Objevení hrobu krále Tutanchamóna 26.listopadu 1922 způsobilo světovou senzaci.

Byl to nejbohatší, dodnes nepřekonaný nález v dějinách archeologie 

 

 

 

 

Dne 23. listopadu dorazil lord Carnarvon a jeho dcera Evelyn Herbertová s Carterem do Luxoru. Po obědě si všichni tři prohlédli přístup k hrobce, který Callender očistil.

Ráno pak dělníci odstranili suť z posledních schodů. Teď teprve mohli badatelé prozkoumat celý zapečetěný vstupní otvor. Na jeho dolní části byly otisky pečetí poměrně jasné. Na některých bylo možno rozeznat jméno Tutanchamón.

To byla chvíle hodná oslavy. Přcce se jim tedy splnilo, o čem snili. Ale když 25. listopadu prohlídka pokračovala, zjistilo se, že část dveří byla nejméně dvakrát otevřena a zase uzavřena. Hrobka tedy nebyla neporušená. Ale k loupeži muselo dojít ještě před postavením hrobky Ramesse VI., asi dvě stě let po Tutanchamónově vládě. Carter a Carnarvon skládali naději v to, že jelikož byla hrobka dvakrát pečlivě znovu zapečetěná, dalo se z toho soudit, že lupiči neodnesli všechno.

Na Lacauovo naléhání byl toho dne na nalezišti přítomen i hlavni inspektor správy starožitnosti Rex Engelbach. Carter důrazně Engelbacha upozornil na neklamné známky toho, že do hrobky někdo vnikl už v dávné minulosti.

Po celé ráno 26. listopadu se pokračovalo ve vykopávání; plnil se košík za košíkem. Asi devět metrů za prvním vstupem našli archeologové vstup druhý, s pečetěmi s Tutanchamónovým trůnním jménem.

Nadešla chvíle, na kterou se nezapomíná. Carterovi se třásly ruce, když bral od Callendera železnou tyčku, aby v levém horním rohu dveří udělal malý otvor. Ať už za ním leželo cokoli, nebyl to zaplněný prostor jako chodba mezi těmito dvěma vstupy. Carter zapálil svíčku a přiblížil její plamen k otvoru, aby se přesvědčil, zda zvnitřku neunikají otravné plyny. Pak otvor rozšířil a pohlédl dovnitř.

Co viděl, popisuje Carter v jedné z nejdramatičtějších a nejslavnějších pasáží archeologické literatury:

„Vsunul jsem dovnitř svíčku a nahlédl tam, zatímco lord Carnarvon, lady Evelyn a Callender stáli netrpělivě vedle mne. Nejdříve jsem neviděl nic, protože horký vzduch unikající z komory rozechvíval plamen svíčky. Ale jak si moje oči zvykaly, vystupovaly pozvolna z šera jednotlivé předměty v té místnosti : podivná zvířata, sochy a zlato - všude třpyt zlata. Na chvíli - pro ostatní kolem to musela být věčnost - jsem úžasem oněměl; když lord Carnarvon už nemohl vydržet to napětí a dychtivě se mě zeptal 'Vidíte něco?', vypravil jsem ze sebe jenom: 'Ano, něco nádherného'."

Carterova vlastní zveřejněná zpráva a tucty, ba dokonce stovky jiných, které popisovaly ty první minuty, praví, že čtyři objevitelé prostě nahlédli do první místnosti hrobky, které budeme říkat předpokoj, znovu otvor zavřeli a odešli. Tato zpráva se však nezakládá na pravdě. Jak to skutečně bylo, vysvítá z dokumentů v egyptském oddělení Metropolitního uměleckého muzea a ze tří zapadlých poznámek, které v jednom odborném časopise otiskl v letech 1945 a 1947 Alfred Lucas, Angličan, který spolupracoval při vykopávkách.

Carter napsal nejprve spěšný vzkaz Engelbachovi, aby ho informoval o uvolnění vnitřního vstupu a požádal ho o oficiální inspekci. Vzkaz byl do správy starožitností v Luxoru doručen příliš pozdě večer, než aby mohl Engelbach odpovědět. Pak se Carter vrátil ke vstupu.

Po všech skličujících letech marné práce musel tak báječný úspěch vyvolat opojení. Snad to byl lord Carnarvon nebo lady Evelyn, kdo první navrhl, aby do hrobky vstoupili. To se nikdy nikdo nedozví. Ale v konspektu článku o prvních dojmech této skupinky lidí, který Carnarvon napsal, ale nikdy neuveřejnil, konstatovalo jeho lordstvo, že Carter zvětšil otvor ve dveřích natolik, aby mohli do předpokoje vklouznout. První se prodrala dovnitř Evelyn, ale ostatní si pospíšili za ní.

Předpokoj nebyl velký; měřil zhruba tři a půl krát osm metrů a strop byl tři metry vysoko. Podél stěn bylo nahromaděno - „v nepořádku, ale uspořádaném nepořádku", jak vzpomíná Carter - pohádkové bohatství. Všechno vypadalo přímo neuvěřitelně čerstvé - misa s maltou, kterou se omítaly dveře, lampa, která jako by právě zhasla, dosud viditelný otisk prstu na lakovaném povrchu, neuvěřitelně zachovalé květy zanechané na prahu. Intimnost toho všeho, pronikavá atmosféra života, která dosud na prastaré místnosti lpěla, působila, že se všichni cítili jako vetřelci.

Některé předměty, ve zlověstném osvětlení lamp objevitele děsily. Podél západní zdi byla tři fantasmagorická pozlacená lehátka, jejichž postranice vyřezané do tvarů zvířecích nestvůr vrhaly groteskní stiny. Přímo vpravo od vchodu stály dyě černé sochy krále v životní velikosti, hledící na sebe jako hlídky, oblečené ve zlatých suknicích a nesoucí zlaté kopí a žezlo.

To byly první věci, kterých si badatelé všimli. Ale kolem těchto dominantních předmětů ležely nebo byly přímo na nich navršeny stovky jiných - malované a vykládané skříňky, alabastrové vázy, zvláštní černé schránky, zavřené a zapečetěné, hromada bílých krabic ve tvaru obřích vajec. Vozíky vykládané zlatem; a mezi tím vším zpola zakrytý faraónův portrét.

Carter byl sice ohromen, ale přesto hledal něco pro něj daleko důležitějšího: známky dalších místností. Nalezl je v jihozápadní zdi, kde si všiml malého otvoru. Nahlédl do něj a spatřil další místnost naplněnou předměty. Carter byl přesvědčen, že tohoto přístěnku, jak jej, nazval, použili zloději, aby si poklady prohlédli a strhali z nich zlato.

Ale kde byl sarkofág a mumie ?

Kromě vstupu do přístěnku mohly být dveře jen na jediném místě. Byla to omítnutá a zapečetěná příčka mezi dvěma černozlatými strážci. Carter še zhrozil, když zjistil, že zloději pronikli i sem. Dole, téměř přesně uprostřed, bylo v omítce půlkruhové místo jiného zabarvení, podobné jako na vnějším vstupu. Na znovu zapečetěné části byl znát otisk pečetí města mrtvých, neklamné znamení, že kněží otvor zase uzavřeli, když lupiči zmizeli. Omítka však byla provedena spěšně; velkými trhlinami bylo vidět nepravidelné bloky kamene.

V několika minutách odstranil Carter pár balvanů. Když do otvoru posvítil, viděl jen úzkou chodbu končící holou zdí. Zloději museli odtud odnést všecko.

Carter a Callender odsunuli ještě další kameny, aby se mohli protáhnout dovnitř. První šel Carter, ostatní ho následovali. Chodba měla dno asi metr pod úrovní předpokoje, takže na několik vteřin Carter zmizel z dohledu.

Když se zase vynořil, zamířil svítilnou na západní stěnu chodby a uviděl dvoje masívní dveře, zavřené, ale nezapečetěné, ozdobené zlatem a modrou fajánsí úžasné krásy. Tohle nebyla chodba. Stál přímo v pohřební komnatě.

Lord Carnarvon a lady Evelyn Herbertová se také protáhli dovnitř, jen Callender, muž robustní postavy, to nedokázal, i Carter nechtěl zřejmě otvor dál zvětšovat. Všichni si pravděpodobně uvědomovali, že se pouštějí do dobrodružství, k němuž je jejich koncese vůbec neopravňovala. Ale první kroky již udělali a zpátky se jít nedalo.

Prozkoumali dveře. Mají je otevřít? Neměli nejmenší právo. Ale byli to koneckonců archeologové - a lidé.

Dvě ebenové závory byly odtaženy. Carter pomalu zatáhl, zpočátku jemně a potom, když se velké dvojité dveře nepohnuly, větší silou. Náhlý, rychlý pohyb - a dveře povolily. Svítilny ukázaly pavučinové záhyby plátna tak průsvitného, že vypadalo, jako by bylo utkáno z prášku tančícího vzduchem. Na tomto rubáši byly připevněny, tucty bronzových pozlacených růžiček, každá velká jako mince. Když se Carter jedné dotkl, spadla mu do dlaně, jako by čekala 3200 let, až ji někdo utrhne; strčil ji do kapsy. S nesmírnou opatrností odhrnul plátno, aby odhalil dvířka další schrány - tentokrát nádherně pozlacené a popsané hieroglyfy. A v samém středu, na dvou velkých bronzových sponách, byla úhledně stočena a spletena šňůra opatřená nedotčenou pečetí královské nekropole. "Král tedy nebyl vyrušen," poznamenal Carter šeptem. Později se přiznal, že v celém životě nepoznal úchvatnější okamžik než tenkrát.   

Mezi dveřmi vnější a druhé schrány byl prostor pro klenoty, jehož každý koutek byl zaplněn uměleckými předměty. Když objevitelé několik z nich prozkoumali, včetně krásné krabičky na parfémy, kterou Carter strčil do kapsy, a když ohmatali pevně stočený provaz a jeho netknutou pečeť, pečlivě uzavřeli dveře schrány a zasunuli závory zase na místo.

Skupinka pak postoupila severním směrem, do prostoru mezi čelem schrány a východní stěnou pohřební komnaty. V severovýchodním koutě místnosti byly otevřené dveře. Carter posvítil dovnitř a měl před sebou další místnost téměř čtvercovou. Hned na pokrají stála velká, z černého dřeva vyřezaná socha šakalího boha Anubise, ležící na vysokém podstavci. Působila ve své majestátní kráse až děsivým dojmem.

Carter osvítil i zbytek místností, kterou pokřtil na pokladnici. Skříně, kazety a dlouhé, úzké černé krabice, zavřené a zapečetěné, zaplňovaly celou místnost. A na tom všem trůnilo několik tuctů loděk, jako by místnost měla být hladinou Nilu, na níž se k vypiuti seřadila celá flotila.

Uplynulo už několik hodin. Objevitelé se neodvažovali prohlédnout větší počet uměleckých předmětů z obavy, aby správa starožitností nepřišla na jejich neoprávněné počínání. Opatrně se vydali pohřební komnatou zpět. Kamenné bloky byly zasazeny na svá místa a Carter sebral víko velkého rákosového koše, který stál vedle jednoho ze dvou strážců, a opřel je spolu se svazkem rákosových prutů o stěnu, aby zakryl uvolněné spáry.

Pak odešli, uzavřeli i vnější otvor, vsedli na osly a jeli Údolím domů, mlčky a zamyšleně.

Pokračování


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 388