Objevení hrobu krále Tutanchamóna 26. listopadu 1922 způsobilo světovou senzaci.

Byl to nejbohatší, dodnes nepřekonaný nález v dějinách archeologie 

 

 

Tutanchamón, faraón, který panoval devět let a zemřel za záhadných okolností roku 1350 př.n.l., se stal rázem slavným. Objevitelé hrobky - britský egyptolog Howard Carter a jeho bohatý mecenáš lord Carnarvon — se volky nevolky proslavili rovněž. Po letech první světové války měly tyto události v egyptském Údolí králů přitažlivé kouzlo. Zdálo by se, že o Tutanchamónovi a jeho nalezení bylo přineseno už tolik informací, ze se k nim nedá nic přidat. Avšak pravda je jiná.

Ve všech dosud zveřejněných zprávách totiž chybí některá nejdůležitější fakta. A celý příběh nemá zdaleka tak šlechetné, korektní a vítězoslavné ladění, jaké se mu obvykle dávalo. Pravda je plná intrik, korupce, lží, zmařených nadějí a trpkosti, decentně zamlčených.

Roku 1907 - tehdy se Carter a Carnarvon seznámili - jen málokdo něco věděl o pánovi jménem George Edward Stanhope Molyneux Herbert, lord Porchester, pátý hrabě z Carnarvonu. Kdyby se lidem chtělo po tom pátrat, zjistili by, že lord Carnarvon (pro přátele Porchy) je zámožný anglický šlechtic, který za 41 let svého života nevykonal naprosto nic pozoruhodného.

Obr. 1 Howard Carter

V mládí měl lord Carnarvon energický profil a byl trochu okázale elegantní. Ale roku 1907 byl v obličeji vychrtlý, křehké postavy, a s holi v jedné ruce a s druhou v kapsičce u vesty působil dojmem člověka po nějakém zranění.

Na studiích nejevil Porchy velkou snahu, opustil cambridgeskou Trinity College roku 1887 a potom sedm let cestoval.

Nejprve vykonal na plachetnici tři čtvrtiny cesty kolem světa, pak navštívil jižní Afriku a podnikl výlety do Austrálie, Japonska, Francie, Turecka, Švédska, Itálie, Německa a Spojených států, které projel od jednoho pobřeží k druhému. O svých devětadvacátých narozeninách se oženil s Alvinou Wombwellovou, hezkou a inteligentní ženou. Narodily se jim dvě děti - syn Henry, lord Porchester a dcera Evelyn.

V šestatřiceti letech utrpěl lord Carnarvon automobilový úraz, který úplně změnil jeho osud. Na radu lékaře odjel roku 1903 do Egypta a hned jím byl uchvácen. Carnarvon se už několik let zajímal o archeologii a teď se mu» stala koníčkem.

Roku 1906 dostal od ministerstva veřejných prací a jeho Správy starožitností povolení pracovat v proslulém Údolí králů.

Dohodnout se na koncesi k vykopávkám bylo tehdy jednoduché. Akce měly být vedeny pod dozorem správy starožitností, ale na této podmínce se trvalo jen výjimečně. Pokud byl nějaký hrob nalezen, musel o tom objevitel neprodleně uvědomit správu. Měl však právo vstoupit do hrobky jako první, pokud ho doprovázel inspektor správy.

Obr. 2 Lord Carnavon

Kritický problém dělení kořisti se řešil velmi nenuceně. Nepsaným zákonem bylo, že mumie spolu s rakvemi a sarkofágy měly zůstat vlastnictvím státu, ale předměty nalezené v porušených hrobkách, tj. takových, které již byly „v dávných dobách prohledány", se měly dělit rovným dílem mezi archeologa a správu starožitností. Poklady z neporušené hrobky měly připadnout všechny státu, jenže nikdy nikdo nenašel hrobku, kterou by starověcí lupiči pořádně nevyplenilili.

Když lord Carnarvon dostal svou koncesi, začal kopat s velikým nadšením a bez jakéhokoli systému. Šest týdnů strávil v oblacích prachu, a čím víc ho spolykal, tím jistější si byl, že potřebuje odborného spolupracovníka. Tímto odborníkem se měl stát člověk jménem Howard Carter.

Pokračování


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 385