dachauPlynové komory a koncentrační tábory byly vynálezem neblaze proslulého říšského šéfa SS Heinricha Himmlera. Himmler byl člověk průměrné inteligence, osobnostně nevýrazné individuum, avšak vynahrazoval to nebývalou věrností svému vůdci Adolfu Hitlerovi, který o něm vždycky rád s povzdechem říkával: "Kdyby byli všichni tak věrní, jako je můj Heinrich..." Co by se asi stalo? Dopadla by snad válka v Hitlerův prospěch? Zřejmě nikoli.

 

Každá věrnost má však svoje meze. A tak i věrný Heinrich zapochyboval v dubnových dnech posledního válečného roku o tom, že Německo vyhraje válku pomocí vůdcových zázračných zbraní, a prostřednictvím Waltera Schellenberga vyjednával za vůdcovými zády se Spojenci. Tato nevěra Heinricha Himmlera se však udála už za okolností, kdy se říšský vůdce SS domníval, že Hitler ztratil svobodu jednání v Berlíně, kolem něhož se stahoval smrtící kruh vojsk Rudé armády.


Himmler byl myšlenkovým otcem Hitlerovy černé gardy, jakýchsi novodobých pretoriánů - SS. Zakládal SS podobně jako někdejší křesfanští velmistři středověké rytířské řády, jejichž příslušníci museli splňovat fyzické, duchovní i rasové předpoklady.

Za kultovní sídlo řádu SS vybral Himmler hrad Wewelsburg. Největší hradní síň měřila 35 x 15 met rů, v ní stál kulatý dubový stůl obklopen dvanácti křesly potaženými tmavou kůží. Křesla byla určena pro dvanáct rytířů-obergruppenfuhrerů. Třinácté, nejvýznačnější místo, podobně jako kdysi za keltského krále Artuše, bylo určeno samotnému velmistru řádu SS, Heinrichu Himmlerovi.

Ve sklepení Wawelsburgu stálo dvanáct mramorových hrobek, třináctá, z přírodního mramoru, byla oddělená od ostatních dvoumetrovými stěnami a určená pro velmistra Himmlera. Když Himmler vybudoval tento panteon, nebylo mu ještě pětatřicet let...

Za patrona řádu SS vybral Himmler někdejšího krále ze saské dynastie, Jindřicha I., zvaného Ptáčník. Himmler se v jistých životních okamžicích dokonce považoval za reinkarnovaného Heinricha I. a občas mu z úst před jeho nejvěrnějšími ujelo:

"Jestliže v polospánku před usnutím soustředěně myslím na krále Jindřicha Ptáčníka, zjeví se mi jeho duch a nabádá mě k jistým skutkům. Je pro mě nevyčerpatelným zdrojem inspirace a mohu s ním hovořit jako rovný s rovným..."

U příležitosti tisícího výročí Ptáčníkovy smrti přísahal Himmler dávnému králi, že společně s Adolfem Hitlerem završí německou anexi Východu, o níž se kdysi Heinrich I. rovněž pokusil. (Král Jindřich Ptáčník mimo jiné proslul v dějinách jako uzurpátor Slovanstva a úspěšný dobyvatel Prahy, pozn. překladatele.)

Každého roku ve výroční den Ptáčníkovy smrti vstupoval Himmler do jeho hrobky v quedlinburském dómu, a to přesně v okamžiku, kdy dvanáct věžních úderů oznamovalo půlnoc, a poté zde rozmlouval s duchy zemřelých a zejména s duchem Ptáčníkovým. Radil se s ním o postupu při zvelebování SS, o výzbroji svých vojsk, o strategii vůči vůdci a velitelům wehrmachtu, o symbolech uniforem, o čestných vůdcích SS. Podivné? Zvláštní? Iracionální? Jistě, zejména porovnáme li onu Himmlerovu důsledně dodržovanou magii s jeho cíleným pragmatismem, na jehož konci bylo napočítáno šest milionů zavražděných židů.

Himmler uplatňoval podivnou ptáčníkovskou magii v praxi a tvrdošíjně na ní lpěl až do své sebevraždy v roce 1945, kdy spolkl jed po svém zadržení spojeneckými vojáky.

Ke každé magii však zřejmě existuje kontramagie. První koncentrační tábor SS vznikl v Dachau poblíž Mnichova, v bývalé továrně na střelný prach, a to na přímý Himmlerův rozkaz. Vskutku důmyslná továrna na smrt a otrockou práci před smrtí. Továrna, z níž nebylo úniku. Dvojitý drátěný plot vysoký dva a půl metru poskytoval dostatečnou záruku proti útěkům, zesílenou navíc vysokým napětím, jež v těchto drátech kolovalo stejně nepřetržitě jako krev v cévním řečišti.

V táboře se ocitli většinou vězni, kteří měli ve spisech poznámku Návrat nežádoucí. Podle toho se s nimi zacházelo. Političtí odpůrci Hitlerova režimu, židé a další "kriminální živly" sehnané sem z celého Německa. Průměrná délka pobytu v Dachau činila šest měsíců, spíše však šlo o zdejší průměrnou délku života...

Dachau naplnili esesáci poprvé především po zatýkacích vlnách, které nastaly po požáru Říšského sněmu (v první vlně bylo zatčeno více než 30 tisíc osob). Náhodou byl mezi nimi i židovský rabi David Eissen, a dále hlavně komunisté anebo lidé levicově zaměření.

Eissen, jenž pocházel z Mnichova, se ocitl na jednom z baráků jako jediný Žid mezi dvaadvaceti politickými - "soudruhy". Po měsíci si už o svých vyhlídkách nedělal ani jeden z přítomných obyvatel baráku 32/C žádné iluze. Málo jídla, hodně práce, perzekuce, kruté zacházení, teror a popravy, to byl každodenní program v Dachau.

Hned 1. ledna roku 1934 oznámil jeden z táborových heftlinků, Joseph Kondrad, scharfuhrerovi Hassovi, že se židák Eissen a všech jeho dvaadvacet "soudruhů" chystají z Dachau utéci za pomoci kouzel černé magie. Hass se strašlivě rozesmál a běžel s touto horkou novinkou za svým nadřízeným untersturmfiihrerem Mackem. Mack podal hlášení zástupci velitele tábora sturmbannfiihrerovi Erbachovi. Ten se touto novinkou také dobře pobavil s tím, že by židovi a soudruhům musela narůst křídla, aby se z dokonale střeženého tábora dostali. Nicméně pro každý případ nařídil Mackovi, aby s heftlinkem Kondradem dále spolupracoval, aby se vedení tábora dozvědělo podrobnosti o šíleném židovi a bláznech, kteří jeho šílenství dokonale podlehli.

Kondrad sepsal požadovanou zprávu a předal ji Mackovi. Písemně doložené podrobnosti z pera táborového špicla jsou nesmírně zajímavé i dnes.


Útek byl stanoven na pozítří, tedy na 7. ledna, napsal Kondrad ve svém hlášení. Nabídli mi, abych šel s nimi, ale já odmítl s tím, že mám strach o svoji rodinu. Tomu myslím Eissen věřil, ale přesto si mně měřil podezíravýma očima, jako by vytušil, že na ně chystám podraz. Další podrobnosti útěku mi ovšem už nesdělili. Mohu říci jenom to, co jsem se od Eissena dozvěděl 2. ledna. Eissen nařídil, že nikdo z kandidátů útěku nesmí 48 hodin před stanoveným dnem vůbec nic jíst ani pít.

Dvě hodiny před útěkem, jenž byl stanoven přesně na půlnoc, měli všichni sešít svoje deky do jediné veliké houně podle Eissenova nákresu. Houně měla za tvar židovské hvězdy. Pod tuto deku se přesně o půlnoci měli skrýt a opakovat formule, které jim Eissen bude předříkávat...

Dne 4. ledna jsem ještě zaslechl váhavou větu Williho Kaufmanna, když se svěřoval svému spoluvězni: "To se opravdu proměníme v nic? A takové hlouposti mám uvěřit?"

Schroeder mu odpověděl: "Lepší je naděje mizerná, než žádná..."

Takové informace Erbachovi stačily. Nechal Eissenův barák nenápadně hlídat už od časného rána 7. ledna a naprosto spolehliví strážci z něho vůbec nespouštěli oči. Denní program vězňů, probíhal jako obvykle, až do odpoledne práce a po podvečerním apelu všichni členové baráku zmizeli v jeho útrobách. Ze všech světových stran se upíraly k Eissenově baráku pozorné oči. Tam ani ven nemohla nepozorovaně proniknout ani myš.

Ve třiadvacet hodin svolal Erbach četu dvaceti esesmanů a o půlnoci, na vteřinu přesně, vytvořili neprodyšný kruh okolo Eissenova baráku a sám Erbach vkročil dovnitř s baterkou v jedné a s odjištěnou pistoli v druhé ruce, aby zde podle svých slov "vytáhli raky z židovského pytle". Jeho hodinky ukazovaly v tuto chvíli dvě minuty po půlnoci.

Erbach hleděl užasle na prázdný barák a na deku ve tvaru židovské hvězdy, zabírající málem celou podlahu. V místnosti nebyl ani jediný vězeň, věznitelé nenalezli ani podkop, v jehož existenci Erbach napůl věřil. Všechny osobní předměty vězňů byly na svých místech včetně bot, prádla a oblečení a tří brýlí. Na pryčně zůstal pověšen i kýlní pás a protéza předloktí pravé ruky vězně Kaufmanna. Vězňové zmizeli tak, jak je pánbůh stvořil. Erbach zíral s otevřenými ústy...

Celý tábor byl ihned obrácen vzhůru nohama, ale oněch 23 mužů, kteří jako by se propadli do země, nebylo nikdy dopadeno na útěku ani poté, co po nich bylo celá léta pátráno v místě jejich bydliště. Nasazení psi nezachytili žádnou stopu, v okolí tábora nebyl ve sněhu nalezen ani jediný otisk chodidla, dráty plotu nebyly přestřiženy, rovněž nebyl objeven žádný vstup do podzemí.


Do Dachau se 9. ledna dostavil sám Himmler. Ale ani dlouhodobé a přísné vyšetřování nevneslo nejmenší světlo do záhadného případu. Jisté bylo jen jedno. Uprchlíci rozhodně nepřekročili táborový plot, ani se nikudy nepodhrabali, ani nemohli uniknout např. branou na korbě nákladního automobilu, který shodou okolností v kritický den z tábora vůbec nevyjel. Nic. Nikde žádné stopy, nenašlo se žádné schůdné a věrohodné vysvětlení, jak vůbec mohlo ke zmizení 23 mužů dojít.

Před Himmlerem trčelo jako už mnohokrát ono magické nic, tolik podobné oné nicotě, kterou zřejmě pociťoval každoročně před hrobkou Ptáčníka, když se s ním vždy přesně o půlnoci ve výročí jeho narození radil. Snad měl v té chvíli pocit, že ho duch krále Jindřicha Prvního zradil spolčením se s bezectným židem, aby takto velmistra řádu SS trošičku polechtal a poškádlil...

Heftlink Joseph Kondrad byl popraven za to, že hrál dvojí hru, a podle Erbachova obvinění stál spíše na Eissenově straně. Sturmbannfuhrer Karl Erbach byl odvolán z funkce a odsouzen na patnáct let káznice, protože včas nezasáhl a podcenil zprávy, které se k němu dostaly. Trest mu byl už před odpykáním poloviny prominut výměnou za čest, s níž směl později padnout jako řadový vojín na východní frontě v bitvě u Moskvy. A Himmler? Ten měl od té doby k Ptáčníkovi ještě větší respekt.

Žádný z 23 uprchlíků nebyl nikdy nalezen ani během války, ani po ní, ač po nich esesáci důsledně pátrali a posléze je hledala rovněž východoněmecká i západoněmecká komanda, a to až do roku 1955, kdy se většina německých válečných zajatců už navrátila ze Sovětského svazu.

Pozdější šéf východoněmeckého státu Walter Ulbricht nechal svým 22 zmizelým soudruhům odhalit 9. 5. 1965 pamětní desku (Nezvěstným hrdinům) v Berlíně, ale kupodivu na nejdůležitějšího, třiadvacátého muže jaksi pozapomněl. Snad proto, že nepatřil mezi politické vězně, anebo s ohledem na to, že šlo o osobu duchovního stavu?

 Z knihy : Frank Jones : Zázračné náhody, Dialog, Liberec 1995

Pozn. red.: Naši kolegové Tomáš a Martin Dosoudilovi zjistili pravý stav věcí. Čtěte další díl ...