sisy1Skepticismus je, podle mého, určitý druh postoje k vnímání a myšlenkovému přijímání informací člověkem. Považuji jej za velice účinnou zbraň proti slepé důvěře v jakékoli dogma, které pro skeptika ještě není dostatečně prakticky nebo logicky prokázané.


Zdravý skepticismus ale nesmí zapomínat ani na obdobně skeptické hodnocení vlastních názorů svého nositele. Z toho vyplývá např. i schopnost změny názorů i jistá míra skromnosti skeptika. Osobně jsem přesvědčen, že čím více má člověk znalostí a poznatků o světě a čím více otázek si na toto téma klade, tím je pro něj skepticismus důležitější a užitečnější. Pokud ovšem chce poznat co nejobjektivnější pravdu! Ve vědě, alespoň takové, jak ji chápu já, by měl skepticismus zaujímat jedno z předních míst při uvažování vědce.

Kromě skepticismu však existuje něco, co se jako skepticismus tváří, přesto však to vykazuje řadu sporných až vyloženě zcestných rysů. Já to nazývám “skepticismem“ a jeho nositele “skeptiky”. Pokusím se nyní uvést některé z hlavních vlastností “skepticismu” v poněkud ironičtějším tónu. Jak bych tedy jako hypotetický “skeptik” nejtěžšího kalibru mohl uvažovat?

ODBORNOST?

Chci-li něco veřejně odsoudit, kritizovat nebo s tím jen polemizovat, je vůbec nutné se s tím zevrubně seznámit? Je nutné při onom seznamování se s předmětem svých odsudků obracet se na původní práce nebo na odborníky? Nestačí mít jen velice hrubou představu získanou např. četbou jiných velmi kritických traktátů, jejichž autoři též nejsou specialisté? Vždyť přece já jsem vědec a jistě mám již dostatečně hluboké znalosti o veškerém světě kolem sebe!

SKROMNOST NEBO SUVERENITA?

Co se skromností? Když budu vystupovat skromně a vyslovím jen (alespoň trochu) podložené argumenty, moc toho neřeknu. Pokud navíc své názory uvedu slovy jako “podle mého názoru”, “myslím”, “domnívám se”, “fakta naznačují”, “možná” apod., ubere to na důrazu mých argumentů a nepřiměřeně oslabím obecnou platnost svých pravd. Proto budu vystupovat naprosto suverénně a shlížet na své protivníky svrchu. Vždyť to jsou - ve srovnání se mnou, s mým vzděláním, tituly, vědomostmi, inteligencí apod. - hlupáci!

OPONENTURA NEBO NEPŘÁTELSTVÍ?

Každý, kdo myslí v rozporu s některými mými názory, je mým nepřítelem. Vždyť on už svou existencí ohrožuje nejen mé Já, ale celou vědu, kterou (zajisté oprávněně) zastupuji! Škoda, že ty jeho názory již nelze úředně zakázat a jejich nositele trestat. Zlaté časy, kdy oficiálně platilo: “Kdo není s námi, je proti nám”.

VĚDA A PAVĚDA?

Budu-li ve svých úvahách často skloňovat slova věda a vědecký v mnoha pádech, dodám tím svým argumentům závažnosti a věrohodnosti - alespoň před laiky. Naproti tomu však všechny směry poznání, které nesouhlasí s mými názory označím za pavědu skutečnou vědu popírající. Co na tom, že pro to nemohu uvést ani jediný konkrétní argument? Zvláště efektní je potom tvrdit, že daná disciplína popírá základní přírodní zákony. Přece mám u svého jména dostatek titulů a hodností, aby mne mohli méně vzdělaní lidé (kterých je navíc většina) brát za oprávněného mluvčího vědy a tak mi bez dalšího zkoumání a všetečných otázek uvěřili. Proč bych tedy na základě svých již dokonalých a úplných představ o světě a o vědě nemohl objektivně a veřejně rozhodovat o tom, co je věda a co pavěda? Pro mou kritiku bude možná vhodné i použití ještě důraznějších označení než je pavěda, např. šarlatánství, podvod, babské pověry, šamanství apod., vyšperkované navíc nějakým podobně pejorativně chápaným přívlastkem.

HLEDÁNÍ PRAVDY NEBO DOGMATISMUS?

Je vůbec úkolem vědy snažit se poznat co nejobjektivnější pravdu co nejméně odporující zjištěným skutečnostem? Není lepší raději nepohodlné skutečnosti nevidět a argumentovat jen na základě toho, co jsem již kdysi vnitřně akceptoval? Není jednodušší všechny dosavadní obecně uznávané a v učebnicích uváděné vědecké poznatky obehnat myšlenkovým ostnatým drátem a vše, co se do této ohrady již nevejde okamžitě označit za pavědu a dále se tím vážně nezabývat? Vždyť to přece (té mé) vědě odporuje už tím, že to ona věda nedokáže vysvětlit!

PRAVDOMLUVNOST?

Vyskytne-li se někde nějaké neopominutelné tvrzení či výsledek, který je mi nepříjemný a který těžko mohu objektivně vyvrátit nebo alespoň zpochybnit, není vhodné předpokládat, že většina mých čtenářů se k originálním datům nedostane a tak si mohu dovolit je vhodně pozměnit? Není dokonce možné si tu a tam nějaké tvrzení (nejlépe z úst mých protivníků) zcela vymyslet? Nebo alespoň vhodně vytrhnout z kontextu? Existuje přece přísloví, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, ne? A co takhle někdy použít v argumentaci třeba i nepravdivá (ale o to efektnější) tvrzení ze svého vlastního či jemu příbuznému oboru? Vždyť jaká je pravděpodobnost, že čtenář či posluchač můj obor také dobře zná a ony nepravdy prohlédne? Nebo, alespoň, co si takhle občas odborně zamlžit? Vždyť irelevantnost mých pseudoargumentů sotva kdo bude umět posoudit.

DEMAGOGIE?

Na tomto poli mám hodně možností. Např. pokud mohu nějakým kvantitativnějším způsobem srovnat některá data z oné nepohodlné disciplíny s daty odpovídající disciplíny vědecké (např. při porovnávání úspěchů či ceny alternativní a klasické medicíny), proč si v argumentaci zásadně nevybírat je ty údaje, které hovoří pro laika jasně ve prospěch té vědecké disciplíny? Ty pak mohu označit za zcela reprezentativní příklad(y). Nebo mohu použít faktu, že na oné nepřátelské disciplíně někdo také vydělává a důkladně na to upozornit. Co na tom, že jde o naprosto přirozenou věc a např. u odpovídající vědecké disciplíny je otázka financí přinejmenším stejně důležitá? O tom se už přece zmiňovat nemusím!

VÍRA (A VÍRA)?

Dobrým argumentem je nazvat nepohodlnou disciplínu vírou - míněno tím slepou, reálně nepodloženou vírou. Tak je automaticky předpokládáno, že u příslušných odborníků a dalších případných vyznavačů (např. pacientů u alternativních metod léčby) jde víceméně o nějaké sektářství, o únik z reality. Pozor ale - nesmím to dát do jednoho pytle s vírou náboženskou! To bych si mohl znepřátelit spoustu věřících! A tak spolu s nábožensky založenými “skeptiky“ odpovím na všetečný dotaz osvědčeným zaklínadlem: “To je přece něco jiného! Vždyť náboženská víra - na rozdíl od oné disciplíny - vědu nepopírá!”.

VÝCHOZÍ PŘEDPOKLAD A LOGIKA?

Proč bych svou dozajista vědeckou kritiku nezaložil na předpokladu nezvratné pravdivosti nějakého vhodného tvrzení, které mi umožní logicky prokázat nesmyslnost mnou napadané disciplíny? Pokud např. primárně zadefinuji neúčinnost nějaké “alternativní“ metody, mohu potom použít čistě teoretické argumenty. Při použití vhodně skryté logické smyčky naprosto logicky dokáži neúčinnost dané techniky. A teď se před laickou veřejností braňte, zastánci oné logicky nesmyslné disciplíny!

DVOJÍ METR?

Proč bych nemohl být při hodnocení nějaké nepohodlné disciplíny daleko kritičtější a náročnější než při hodnocení svých argumentů? Proč bych třeba nepožadoval i po začínající disciplíně ihned exaktní vysvětlení a exaktnost vyjadřování, včetně např. použití přesně definovaných a “prokázaných“ termínů? Já však, protože zastupuji vědu, mohu používat termíny jakékoli a v jakémkoli smyslu a vypůjčovat si je z libovolných disciplín - i třeba ve velmi pozměněném smyslu jejich významu. Jeden z nejvhodnějších takových mnou používaných termínů bude třeba “iracionalita“ a “iracionální“. Tím veřejně zpochybním všechny pavědy, bez ohledu na to, že sám ani přesně nevím, co to slovo znamená. Je to termín o to průraznější, že v minulé 40-tileté nadvládě marxismu-leninismu byla iracionalita oficiálně odsuzována a toto odsouzení je v myslích mnoha lidí dosud hluboce zakořeněné. Vzhůru tedy k odsuzování iracionalit a iracionálního myšlení jejich zastánců!

VYLÉVÁNÍ VANIČKY S DÍTĚTEM?

Občas se stane, že někdo z mých protivníků řekne nebo napíše nějaký zřejmější nesmysl. Proč nezačít tvrdit, že to je obecný názor všech představitelů příslušné disciplíny a nevyužít toho k její veřejné diskreditaci? Nebo ještě lépe - občas se prokáže, že existují i lidé, kteří předstírají příslušnost k dané disciplíně a odbornost v ní a provedou něco prokazatelně špatného. Proč to ihned nezobecnit na celou disciplínu a na všechny její představitele?

IRONIE A VÝSMĚCH?

Jelikož jsem v podstatě dokonalý, připadají mi všechna ta nesmyslná tvrzení mých protivníků velice směšná. Proč bych tedy onu směšnost neukázal i ostatním? Vždyť se tak navíc všichni dozvědí i o mé vtipnosti a postřehu - tedy o mé dokonalosti i v této oblasti lidských vlastností! Jaký je vlastně rozdíl mezi (podloženou) ironií a (pustým) výsměchem? Kdo to bude posuzovat?

DISKUSE NEBO MONOLOG?

Rozhodně je lepší monolog! A nejlépe monolog “neslyšícího”. V regulérně vedené diskusi by se totiž mohla ukázat má hluboká neznalost problému a možná i lecco nečestné v mých argumentech. Proto je nutné se skutečné diskusi s protivníky zdaleka vyhnout. Pokud je však někdo příliš neodbytný a dovolí si kritizovat můj postup, budu jeho kritiku brát jen jako osobní útok na moji osobu.

ČEST A SVĚDOMÍ NEBO RADĚJI NĚJAKÉ KONKRÉTNĚJŠÍ VÝHODY?

Za čest a svědomí si nic nekoupím. Pokud je ale někde naděje na nějaké výhody (hmotné či nehmotné) jako odměnu za neregulérnost mého vystupování proti něčemu, proč to nevzít jako dobré povzbuzení k další své kritické činnosti bez zbytečného ohledu na nějaké svědomí či nějakou objektivní pravdu? To jsou přece jen pouhá slova, ne?

ÚČEL A PROSTŘEDKY?

Nejlépe je, řídit se heslem: “Účel světí prostředky”. Co na tom, že někteří blázni a iracionální snílkové tvrdí, že někdy mohou i prostředky znesvětit účel? Já jsem přece pragmatik.

SOBECTVÍ A JEŠITNOST?

To neznám.

Důležité poznámky

Výše uvedené řádky by mohly někoho vést k neuváženým závěrům, které by odporovaly tomu, co jsem vlastně chtěl říci. Proto přikládám několik doplňujících poznámek.

1.       Nepovažuji se za oprávněného moralistu. Výše uvedené řádky tedy nejsou míněny jako ironické výtky a kázání, ale jako popíchnutí k uvažování o věci a k případné sebekritice čtenáře. Sám nemohu s jistotou popřít, zda třeba některé nešvary sám, byť nevědomky a nerad, v jisté míře nepoužívám.

Snad ani u těch neagresivnějších a nejarogantnějších “skeptiků“ nepředpokládám, že by se ve skutečnosti řídili všemi mnou uvedenými “skeptickými“ zásadami. Alespoň ne vždy vědomě. Co se potom týká těch nejodsouzeníhodnějších bodů, doufám, že se uplatňují opravdu jen minimálně. Dokonce bych si přál (i když by to bylo nepříjemné mé vrozené ješitnosti), aby byly tyto body jen výplodem mého (chorého?) mozku.
Vůbec si nedělám nárok na úplnost výčtu “skeptických“ zásad. Je možné, že na řadu dalších jsem dosud nenarazil nebo jsem si na ně nevzpomněl. Doplní je někdo o další?
Jsem optimista v tom, že i nejzarytější “skeptik” se může časem stát pravým skeptikem. Já sám jsem též kdysi prošel obdobím “skepticismu” založeného na vulgárním materialismu a na mechanistickém pohledu na svět. A, samozřejmě, hlavně na přeceňování vlastní míry inteligence, vzdělanosti a svých vědomostí. Proto teď alespoň vím, o čem píši a co kritizuji. Navíc, nejsem přívržencem černobílého vidění a tak naprosto netvrdím, že nějaký “skeptik” je veskrze špatná a pouze škodící osoba. V jiných oborech a činnostech, věřím, jde třeba o velmi dobrého a přínosného člověka a odborníka. A tak kritizuji izolovaně jen tuto dosavadní “skeptickou” stránku jeho osobnosti.

Ing. Pavel Šiman

Z časopisu ZAZ č. 5/2002