lebka krtiny"V Africe nebude nastolen mír do té doby, dokud se nevrátí lebka velkého Mkwawy." Tak zní staré muslimské přísloví. Ale kde je kouzelná lebka, drahocenný amulet miliónů Afričanů, dlouho hledaný antropology i archeology? Vždyť po ní pátralo již 6 národů, hrála roli i v mezinárodní politice, vyvolala debatu v britském parlamentu a byla dokonce předmětem jednoho článku versailleské smlouvy.

 


Kdo to byl Mkwawa? Sultán Mkwawa, vladař východní Afriky, žil v letech 1496 - 1576. Muži proslulému moudrostí se podařilo sjednotit černochy i Araby a vytvořit bohaté a prosperující království. Mkwawa žil v hlavním městě své říše Dar-es-Salaamu.

Když v roce 1576 zemřel, sešli se v Dar-es-Salaamu domorodí náčelníci a arabští hodnostáři a zavázali se, že povládnou v Mkwawově duchu i nadále. Sultánova hlava byla opatrně oddělena černošskými kouzelníky a arabskými lékaři od těla. Byla položena na hedvábný, zlatem vyšívaný polštář ve velkém kamenném mauzoleu v Mogadiseiu. Hrobka byla ponechána bez stráží a její masivní bronzové dveře byly stále otevřeny. Každý mohl dnem i nocí vejít. V dalších letech sem přicházely tisíce lidí, aby se poradily o svých těžkostech. Každý z nich tvrdil, že mu rozhovor s lebkou pomohl jeho problém vyřešit. Až za jedné vichrné a písečné bouře v roce 1588 se náhle lebka ztratila. Přestože pátrání po ní bylo usilovné a dlouhé, nikomu se ji nepodařilo objevit.

Neštěstí nyní dopadne na nebohou zemi, prorokovali kouzelníci. Přijdou války a nemoci, hlad a žízeň. Všechna utrpení skončí teprve tehdy, až se lebka vrátí. Hrobka musí být stržena, vždyť prázdná je výsměchem velké sultánově památce.

Hrobku zbourali a proroctví se začalo naplňovat. Mkwawův sultanát byl jedním z prvních, který se rozpadl. Do Afriky začali přicházet Evropané, vypukly koloniální války. To vše může skončit, věřili Afričané, vrátí-li se Mkwawova lebka zpět.

Byli to Evropané, kteří po několika staletích znovu oživili starou pověst. Za první světové války se chystali Britové zabrat Německou východní Afriku, později známou jako Tangajnika - Tanzánie. Bezúspěšně se pokusili zaútočit v prosinci 1914 a v lednu 1915. Němci, podporovaní četnými domorodými vojáky, vždy jejich útok odrazili.

Potom přišel kapitán Derek Allen na výborný nápad. Navrhl, aby Britové rozšířili pověst, že Němci ukradli Mkwawovu lebku a mají ji v Berlíně. Ministerstvo zahraničí s tím souhlasilo a brzy o tom věděla celá Německá východní Afrika. Novinka se šířila rychlostí blesku - sdělovali si ji neznámí lidé, bubnovaly ji tamtamy. "Lebku má německý císař," hlásaly. "Aby pošpinil celou Afriku, pověsil si ji jako ozdobu do své jídelny. Britové nám ji slíbili vrátit. Musíme jim pomoci vyhnat Němce, aby se k nám mohla vrátit lebka velkého Mkwawy."

A tak 17. července 1916 vtrhly britské jednotky, podporované zfanatizovanými domorodými oddíly, do přístavu Tanga a táhly dál směrem na Dar-es-Salaam. I tohoto města se Britové snadno zmocnili a byli zde nadšeně přivítáni domorodými vojáky nepřítele. Magická síla lebky pracovala - Německá východní Afrika se stala britskou Tangajnikou.

Po skončení první světové války navštívila mírovou konferenci domorodá delegace, složená jak z černochů, tak i Arabů. Přijeli do Versailles v naději, že dostanou zpět Mkwawovu lebku, jak jim to Angličané slíbili. A tak se ocitla v článku 246 versailleské smlouvy z roku 1919 i tato věta: "Ve stejné lhůtě odevzdá Německo britské vládě Mkwawovu lebku, která byla přemístěna z protektorátu Německá východní Afrika do Německa."

Ačkoli německá delegace nikdy neslyšela o sultánově lebce, nepopírala, že se dostala do německého vlastnictví. Souhlasila, že dá lebku vyhledat a neprodleně poslat do Dar-es-Salaamu.

Uplynulo 6 měsíců. Afričané čekali s rostoucí netrpělivostí - vždyť se k nim měla vrátit kouzelná lebka velkého Mkwawy. Připravovaly se dokonce velké slavnosti na její přivítání. Měsíce však ubíhaly a tamtamy stále opakovaly: "Ještě ne. Jsou neustále průtahy." Britové zaslali německé vládě diplomatickou nótu, ve které vyžadovali splnění článku 146 versailleské smlouvy. Němci jim poslali uctivou a zkroušenou odpověď, v níž oznamovali, že komise tří předních antropologů pátrá v nejrůznějších muzeích a archívech, bohužel se jí však ještě nepodařilo lebku objevit.

Zatím se z Tangajniky vypravila delegace Hehů, jednoho z největších domorodých kmenů, do Londýna. Tam je přijal britský ministerský předseda Stanley Baldwin. Hehové obvinili Angličany ze shovívavosti vůči Německu, neboť je prý nenutí splnit dohodu o vrácení lebky. Jejich protest se dostal až do parlamentu a Baldwin musel odpovídat na mnoho nepříjemných dotazů. Nakonec prohlásil:

"Prostřednictvím našeho a berlínského velvyslance ještě jednou vyzveme německou vládu, aby urychlila pátrání po lebce a vrátila ji Afričanům."

Německá vláda chtěla vyjít Afričanům vstříc, ale byla úplně zmatena. Vždyť ani významní antropologové a archeologové nenašli jediný klíč k vyřešení záhady.

Když se v Německu dostal k moci Hitler, dozvěděl se i o lebce. Dr. Biefeld, vrchní rada ministerstva zahraničních věcí, který měl na starosti africkou problematiku, mu celou historii lebky vysvětlil. Hitler pochopil, že by mohl vrácením Mkwawovy lebky získat u Afričanů oblibu, a proto přikázal dr. Biefeldovi, aby učinil nezbytné kroky k vrácení lebky. "Ale můj vůdče," vysvětloval vrchní rada, "naši přední vědci už léta hledají sultánovu lebku."

"Jedna divošská lebka jako druhá. Když je správného stáří, nemohou poznat žádný rozdíl. Berte to jako rozkaz," nedal se Hitler vyvést z míry.

A tak dr. Biefeld opatřil 400 let starou africkou lebku a na jeho příkaz ji uložili na černý sametový polštář ve stříbrné skříňce. Do Dar-es-Salaamu ji odvezla nacistická delegace v čele s dr. Hansem von Reifsehneiderem. Ve své vznosné propagandistické řeči vyhlásil Reifsehneider, že Hitler je opravdovým přítelem Afričanů a dokazuje to tím, že jim vrací sultánovu lebku.

Shromáždění černochů a Arabů ho zahrnulo hlučnými projevy radosti a díků. Slavný černošský kouzelník byl pověřen otevřením stříbrné skříňky. V hrobovém tichu se rozlehla jeho hněvivá slova: "To není lebka velkého Mkwawy! To je podvod!"

Rovněž za druhé světové války žádaly několikrát africké kmeny i Arabové o vrácení lebky. Jejich prosba se dostala dokonce až k Winstonu Churchillovi, který projevil pochopení pro jejich požadavky, ale hned jim vysvětlil, že prozatím nemůže nic dělat. Až bude uzavřen mír a Německo bude poraženo, vyšle tam několik antropologů, aby se pokusili lebku vyhledat. Ani po válce však nebyla sultánova lebka nalezena.

Až v roce 1954 objevil v Brémách v etnologickém muzeu student lékařství Kurt Pohls, který v muzeu pracoval na brigádě, starou, zaprášenou africkou lebku. Vzal si ji domů, aby ji mohl pořádně vyčistit. "Znal jsem samozřejmě historii Mkwawovy lebky," vyprávěl později. "Jednoho dne jsem si lebku pozorně prohlédl. Tehdy jsem si uvědomil, že podle stáří a dalších příznaků by to mohla být tak dlouho hledaná sultánova lebka, a rozhodl jsem se o tom uvědomit příslušné úřady."

Lebku převzala do svého vlastnictví západoněmecká vláda a ještě téhož roku ji předala britské vládě s diplomatickou nótou, v níž oznamovala, že podle článku 246 versailleské smlouvy vrací Mkwawovu lebku africkým národům.

Britské ministerstvo zahraničí uložilo lebku tentokrát na hedvábný polštář do skleněné skříňky a okamžitě ji odeslalo do Dar-es-Salaamu. Za několik týdnů sir Edward Rwining, britský guvernér v Tangajnice, předával skříňku na shromáždění 30 tisíc Afričanů náčelníku kmene Hehů Sapimu. Ten ji podal starému kouzelníkovi, jenž skříňku otevřel a pravil: "Ne, to není sultánova lebka."

Sir Edward Twining pozbyl na chvíli svého anglického klidu. "Ví to určitě?" obrátil se k Sapimu.

"Ví to," odpověděl smutně Sapi. "Všichni to víme. Až se k nám vrátí pravá lebka, všichni to poznáme. Celá Afrika se to dozví."

Mnoho Afričanů je přesvědčeno, že nebude v Africe nastolen mír do té doby, dokud se Mkwawova lebka nevrátí. Ale kde ji hledat? A jak mohli poznat, že lebky, které jim byly nabízeny, nebyly pravé? Vždyť se původní lebka ztratila před více jak 400 lety? Od roku 1954 však nebyl učiněn žádný nový objev, který by pomohl záhadu lebky objasnit. A tak nám nezbývá než čekat, i když se naděje, že se Mkwawova lebka ještě nalezne, stále zmenšuje.

Z neznámého zdroje 60. let, autor: (-mk-) - archiv KPUFO

Z časopisu ZAZ 2000/3

Obr. Lebka z kostnice ve Křtinách

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 781