Za Herkulovými sloupy?

 

 

Umístění Atlantidy v Atlantiku, i když je vábné kvůli jménu, lze ospravedlnit obtížněji. Je možné, že po fénickém obeplutí Afriky (kolem r. 600 př.n.l.), které dalo lidem představu o tom, jak obrovský je Atlantský oceán, se některý vypravěč při rozpracovávání legendy o Atlantidě rozhodl spojit "kdysi dávno" s "kdesi daleko". Ale ať už jsou důvody jakékoli, pátrání po Atlantidě za Herkulovými sloupy pokračuje.

Středověcí autoři, kteří převzali příběh prostřednictvím arabských geografů, věřili, že Atlantida byla reálným místem; tuto víru podněcoval rozšířený mýtus o ostrovním ráji na západě. Šťastné ostrovy, Ostrov sedmi měst, Ostrov svatého Brendana - všechny byly ve 14. a 15. století zaznamenávány na mapy a byly cílem objevných plaveb.

Klíč k záhadnému zmizení Atlantidy

V odborné literatuře se v 60. letech minulého století objevila hypotéza o příčině ochlazení naší Země před 12000 lety, vysvětlující řadu dalších, dosud nevysvětlených jevů. Protože se přibližně do téže doby klade i zánik bájné Atlantidy, není vyloučeno, že zde je také klíč k záhadnému zmizení předvěké lidské civilizace.

Geofyzikové se shodli na tom, že v té k době se podnebí na Zemi (nebo alespoň na její severní polokouli) změnilo, nastalo rychlé oteplení. Zmizely ledovce, pokrývající do té doby celé území nynější Kanady a severní části Spojených států (kromě Aljašky) a také severní Evropu až ke Karpatům a Uralu.

Po milióny let byl prý severní pól v oblasti Beringova průlivu. Až jednou “přišel den..." a s naší planetou se srazilo kosmické těleso ohromných rozměrů. Země se zachvěla pod mohutným nárazem a odchýlila se o 30 stupňů. A protože směr otočné osy planety ve vztahu ke Sluneční soustavě zůstává bez změny, ocitly se póly v jiných bodech zemského povrchu. Vody oceánů se vzedmuly a mohly zatopit nejen Atlantidu, ale i nížinné části Ameriky a Evropy.

Změnou polohy pólů se změnila geografická šíře všech bodů na povrchu Země, což znamenalo celkovou změnu podnebí. Trvalo pochopitelně mnoho let, než Země přijala novou tvářnost a než se začala formovat podle nového rovníku. To vyvolalo vážné horizontální i vertikální přesuny pevnin, doprovázené výbuchy rodících se sopek. Atmosféru zaplnil vulkanický prach, který způsobil koncentraci vodních par a vyvolal bohaté deště. Zde má pravděpodobně svůj původ pověst o potopě světa.

Obr.1 Změna polohy severního magnetického pólu. Pk – prekambrium, K – kambrium, D – devon, C – karbon, P – perm, E – eocén, M – miocén. Kol. aut.: Encyklopédia Země. Obzor, Bratislava, 1985

Mnohé hypotézy předpokládají, že změny podnebí přicházely povlovně, jak se hromadily příčiny, které je způsobily. Tento názor však vyvrací ohromný hřbitov mamutů v severovýchodní Sibiři, z konce poslední doby ledové, který svědčí o tom, že smrt zastihla tyto tvory nečekaně. Obyvatelé Sibiře nacházeli odedávna celá těla mamutů, uchovaná zde v přírodní lednici – v zemi věčného mrazu – až do dnešní doby. Mamuti byli “do ledničky” uloženi dříve, než se jejich těla začala rozkládat, což v normálních podmínkách nastává za 10 – 12 hodin. V žaludcích mamutů se nacházely šišky a chvoj jedlí, haluze listnáčů, které bychom dnes marně v tundrách severní Asie hledali, a tedy v době, kdy zde mamuti žili, muselo být podnebí v této oblasti celkem teplé. Mamuti nezemřeli hladem a nestali se také obětí dravců nebo dvounohých lovců z rodu Homo Sapiens, jelikož na jejich tělech nebyly objeveny žádné stopy násilí.

Všechno nasvědčuje tomu, že mamuti byli zaskočeni náhlou smrtí, způsobenou prudkým poklesem teploty. Teplota půdy v této oblasti od jejich smrti nikdy nevystoupila nad 4 stupně C, jinak by se jejich těla začala rozkládat. Ale proč současně s pozůstatky mamutů nebyly nalezeny pozůstatky jiných zvířat?

Na to je možno dát pouze jedinou odpověď: zahynula všechna zvířata, avšak zatímco mamutí trupy vzhledem je své obrovské váze uvízly v rozbahněné půdě, ostatní smetla povodňová vlna.

Změna podnebí na severní polokouli – to je oteplení v Americe a v Evropě při současném snížení teploty v severovýchodní Asii – dokazuje jasně posun polární “ledové čapky” v Severním ledovém oceánu asi o 30 stupňů směrem od Labradoru k ústí Jeniseje. Centrem této “čapky” je samozřejmě geografický pól, který se přemístil z Hudsonova zálivu na to místo, kde se dnes na našich mapách sbíhají poledníky.

Posun pólu nastal podél 70 poledníku západně od Greenwitche. Cestujeme-li po mapě tohoto poledníku obráceným směrem, protneme poloostrov Labrador a nejzápadnější část Atlantského oceánu, až dosáhneme jihoamerické pevniny. V blízkosti Bahamských ostrovů najdeme místo, kde kdysi pravděpodobně “planetoid A” narazil na Zemi.

Tři důležité body na povrchu Země – nynější severní pól, bývalý dávnověký pól a místo dopadu planetoidu – leží na stejném poledníku. Kosmické těleso muselo na Zemi dopadnout tak, že vnější síla působila směrem po tečně k nynějšímu 70 poledníku a to dokazuje, že planetoid přiletěl od severozápadu.

Rovník před katastrofou vycházel v Africe od ústí Konga přes Habešské pohoří k Adenskému zálivu, v Asii od ústí Indu přes Himaláje k ústí Jang c´tiangu, Filipíny, Mariánské a Marshalovy ostrovy, která jsou nyní na sever od rovníku, zatímco dříve byly na jižní polokouli. Procházel dále Polynésií, v blízkosti Velikonočního ostrova, protínal Jižní Ameriku přibližně v místě nynější 30. rovnoběžky, a přes ostrov Svaté Heleny se vracel k africkému kontinentu. Na rovníku byl také nejvyšší vrchol Země, Mount Everest a po jeho obou stranách byly rozloženy dva nejmohutnější velikány Jižní Mariky – Ojos del Salado a Aconcagua.

Původ zemského magnetismu je do dnešního dne nevyjasněn. Je pouze známo, že je určitým způsobem spojen s pohybem Země kolem vlastní osy, jelikož magnetické póly leží v blízkosti pólů geografických. Ovšem toto sousedství již není tak těsné. Magnetické póly jsou vzdáleny od geografických asi 2000 km, a pomalu, ale neúprosně se vzdalují od zemské osy. Někteří vědci předpokládají, že v dávné minulosti byly magnetické a geografické póly shodné, a že změna nastala posunutím geografických pólů. Magnetické póly jsou dosud blíže ke starým geografickým pólům než k dnešním. (1)

Odkazy

(1) (-rs-): Klíč k záhadnému zmizení Atlantidy. Svobodné slovo, 15.5.1966

Pokračování příště


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1075