Objevení hrobu krále Tutanchamóna 26. listopadu 1922 způsobilo světovou senzaci.

Byl to nejbohatší, dodnes nepřekonaný nález v dějinách archeologie 

 

 

 

 

Obvykle se o nálezu Tutanchamónova hrobu soudí, že na něj Carter padl prostě fantastickou náhodou. Pravda je přesně opačná. Carter už léta nemyslel skoro na nic jiného než na Tutanchamóna. Když s Carnarvonem dokončovali plán náročné kampaně, jež měla začít v říjnu 1914, vypukla první světová válka. Museli tedy všechno odložit.

Na podzim 1917 činnost obnovili. Carter se rozhodl nebrat zřetel na žádný z předchozích výkopů a pustit se přímo až ke skalnímu podloží. Chtěl se soustředit na trojúhelníkový prostor mezi již otevřenými hrobkami Ramesse II., Merenptaha a Ramésse VI. Z dřívějších nálezů usuzoval, že by Tutanchamónův hrob měl s největší pravděpodobností být právě tady.

Aby si byl naprosto jist, že se bude postupovat metodicky, vypracoval Carter systém mřížky, založený na stejném principu jako dělostřelecká palba, ničící postupně celý vytčený terén. Měl v úmyslu postupovat na své mřížce od jednoho čtverečku ke druhému.

Trojúhelník měřil asi jeden hektar, ale práce na něm bylo spousty. Musely se přemístit statisíce krychlových metrů písku, skalních úlomků a balvanů. Žádná mechanická zařízení tehdy nebyla. Muži pracovali s motykami, lopatami a malými košíky, které neustále naplňovali a zase vyprazdňovali.

V první sezóně sestoupil Carter až k úpatí vstupu do hrobky Ramesse VI. Asi 10—15 metrů odtud obnažil základy dělnických domků, postavených na násypu z balvanů křemene. Tam, kde se takové valouny našly, nebyla nikdy daleko hrobka, ale Carter dal přesto najednou práce zastavit a nařídil svým lidem přejít na druhou stranu trojúhelníka.

Zůstává záhadou, proč to udělal. Snad se domníval, že domky pocházejí z doby Ramesse VI., 200 let po Tutanchamónovi. Zkrátka a dobře, pustil se do práce na druhé straně. V příštích dvou měsících nenašel dohromady nic jiného než hlínu, písek a skálu.

Druhá sezóna, která začala v říjnu 1918, nebyla o mnoho lepší. Carter měl v úmyslu vyčistit celou zbývající plochu trojúhelníku. Půl roku trvalo jen odstranění svrchních vrstev, aby bylo možné proniknout ke skalnímu podloží. Jediným významným objevem bylo třináct alabastrových nádob se jmény Ramesse II. a Merenptaha.

Třetí, čtvrtá a pátá sezóna nepřinesly nic víc než měsíce úmorné práce s velkým a nákladným mužstvem. Lord Carnarvon začínal ztrácet zájem. Zdravotně chřadl, i když mu bylo teprve 47 let. Podléhal duševní ochablosti, neustále trpěl bolestmi a v tomto stavu se chystal vzdát patronace nad egyptskou archeologií.

Rozlaďovalo ho také nové zaměření ve správě starožitností. Roku 1917 vystřídal sira Gastona Maspera Pierre Lacau. Byl to mimořádně schopný archeolog, kromě toho právem hrdý na své administrativní schopnosti. Ale zatímco Maspero se pevně přidržoval zásady, že zahraniční badatelé mají být podněcováni příslibem alespoň poloviny každého nálezu, Lacau trval na tom, že vedoucí správy starožitností má mít právo vybrat ze všech nálezů kterýkoliv předmět (nebo třeba všechny) pro Egypt. Carter, který by byl dal každému' badateli úplně volné ruce, Lacaua nenáviděl.

Pak - roku 1921 - byl v depozitáři newyorského Metropolitního muzea učiněn velkolepý objev. Herbert Winlock, pozdější ředitel muzea, získal pro ně část nikterak slibného nálezu T. Davise. Teď se konečně dostal k prohlídce oněch předmětů; všiml si na nich věci, které nikdo před ním neviděl, a nakonec dokázal, že část se jich vztahovala k mumifikačnímu obřadu Tutanchamóna. Jiných se použilo v rituální hostině konané v hrobce předtím, než byla naposled zapečetěna; to byl nezvratný důkaz, že Tutanchamón odpočívá v Údolí.

Winlock okamžitě informoval Cartera a ten byl u vytržení. Lord Carnarvon se uvolil financovat ještě jednu sezónu.

Carter dorazil do Údolí králů 28. října 1922 na „poslední" sezónu. Několik dní dával dohromady vybavení, přezkoumával se svými třemi předáky pracovní plány a najímal mužstvo. Vybaveni nebylo jen výhradně archeologické; hromadilo se tu také množství masových konzerv, krabic speciálních sucharů a hojnost vína.

Dne 1. listopadu 1922 začal Carter na místě, které před pěti lety prozkoumal a pak opustil: u základu dělnických domků. Večer 3. listopadu viděl, že pod domky sahá k podloží ještě téměř metr silná vrstva starého terénu. To byla práce na příští den.

Když Carter následující ráno přišel, překvapilo ho nezvyklé ticho mezi dělniky, kteří jinak štěbetali celý den. Nejdřív ho napadlo, že se stala nějaká nehoda. Pak mu jeden z předáků oznámil, že našli stupeň vytesaný do skály. Když se místo vyčistilo ještě trochu víc, zjistil Carter, že jde skutečně o začátek strmého schodiště vytesaného do skály a že způsob tesání přesně odpovídá tomu, jakého se používalo u přístupů k podzemním královským hrobkám.

Ten den i nazítří se horečně pracovalo. Styl schodů odpovídal hrobce z 18. dynastie, z období Tutanchamónova. Všichni byli nesmírně vzrušeni. Schodiště, celé vytesané ve skále, sestupovalo v pětačtyřicetistupňovém úhlu do nitra malé vyvýšeniny. Pak se vnořovalo pod terén a přecházelo ve stupňovitou chodbu. K večeru se Carter dostal - na úrovni dvanáctého schodu - k horní části vstupu, tvořeného velkými kameny, omítnutými a opatřenými pečetěmi s hieroglyfy. S horečnou nedočkavostí ohledal pečetě, aby našel jméno toho, komu hrobka patří. To jméno tam muselo být, posvátná procedura Údolí to bezpodmínečně nařizovala. Ale Carter jméno nenašel, a tak usoudil, že nejde o hrobku královskou.

Kdyby byl kopal jen o několik centimetrů hlouběji, byl by našel pečeti s eliptickým znakem Nebkheperura, což bylo trůnní jméno Tutanchamóna, a byl by si tak ušetřil víc než tři týdny nervozity. Avšak bylo už pozdě večer, elektrické osvětlení tehdy ještě v této části Údolí neexistovalo. V hodinách zbývajících do úplného setmění bylo třeba znovu zasypat odkrytou část schodiště a pokud možno je tak zabezpečit. A pak tu byl ještě jeden důvod. Carter se rozhodl, že nebude pokračovat, dokud nepřijede jeho patron z Anglie.

Dal tedy s těžkým srdcem výkop zaházet. Vybral nejdůvěryhodnější dělníky, ustanovil nepřetržitou hlídkovou službu a odešel z Údolí.

Příští den poslal kabelogram Camarvonovi a zajistil si také pomoc britského archeologa A. R. „Peckyho" Callendera. Zatímco čekal na Carnavonův příjezd, opatřil si Carter zařízení pro výrobu elektrického proudu k osvětlení při dalších výzkumech. Všechno šlo hladce.

Pokračování

 


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 387