Úsilí Karla IV. postavit velkolepé katedrály na Hradčanech nedospělo k cíli. Za jeho nástupce stavba sice pokračovala, ale husitské války zamezily další činnost. Po uklidnění poměrů se zabýval myšlenkou dostavby Vladislav II., ale nepodařilo se mu ji uskutečnit. Za Ferdinanda I. byla znovu tato otázka nadhozena, ale po požáru roku 1541 došlo jen k opravám a úpravám.

 

 Závažnější však už byly snahy z doby barokní, kdy se o dostavbu přičiňoval vlastenecký kanovník Tomáš Pěšina z Cechorodu. Roku 1673 byl položen základní kámen ke kostelní lodi, která měla být zbudována ke cti sv. Vojtěcha. Ale kromě několika pilířů nebylo postaveno nic. Pak se zabýval plánem dostavby arcibiskup Küenburg. K tomu účelu zhotovil několik výkresů J. F. Schor a touto věcí se zabýval také K. I. Dienzenhofer. Ale ani tentokrát se podnik nezdařil. Praha se nedočkala toho, aby bylo jedinečné gotické dílo Matyáše z Arrasu a Petra Parléře dostavěno stejně významnou barokní lodí architektem Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem.

Teprve romantické době se podařilo začít podnik, který dospěl k cíli. Zase to byl svatovítský kanovník stejného jména, Václav Michal Pěšina z Čechorodu, který byl otcem myšlenky, odpovídající tehdejšímu duchu doby.

  Klasicismem a napoleonským imperialismem vznícený nacionalismus zacházel do středověku, v jehož křesťanské minulosti navzdor nedávnému theismu a atheismu shledával kulturní a mravní velikost národa. Literatura i umění se vracely k středověkým námětům, středověké, především gotické stavby se staly středem zájmu nejen archeologického, nýbrž i umělecky tvořícího. Sloh byl považován za jakousi stavební formuli, jejíž pravidla byla abstrahována a podle akademické šablony se stavělo „různými slohy", kostely pak hlavně „gotickým slohem". Vzápětí byla prohlášena i zásada slohové čistoty, která vymýtila z kostelů vše, co přidaly doby pozdější, všechny renesanční i barokní přídavky. Znovu byly kostely zařizovány mobiliářem, konstruovaným podle neživotných šablon středověkých slohů.

  A ještě dále šel směr, odlišný podle povah národů. Např. Francie upravila řadu starých kostelů a jiné nově postavila „gotickým slohem", ale nedotknutými nechávala velká torsa, chápajíc, že nelze dobře dokončiti dílo dávno zašlé minulosti. Nikdo tu např. nedostavoval věže Notre Dame v Paříži, ani transept a loď v Narbonne. Zato Německo, dbalé řádu a pořádku, nestrpělo torsa a ruiny. Všechno bylo dostavováno až do posledních podrobností, hrady i kostely. Nadšeným zápalem bral národ podíl na dostavbě středověkých památek. Především dokončení kolínského dómu, jenž jako torso přečkal staletí, stalo se ve své době svatým úkolem.

  V té době i v tomto myšlenkovém prostředí se zrodil zmíněný plán svatovítské dostavby, jenž se konečně uskutečnil. Vznikl z nadšení romantické doby pro národní minulost křesťanského středověku a — co je nejvzácnějším — zápal ten vytrval déle, než všude jinde v Evropě a téměř po 100 letech dílo šťastně dokončil.

  Již roku 1834 zhotovil první návrh dostavby K. Rivnáč a Kohl, roku 1840 následovala druhá skica a model Schröppův, roku 1841 podnikl Pěšina cestu po restauračních hutích v Německu a posílen v úmyslu vrátil se domů, kde si roku 1842 vyžádal první projekt dostavby od Josefa Krannera. Roku 1844 vyšlo provolání k účasti na dostavbě; otázkou se zabýval sjezd architektů, a došlo i císařské svolení k založení Jednoty, která se roku 1859 ustavila. Roku 1860 byla úloha svěřena Krannerovi, který začal opravou staré části. Největší změnu přinesl rok 1865. Byly odstraněny barokní oltáře. Gossaertův a Coxieho obraz z hlavního oltáře putoval jako negotický do obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, podobně byly odstraněny barokní sochy a obrazy. Za to byly projektovány nové oltáře ve gotickém slohu, některé kaple byly polychromovány, a rozebrány byly i velké varhany. Vše negotické bylo vyhoštěno. Krannerův plán dostavby byl pojat v duchu romantické gotiky, fantasticky tvořivé.

  Po smrti Krannerově (1871) nastoupil Josef Mocker, který předložil nový projekt s dvěma průčelními věžemi. 1. října 1873 byl položen základní kámen k novostavbě lodí, ale bylo pokračováno též na úpravě staré části, kde 1878 a 1882 doplněna královská kruchta, 1873 byl získán Achtermanův oltář, 1878—80 byl proveden J. Sweertsem cyklus maleb v kapli sv. Anny. Pokračující novostavbě padla za oběť roku 1879 renesanční kaple sv. Vojtěcha a 1884 — 1887 kaple sv. Trojice. V kůrových kaplích maloval a okna navrhoval F. Sequens. Roku 1898 bylo dokončeno hlavní průčelí a opravena hlavní věž.

 

  Mockerovo dílo změnilo nejvíce zevní vzhled kostela. Nejen, že veliká věž nabyla dvou konkurujících sousedů, které byly na újmu její pádnosti a výšce, stupňovaným izolovaností, nýbrž symetrickou dvojicí věží v průčelí byla převrácena ona výlučně boční orientovanost směrem k městu, která byla zvláštností gotické Parléřovy stavby. Kostel byl zase přísně orientován. Nová střecha odstranila sanktusníky a nahradila je nad křížením jedinou věžičkou gotického rázu. Nebezpečí hrozilo ještě věžní helmici, o jejíž snětí již před začátkem přestavby usilovali romantičtí a purističtí horlivci. Zdála se jim největší potupou gotické stavby. Dlouho se vlekl spor a definitivně nebyl za Mockera vyřízen. Vlekl se proto, poněvadž se už šířily zase jiné názory.

  Nové názory, které nabývaly půdy koncem XIX. století, týkaly se ochrany památek i umělecké tvorby. Doba se naučila vážiti si i jiných památek, nežli středověkých. Úctě a ochraně se těšily umělecké výtvory všech dob, i doby barokní, nedávno nelítostně vydávané záhubě. Slohovému purismu bylo odzvoněno. Jako nový názor chránil a zachovával hodnotné památky všech dob i slohů, takže již neodmítal slohy minulých dob, poněvadž se přesvědčil, že jen způsobem své doby dovede žít a tvořit. Co bylo staré a vzácné, bylo neúprosně chráněno; co kde bylo nově stavěno i přestavováno, nepatřilo k žádnému minulému slohu.

V této době zásadní proměny názorů nastoupil po Mockerově smrti (1899) jako dómský stavitel Kamil Hilbert. Ze všech stavitelů připadl mu nejtěžší úkol: dostavbu, začatou a pokročilou v duchu romantické gotiky, dokončit v době, která již zcela jinak smýšlela a „goticky" nestavěla. Prvním velkým činem ve smyslu nových názorů bylo zachování věžní helmice, jejíž tvar už dávno srostl s obrazem Prahy jako starobylá koruna hradčanského panoramatu.

V dekorativní výzdobě vnitřku se uplatnily nové proudy, které však hledaly vyrovnání se starým slohem ve směru jeho soudobé dekorativní stylizace. V tom smyslu byla dokončována dekorativní výzdoba pilířů a triforií (J. Drahoňovský a V. Sucharda) a podobnými jsou i nové přístavby, jako schodiště k pokladu i jeho místnost. Nejuzavřenějším dílem byla oprava svatováclavské kaple (1912—13), kde v celek opravených maleb byla šťastně znovu zasazena Parléřova socha sv. Václava, a mobiliář doplněn osobitějším způsobem.

  Ale současně také přišel nový architekt na cestu archeologa a ochránce památek v duchu novějších názorů. Byly zjištěny zbytky svatováclavské rotundy i světcův hrob a později (1928) objeveny a zpřístupněny zbytky Spytihněvovy basiliky i gotický kapitulní dvůr a nakonec nálezem severní apsidy svatováclavské rotundy bylo možno poznat její jedinečný význam. Nalezeny a upraveny byly hrobky králů, biskupů i stavitelů Matyáše z Arrasu a Petra Parléře. Všechna velká minulost podle možnosti byla v podzemí zachována a zpřístupněna. Těžkým problémem byla Wohlmuthova kruchta, která zvláštním a duchaplným způsobem ukončila Parléřovo dílo a jeho kůr uzavřela a zcelila v prostor ojedinělé krásy. Ochrana památek ve smyslu úcty k výtvorům všech dob, i k renesancí dokončenému prostoru, žádala jeho zachování tak, aby se nová loď jen dveřmi v podkruchtí stýkala se starým Parléřovým kůrem. Druhý názor romantické doby i prakticky věcné smýšlení žádaly, aby kruchta byla odstraněna, a starý i nový prostor spojily se v jeden, jak bylo plánem od začátku dostavby. Zvítězil druhý názor, širším vrstvám více přístupný. Wohlmuthova kruchta byla v letech 1924—25 odsunuta do severního křídla transeptu.

  Ale nový prostor se nestal už místem gotického purismu. Vyhoštěné kdysi barokní památky znovu slavily návrat. Byly osazeny staré náhrobky i zlacené sochy českých patronů z roku 1710 na pilířích křížení. Vedle Krannerova oltáře s Maxovou plastikou vešel do kaple sv. Ludmily barokní krucifix. A také modernější umění, už bez gotisující přetvářky, vešlo do historického chrámového prostoru. Nové busty v triforiu vytvořili J. Štursa, B. Kafka, L. Kofránek, J. Lauda a B. Benda, dole v chrámu nalezl místo oltář F. Bílka, sv. Václav K. Dvořáka i náhrobek padlých K. Pokorného, jako závěr chorové kaple v podkruchtí Wohlmuthovy kruchty vytváří Št. Zálešák stěny a dveře na motiv sv. Cyrila a Metoděje, oltář do téže kaple doplnil reliéfy J. Horejc, hlavní bronzová vrata na motiv historie stavby kostela svatovítského a života sv. Václava a Vojtěcha vznikly společným dílem V. H. Brunnera a O. Španiela. Velké růžicové okno na motiv Stvoření světa je dílem F. Kysely, který se v kaplích bočních lodí stal autorem okna na motiv pojištěnka okna na motiv blahoslavenství tohoto, jako doplňku mosaik a nástěnných maleb, jimiž vyzdobil Bartoňovu kapli. K. Svolinský navrhl okna na motiv skutků milosrdenství a okno schwarzenberské kaple, která byla doplněna oltářem podle návrhu B. Slámy, obsahujícím tabule čimelické archy, C. Bouda navrhl okno v podvěží a v předsíni pokladu (sv. Štěpán). Okno sv. Cyrila a Metoda bylo zhotoveno podle návrhu A. Muchy. Nakonec se ujal práce M. Švabinský a po oknu Seslání Ducha sv. v křestní kapli, v níž došlo umístění také sousoší K. Pokorného Křest sv. Ludmily, vytvořil největší okno Posledního soudu v jižním transeptu a velkorysou trilogii závěrových oken vysokého kůru, zpodobňující hold českých patronů sv. Trojici. K. Svolinský navrhl mosaiky v předsíni Zlaté brány (První hřích a Ukřižování). Mosaikou znak republiky navrhla a provedla M. Foersterová, plastický znak města Prahy K. Štipl. V boční kapli došly umístění reliefy L. Bočka (sv. František). Mříže kaplí navrhli J. Horejc a K. Štipl.

Archiv ZaZ


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 374