovali Napoleon i vojevůdci armád válčících proti němu, pronásledoval je Hitler a hned po něm Mussolini, dříve sám zednář třiatřicátého stupně. To však nebránilo už současnému fašistovi Liciovi Gellimu v tom, aby z jedné italské lóže utvořil hnízdo terorismu. Každý pokus o souhrnné hodnocení zednářství je předem odsouzen k nezdaru, vždyť nebylo-li jednolitým jevem v minulosti, tím spíše jím není dnes.

Pouze konkrétní přístup ke každému jednotlivému případu dává možnost správného řešení a správného hodnocení.

Vraťme se pro ilustraci ještě jednou k příkladu s poslanci Národního shromáždění za francouzské revoluce. Vytržen z dějinných souvislostí může dát zkreslený obraz o hnacích silách revoluce, která nebyla produktem tajného spiknutí, nýbrž výbuchem spravedlivého hněvu lidu. A to ponecháváme stranou, že značný počet vzpomínaných poslanců - zednářů - se aktivně podílel na lyonské protirevoluční vzpouře. Stejně tak nemohou protiklerikální stanoviska francouzské lóže Veliký Orient, jejíž ateistické názory ještě donedávna znepokojovaly Vatikán, zastřít očividný fakt, že počínaje polovinou minulého století byla hlavní činnost zednářských vůdců namířena zejména proti šíření vědeckých ateistických učení.

To bylo patřičně oceněno i ve Vatikánu, který už za Jana XXIII. zaujal ke svobodným zednářům smířlivější stanovisko. V březnu roku 1982 například napsal vatikánský Osservatore Romano, že vyobcování hrozí jen těm katolíkům, kteří vstoupili do spolků připravujících spiknutí proti církvi. Tím je řečeno, domnívá se americký žurnál Time, že zednáře, kteří nejdou proti církvi, vyobcovávat není třeba. Je vůbec nutné dodávat, že tento postoj se plně vztahuje i na četné lóže, které rozvíjejí otevřeně tmářské tradice rosenkruciánů, templářů a johanitů a pěstují teosofické a kabalistické fantastiky? Tím upíše, že tyto řády působí často ve spojení s řádem jezuitů.

Právě na ně zaměříme nyní hlavní pozornost. Astrologický okultismus mísící se s obřady albigenských, který byl záměrně využit v zednářské symbolice, odhaluje už samo vnitřní uspořádání lóže. Je v ní i modrý strop (odtud modré zednářství) posetý hvězdami, mozaiková podlaha zobrazující zem, která se po rozvodnění Nilu opět pokrývá květy a tři okna směřující na východ, západ a jih. Na podlaze (v současných lóžích na stěnách) je zobrazeno sedm symbolických stupňů vedoucích do chrámu, u jehož dveří stojí dva sloupy, označené písmeny J a B (Jákín a Bóaz). Podpírají prázdnotu a symbolizují sloupy Herkulovy, letní a zimní slunovrat. Nad rakví či nad kobercem, který ji nahrazuje, v místě, kde se konají iniciace, svítí pozlacená zoroastrická nebeská tělesa: Měsíc a velká hvězda, v níž jedni spatřují hvězdu betlémskou, druzí Venuši - Ištar.

Velmistr zahajuje shromáždění úderem kladívka a obrací se k dohližitelům těmito slovy:

"Bratře mladší dohližiteli, kde je vaše stálé místo v lóži?"
"Na jihu."
"Proč vám určili toto místo?"
"Abych uhlídal, až slunce dosáhne vrcholu, vyzval bratry k odpočinku po práci a k práci po odpočinku, aby se vystřídaly užitek s potěšením."
"Bratře starší dohližiteli, kde je vaše stálé místo v lóži?
"Na západě."
"Proč musíte stát na tomto místě?"
"Abych uhlídal západ slunce a na příkaz velmistra, když jsem se ujistil, že každému se dostalo toho, co mu náleží, uzavřel lóži."

Pseudoastronomický význam obřadu je tu zcela zřetelný. Dodejme ještě, že mistrův trůn je umístěn na východě:

„Jako vychází slunce ..., aby započalo a vzkřísilo den, tak se zdržuje velmistr na východě, aby otevřel a osvítil svou lóži, vedl své bratry k práci a dával jim ponaučení."

Kosmická symbolika prostupuje i legendu o Chíramovi Abím, která je jako východní a řecká mystéria založena na dualismu dobrého a zlého principu.

„Dramatickou část starověkých mystérií," tak přesně vystihl Ch. W. Heckethorn shodu zednářského podání se solárním mýtem Osiridovým, „tvoří vždycky záhuba božstva nebo člověka, obětovaných duchu zla, vzkříšených ovšem znovu k bytí ještě slavnějšímu... Stále se setkáváme s příběhem smutné události, zločinu, ženoucího národy do boje a neštěstí, kleré se střídají s radostí a vítězstvím."

Sledujme astrologicko-mytologickou paralelu Osirida a Chirama dál. Zahrnuje základní univerzálie: Sluncem osvícené země světa, představované západními, jižními a východními dveřmi, u nichž se ukryli vrahové, a dvanáct znaků zvířetníku (devět mistrů, kteří našli hrob, a tři vrazi-tovaryši). Poslední tři zosobňují sever pohroužený do tmy a zimní souhvězdí Váhy, Štíra, Střelce.

Dokonce akátová větévka má v tomto mytologématu své místo i jako nevadnoucí obdoba zimostrázu a myrty.

Esoteričtí zednáři přirovnávají přírodu, kterou opouští Slunce, k vdově, a sami si říkají, jako kdysi manichejští, vdoviny děti. Planoucí hvězdu, která se spolu se Sluncem a Měsícem vznáší nad symbolickou rakví, ztotožňují se Siriem, podle kterého egyptští kněží určovali blížící se rozvodnění Nilu. Tuto nejjasnější hvězdu na nočním obzoru, jež patří do souhvězdí Psa, nazývali Egypťané Štěkavou, Anúbisem, Thowtem. Její biblické jméno Sichnor se změnilo na řecké Seirios a latinské Sirius. Třicátým stupněm starého i přijatého skotského řádu je Rytíř Kadoša.

Slovo kadoš znamená posvátný, vyvolený, a z něho se údajně odvozuje Hermova hůl „kaduceus". Hlavní součástí dvorany lóže, v níž se konají zasvěcení, je sedmistupňový žebřík, symbolizující pohyb Slunce sedmi znaky zvířetníku.

Symbolický význam každého stupně se odhaluje při zasvěcení, když kandidát stoupá po žebříku.

Název prvního stupně, isedekach, symbolizuje bohabojnost a označuje jarní rovnodennost v březnu. Dále, zcela ve shodě s kalendářem, po sobě následují: šorlaban - bílý býk; mathok - blaženost; emunach - skrytá pravda; hamalssaggi - velká práce; sabbal - břemeno. Poslední stupeň má trojí název: hemunach, binach, tebunach — odplata, rozum, prozíravost. Představuje Váhy a nebeského Kentaura, jehož vyznačuje měch s vínem a thyrsus, proutek zakončený šiškou a ovinutý vinnou révou. Když Slunce dosáhne bodu podzimní rovnodennosti, dává zemi plody a úrodu a pečlivý vinař se dočká dlouho očekávané odměny, která odpovídá jeho rozumu a prozíravosti.

Takový pastorální výklad, téměř v Watteauově duchu, se dostává každému stupni. V jiné soustavě symbolů zosobňují stupně sílu, práci, vědu, ctnost, spojení, světlo, pravdu. Liberálové z řad modrých zednářů mohou nabídnout rozvinutou škálu nauk: astronomie, hudba, geometrie, aritmetika, logika, rétorika, gramatika, zatímco knížata rosenkruciáni alchymický výstup k dokonalosti „magisteria": zažíhání, vznícení, rozpouštění, destilace atp.

Stručně řečeno, jde o přenesení z parteru na jeviště, upravené ve stylu moderny. Sloupy J a B, černá opona s perleťovými slzičkami a skeletem. Nebeská tělesa s falešnou září, ornament z geometrických nástrojů, křížů a srdcí.

Je možné, že některým intelektuálům znalým dějin a jazyků mohou podobné exercicie (systém duchovních cvičení) poskytnout jisté potěšení. Jaké však nastanou rozpaky při pomyšlení na takové ctihodné mistry, jako jsou bývalý prezident Spojených států Jimmy Carter a pohlavár chilské junty Pinochet. Složitost problémů současného světa není s mystickým názorem na člověka a na svět nijak slučitelná. Společenské nebezpečí mysticismu je přímo úměrné vědeckotechnické výzbroji lidstva, která se může obrátit jak v jeho dobro, tak v jeho zkázu.

Zde je na místě zmínit se o některých detailech z činnosti lóže P-2 (Propaganda-2) v Itálii, jež vešly ve známost na jaře roku 1981. (1)

Při vyšetřování činnosti lóže P-2 vyšlo najevo, že pod záštitou zednářské lóže působila teroristická organizace, jež měla dalekosáhlé plány podrývat republikánské instituce. „Zednářství se musí stát vlivným centrem neviditelné moci, schopným spojit lidi rozhodující o osudech národa," prohlásil velebný mistr Gelli. Pod neviditelnou mocí měl tento legionář z doby Mussoliniho a přesvědčený fašista, udržující spojení s nacisty skrývajícími se v Latinské Americe, na mysli ministry, generály, vedoucí tajných služeb, senátory, poslance, bankéře, neofašistické pohlaváry a kmotry mafie.

Už od druhé poloviny roku 1972 existovaly jakoby dvě lóže P-2. Jedna oficiální, podle pravidel podřízená výkonné radě Velikého Orientu, druhá tajná, v níž bez jakékoli kontroly o všem rozhodoval Gelli. Právě v tomto období byl na jeho osobní doporučení zasvěcen a členem lóže se stal náčelník bezpečnostní služby SID Vito Miceli.

Při zkoumání zabavených dokumentů mohli vyšetřovatelé poprvé zhodnotit rozsah spiknutí. Zde jsou jména uvedení v jednom ze dvou seznamů: Vito Miceli, generál (Řím); Luigi Bittoni, generál (Florencie); Roberto Magniello, plukovník (Perugia); Nicola Picella, vedoucí sekretariátu prezidenta republiky (Řím); Fausto Musso, generál pohraničních stráží (Bolzano); Renzo Apollonio, generál, velitel toskánsko-emiliánského vojenského okruhu (Řím); Giovanni Ciccholo, admirál (Spezia); Gino Birindelli, admirál, zástupce velitele vojsk NATO v jižní Evropě, dále poslanec parlamentu za neofašistickou stranu (Řím); Luigi Samuele Dina, vedoucí oddělení ministerstva obrany (Řím); Ettore Brusco, vedoucí pracovník státní televize, odpovědný tajemník v redakci denních zpráv (Řím) a další.

K tomuto skutečně děsivému výčtu bychom měli připojit ještě jména duchovních otců Gelliho (jenž vyměnil černou košili za zednářskou zástěru), již zemřelého kardinála Ottavianiho a Elvia Sciubby, člena Nejvyšší zednářské rady skotského ritu, který na stránkách svého měsíčníku "Incontro delle genti" vystoupil svého času s výzvou k sjednocení kolem ideje „černého zednářství", v níž se pojila mystika fašismu s dogmaty katolických integralistů.

V roce 1974 byl pro lóži získán generál policejního sboru Giulio Grassini, budoucí náčelník nové občanské bezpečnostní služby. „Připomeňme, že rok 1974 byl rokem dalšího pokusu o státní převrat," napsali ve své usvědčující reportáži historici Gianni Rossi a Francesca Lombrassová, „takzvaného bílého puče", připravovaného Edgarem Soniou a dalšími reakcionáři, kteří se schovávali za hesla mlčenlivě většiny. Byl to také rok stupňování černého terorismu (masakru způsobeného neofašisty v květnu v městě Brescia a výbuchu vlaku Itallicus), odhalení paralelní SID a podvratné organizace armádního důstojnictva, Větrné růžice. Na všech těchto spiknutích a zločinech, nesoucích stopy účasti jak italských, tak zahraničních špionážních služeb a mezinárodních center neofašismu, měl podíl vůdce P-2. V zápisníku, který dal soudním orgánům k dispozici generál Rossetti, je tento zednářský vůdce charakterizován takto: „Gelli se nijak netajil svými širokými možnostmi pronikat do nejrůznějších mocenských sfér a diktovat svou vůli na nejrůznějších úrovních: od sekretariátu toho či onoho ministerstva až po prezidentský palác Quirinal (Gelli otevřeně prohlašoval, že Giovanni Leone se stal prezidentem díky jemu), od parlamentu po mezinárodní diplomatické kruhy."

V této souvislosti je vhodné si připomenout, že CIA projevovalo zvýšený zájem o zednářství. List Republica napsal, že Američané ihned po výsadku v Apeninách začali podporovat obnovu zednářských lóží. Tímto úkolem se zabýval kalifornský duchovní metodistické církve Frank Guiliotti, který byl současně hlavním poradcem kanceláře strategických služeb USA. Patrně tenkrát se také zrodil úmysl vytvořit tajný nástroj vlivu na vyšší sféry a vložit ho do spolehlivých rukou. Tímto nástrojem či přesněji stínovým kabinetem se stala lóže P-2. Výbor renomovaných právníků označil její činnost za protiústavní a lóže byla oficiálně rozpuštěna. Propukl neslýchaný skandál, který vedl k vládní krizi a pádu kabinetu A. Forlaniho, ale Licio Gellimu se podařilo uprchnout na francouzskou Riviéru. Italské policii, která na něho měla zatykač, unikl na rychlém motorovém člunu doslova před očima. Při vyšetřování zbývalo jen hádat, kam vedou vlákna pavučiny, kterou utkal. Dokumenty objevené v jeho vile Vanda nasvědčovaly zejména úzkým vztahům tajné - ve významu přímém i přeneseném - lóže k známému domu na ulici Condotti.

Nejbližší Gelliho přítel, bankéř Umberto Ortolani, jenž měl hodnost rytíře na papežském dvoře, byl oficiálním představitelem maltézského řádu v Montevideu. Když reportéři týdeníku Osservatore porovnali seznamy 926 členů lóže P-2 s indexem maltézského řádu, zjistili, že náčelník generálního štábu admirál Torrisi, generálové Grassini a Santovito, stojící v čele paralelních bezpečnostních služeb, a bývalý šéf vojenské rozvědky Allavena spojovali příslušnost k černému zednářství s rytířstvím ritu johanitů.

K tomu je sotva co dodat.

V každém prostředí se mohou vyskytnout zločinci i dobrodruzi. Mezi zednáři, včetně zednářů italských, bylo v minulosti mnoho znamenitých učenců, spisovatelů, umělců i pokrokových politických činitelů. Členy lóží byli i nadšení revolucionáři Mazzini a Garibaldi. Co mají kromě vnějších konvencí rituálu společného s Gellim a jeho bandou? Naprosto nic.

Nesouměřitelné osoby, nesouměřitelná jména.

Ostatně skutečnost, že „plášť" zednářské lóže nebo maltézských rytířů využili teroristé, fašisté a mafiáni, mluví sama za sebe. Vydává svědectví nejen o tom, do jaké míry se změnila a kam až upadla stará bratrstva, ale především o nevyléčitelných nemocech mocenských institucí a justice.

Odkazy

(1) Propaganda Due. Wikipedia. Internet: https://en.wikipedia.org/wiki/Propaganda_Due 

 


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 678