Doba renesančního stylu a počátečního baroka se projevovala na Pražském hradě na přelomu XVI. a XVII. století nejen rozsáhlou stavební činností třetího českého krále z rodu Habsburků, ale i celým životem, který na Hradě tehdy panoval.

 

 

 

Ten byl charakteristický zejména některými zvláštními zálibami tohoto dědičně zatíženého panovníka, o kterém je známo, že se čím dále tím více uchyloval od veřejné a politické činnosti do pracoven svých hvězdářů, laboratoří alchymistů a do ticha svých uměleckých i jiných sbírek.

Rudolfovo sběratelství navazovalo tak na předchozí rodovou tradici, jež si vzala za vzor raně renesanční sbírky uměleckých děl a rarit, vznikajících již v druhé polovině XIV. století na italských a francouzských panovnických dvorech. Rozvinulo se však co do množství i hodnoty do takových rozměrů, že se Pražský hrad stal během doby jeho panování za nejvýznamnější evropskou klenotnici. Vedle vynikajících děl uměleckých tu byl nashromážděn ovšem v duchu doby, pověrčivé a vědecky málo exaktní, i mnohé kuriosity a přírodovědecký a exotický brak.

  Pro své sbírky dal Rudolf II. postavit vlašskými architekty v severní části Hradu nad královskými stájemi dva veliké sály s řadou přilehlých místností, spojených oválným schodištěm s „matematickou" věží pro své hvězdáře. Část sbírek měl však rozvěšenou a umístěnou též v nových pokojích obrácených k městu a v přilehlé románské Bílé věži, kde již jeho strýc Ferdinand Tyrolský v dobách svého místokralování v Čechách (1548—1567) kladl základy ke své pozdější proslulé ambrasské sbírce. Počet skvělých, hodnotných i méně cenných předmětů Rudolfových sbírek rostl rok od roku především nákupy díky peněžním zdrojům českých zemí, kterými  se nijak nešetřilo. Nesmírné částky byly vydány zejména za obrazy některých slavných mistrů, jak prozrazují současné archivní doklady a pozdější inventáře. Jméno Tizianovo, Raffaelovo, Leonarda da Vinci, Corregia, Paola Veronese, Tintoretta, Breughela staršího, Albrechta Dürera, Lukáše Cranacha, Holbeina, opakují se v nich vedle velkého počtu jiných mistrů malby, rytiny i plastiky vždy znovu.

  Ve službách dvora Rudolfova bylo také mnoho umělců, kteří prováděli takové nákupy pomocí svých zahraničních styků a za pomoci císařových diplomatů a zvláštních agentů. Samozřejmě tyto sbírky svým vlastním, většinou manýristickým uměním hojně rozšiřovali. Byli to právě tak malíři Bartoloměj Spranger z Antverp, Švýcar Josef Heinz, Hans v. Aachen, Peter Stevens, krajinář Roelant Savery, miniaturisté Jiří a Jakub Hoefnaglové, oba Vredemanové de Vries, Matyáš Gundelach nebo Jan Rottenhammer jako sochaři Adrian de Vries, Giovanni de Monte, medailér Antonio Abondi, rytec Jiljí Sadeler, zlatotepec Pavel de Vianen nebo řezáči a brusiči drahokamů Octavio a Ambrosio Miseroni a Kašpar Lehmann, pro něž zřízeny byly zvláštní brusírny v Bubenči a v Brandýse nad Labem.

  Na sklonku XVI. století pak vzrostla Rudolfova vášeň ve sbírání českých i slovenských polodrahokamů, jaspisů, granátů, achátů, chalcedonů, karneolů a jiných. Všichni zprvu jmenovaní Vlaši, Nizozemci a Němci, z nichž byla uvedena jen některá jména, mají společné kořeny ve vlašské renesanci a dávají jednotný umělecký ráz době, kterou nazýváme u nás rudolfínskou.

  Po smrti dvorního antikváře Jakuba Strady (1588) nedostalo se královým sbírkám, jak se zdá, naprosto řádné inventární péče, tím méně ovšem v době, kdy za postupující Rudolfovy duševní choroby ovládali pražský dvůr jeho pověstní komorníci, z nichž zejména Filip Lang byl přímo odsouzen (1608) za odcizení velkého počtu drahocenných obrazů a předmětů z hradních sbírek.

  Když Rudolf II. počátkem roku 1612 zemřel, nezanechal testament, nebylo také stopy po nějakém inventáři jeho bohatých sbírek. Můžeme být proto jen odkázáni o velikosti, počtu předmětů a hodnotě na svou představivost a na některé pozdější inventáře.

  Jde zejména na inventáře vídeňských sbírek Rudolfova bratra a nástupce Matyáše, jež pocházejí z valné části z pražské klenotnice a daly tak základ pozdější vídeňské pokladní komoře a obrazárně, dále na inventář, jejž dali zhotovit odbojní čeští stavové, krátce před nastolením „zimního krále" Bedřicha Falckého a jenž postrádá, bohužel, seznam a ocenění obrazové části, a konečně na inventář, který po vítězství na Bílé hoře dal pro vítězného Ferdinanda II. v roce 1621 zhotovit krvavý místodržitel Karel z Lichtenštejna.

  Podle nich se odhaduje, že původní Rudolfovy sbírky obsahovaly mnoho přes tisíc obrazů, několik set soch, vedle četných iluminovaných rukopisů i rytin a na tisíce ostatních kusů drobného umění, vykládaných sekretářů, šperků, hodin a automatů, astronomických přístrojů, drahocenného nádobí, maleb na skle i na kameni, mozaiky, zbraní, porcelánu, majoliky i skla.

  V duchu doby byly velkým počtem zastoupeny i přírodní kuriosity a exotický národopis orientální, americký a africký. Všechny velké i menší místnosti hradčanských sbírek, jež ovšem byly přístupny kromě vlastníků jenom jejich dočasným správcům a malému počtu osob z dvorského okruhu, byly ještě v pobělohorské době doslova přeplněny. Z inventářů je patrno, že jejich uspořádání nebylo metodické.

V té době dochází však již k jejich pozvolnému ochuzování, zejména ve prospěch vídeňských císařských sbírek. Hlavní pohroma je však čekala těsně před koncem třicetileté války. V létě roku 1648 dobývají švédská vojska Hradčany a do sbírek královny Kristiny odvážejí jako válečnou kořisť většinu uměleckého bohatství hradní klenotnice. Mnohé z něho bylo zničeno později ve Stockholmu při požáru královského zámku (1697), královna sama před svým odchodem ze Švédska na slunný jih mnohé rozdala a velkou část dala cestou vydražit v Antverpách (1656). Přece však ještě dojela do Říma s bohatým zbytkem, jehož obrazová část ocitla se o mnoho později (1721) ve sbírkách vévody Orleánského v pařížském Palais Royal, odkud se počátkem XIX. století rozběhla dražbou do celého sběratelského světa. Obohatila tak vedle Vídně, Mnichova, Drážďan, Stockholmu a jiných švédských sbírek také Paříž, Madrid, Řím, Berlín, Londýn, Cambridge, Richmond, Petrohrad a ovšem i bohatou Ameriku. To, co zůstalo po osudném létě roku 1648 v Praze (podle dochovaného inventáře - 8 obrazů, 72 plastik a něco drobného umění, věcí vesměs značně poškozených), bylo včleněno do nových menších sbírek pražského hradu, založených Ferdinandem III., a sdílelo s nimi jejich další pohnuté osudy až do května roku 1782, kdy racionalistický Josef II. je dal vydražit za směšné krejcarové obnosy. Jednu z nejvyšších cen dosáhla tehdy silně poškozená Dürerova „Růžencová slavnost" (1 zl. 18 kr.), která po mnohých pozdějších retuších zdobí dnes sbírku starého umění pražské Národní galerie jako jediný významný zbytek kdysi proslulých rudolfínských sbírek.

Archiv ZaZ


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 369