Scénář satanistické mše – hrůzy temného středověku – novověká všednost – satanská móda – exorcismus a satanismus – svobodné zednářství – satanský žert a skandál konce 19. století – satanista La Vei 

 

 

 

 

„...sne plný hrůz, neznámých dosud světu, zabitých zárodků, pečených o sabat, bab s lesklým zrcátkem a nahých panen v květu, v punčochách, aby tím budily v běsech hlad.“ (Charles Baudelaire)

Tyto stručné řádky vystihují vše podstatné z velkolepých slavností středověkých ďábelských sabatů. Vše ostatní jsou jen detaily, které mohou zajímat například etnografa nebo psychiatra, jehož pozornost poutají projevy šílenství na náboženské půdě. Ovšem důležité mohou být i detaily. Bez nich lze stěží pochopit, proč se například v současných encyklopediích a monografiích věnovaných otázkám čarodějnictví tak často reprodukuji barevné fotografie obnažených krasavic, které jsou - podobně jako vzácné jídlo - obloženy vybraným ovocem.

Reklama ďábelského resortu? Královna sabatu obklopena svými zbožňovateli na pozadí sváteční tabule? Soudím, že se nezmýlíme, odpovíme-li na obě otázky kladně. V procesech s čarodějnicemi nutili inkvizitoři své oběti na mučidlech podrobné vyprávět o hříšných rejích, jichž se spolu s čaroději a vědmami účastnili i ďáblové. Přidáme-li k takovému líčení rytiny Hanse Baldunga Griena, Albrechta Dürera nebo „Sabat“ Francesca Goyi, dostaneme následující obraz.

Sabaty se konaly v noci na osamělých místech v horách (Brocken v Německu, Lysá hora u Lince), v lese nebo v pusté krajině. Za pomoci ďábla přilétaly sem vědmy a kouzelnice; často na pohrabáči nebo koštěti, jindy jim ďábel posílal kozly či draky.

Obr. 1 Roman Polanski

Po tradičním polibku, jímž čarodějnické vojsko prokazovalo svou oddanost ďáblu, byly rozděleny pekelné lektvary, z nichž se pak připravovaly všelijaké jedy a čarovné prostředky. Za tímto účelem ďábel, jemuž mezi rohy neustále plápolal namodralý plamen, spaloval sám sebe, a poddaní sbírali jeho popel. Podle svědectví démonologů byl tento popel normálnímu člověku velmi nebezpečný.

Černý kozel, jevící se někomu jako překrásný princ, povstal vzápětí znovu živ a zdráv a ověnčen girlandami růží přiváděl do kruhu obnaženou a krásou zářící královnu plesu. Když obešel hosty, položil ji na obětní stůl (oltář), který se ihned proměnil v manželské lože. Ovšem ještě předtím byly „děti poslány pást ovečky" a duchové vzduchu delikátně zahalili celou scénu neprůhledným závojem.

Poté probíhala už známá černá mše. Kousky hostie, které s sebou čarodějnice tajně přinášely, omočené v královnině svatební krvi, byly rouhačsky vyplivovány do kotle, v němž se vařily zárodky. Sabat končil velkolepou hostinou, při které si všichni pochutnávali na člověčině. V přestávkách mezi úlitbami vědmy a čarodějnice, otočené k sobě zády, poskakovaly a zpívaly: „Messere, Messere, ďáble, ďáble, skoč sem, skoč tam, poskoč si zde, poskoč si tam, hraj tu, hraj tam." Při této rozpustilé písničce si každý běs bral vědmu, jak mu padla do oka. Tak se na zemi plodila a množila pekelná moc. I když autoři „Kladiva na čarodějnice“ a autoři dalších inkvizičních návodů o reálnosti popisovaných jevů vůbec nepochybovali, novodobí okultisté museli přistoupit na jistý kompromis. „Ve většině případů se scény a atmosféra sabatů dají vysvětlit jako fantazijní vize čarodějnic a čarodějů," soudil poněkud ostýchavě Tucholka. „Před odchodem na sabat natírali svá těla zvláštními mastmi s přísadou bylin, které měly jednak uspávací účinek, jednak jitřily obrazotvornost a vnímavost. Když usínali, viděli ve snu obrazy, které si sami a spolu s nimi další pověrčivé osoby v astrále vytvořili..." Bez příměsi mystického astrálu je technologie sabatu vyčerpávajícím způsobem vyložena v „Čtení o Ulenspiegelovi“ Charlese de Costera, který pečlivě posbíral staré vlámské pověsti. „Nejsem a nikdy jsem nebyl čarodějník; hrál jsem si jen na ďábla. Co se týče mého svítivého obličeje, znáte už na to recept, a nápoj, který obsahuje jedovatý blín, je jenom uspávací. Když se ho tato žena, opravdová čarodějnice, napila, usnula a domnívala se, že jde na rej duchů, že tam tančí s obličejem obráceným z kruhu a že se koří ďáblovi v podobě kozla stojícího na oltáři. A když rej skončil, domnívala se, že ho jde políbit pod ocas, jak to dělají čarodějníci, aby se potom oddávala se mnou, svým milencem, výstředním rozkoším, jak se to jejímu zvrácenému duchu líbilo."

Joos Damman řekl pravdu, ačkoli přitom pomluvil Kathelinu, když ji nazval čarodějnicí. Koho jen „lovci čarodějnic" neobvinili ze „smrtelného hříchu satanismu"! Bogomily, katary, templáře, nepoddajné manichejské, ale i prosté a ubohé zaříkávačky, jakou byla Kathelina. Přitom jednotlivé tajné sekty praktikující službu ďáblu skutečně existovaly, zůstaly však většinou skryté ve stínu paláců a klášterů. Všeobecné zaujetí pro satanismus lze datovat od poloviny 17. století, kdy se z dodávek dětí pro černé mše stala v Paříži výnosná živnost.

Dostáváme se tu k dalšímu paradoxu sledovaného předmětu. Hrůzy, které se tak vytrvale přisuzují „temnému středověku", se právě v novověku staly téměř všední záležitostí. Abychom si ozřejmili takové výstřelky společenského vědomí, bude dobré znovu se zastavit u geneze ďábelského kultu. Černá mše a spolu s ní další rituály ďábelského kultu jsou důsledným ztělesněním starého dualistického principu, zrcadlovým odrazem církevních obřadů.

Jádrem křesťanské liturgie je jak známo přijímání krve a těla Kristova v podobě vína a chleba. Tento magický akt podporoval víru v reálnou přítomnost svatého hosta na mši. Ve svém jádru se rouhavá pověra odrazila už ve scholastických doktrínách 17. století. Zbýval pouhý krok, aby byl učiněn pokus vnutit vůli svatého služebníka, teurga, transcedentním silám jiné povahy. Toho bylo dosaženo v černé mši, jež byla protipólem mše zádušní za duše trpící v pekelné propasti. Je pozoruhodné, že kolem roku 700 rada města Toleda kategoricky zakázala využívat zádušní mše k „zabíjení živých lidí". Grimoire Honoriův obsahuje množství takových smrtonosných zaklínadel.

Nakolik je možné soudit z literatury, obřad materializace démona začínal jakousi obdobou svaté mše, přesněji její parodií, neboť příslušná modlitba byl čtena pozpátku. Používalo se přitom znesvěcené víno a hostie, a také slzy z očí živého kohoutka. Tento detail si zasluhuje pozornost, neboť je hodný krvavých obřadů woodoo.

Charles Williams se o tom zmiňuje v knize „Čarodějnictví“, kde se také hovoří o rouhačství, které „černý" obřad provází. V knihách italského démonologa 17. století Francesca Marii Guazza se podařilo objevit popis smlouvy, kterou s ďáblem uzavřeli jeho ctitelé. Jedenáct článků této smlouvy, skýtajících úrodnou půdu pro zamyšlení a úvahy, je seřazeno v následujícím pořadí: zřeknutí se křesťanské víry; nový křest ve jménu ďábla, jímž se ruší předešlé jméno; symbolická záměna svátosti kříže dotekem ďáblovým; zřeknutí se kmotra a kmotry a přijetí nových ochránců; odevzdání cáru ze svého oděvu ďáblovi na znamení úcty, jež je mu prokazována; přísaha věrnosti ďáblu, pronesená v magickém kruhu a spočívající v zřeknutí se dosud uznávaných ideálů; zanesení jména zasvěceného do Knihy smrti; slib zasvětit ďáblu děti; slib platit ďáblu daň v předmětech a skutcích, které jsou mu milé; nošení znaků zasvěcení ďáblu; zvláštní přísaha se slibem chránit tajemství sabatů a znesvěcovat křesťanské relikvie. Po stránce právní nelze dokumentu nic vytknout. Vezmeme-li v úvahu onu dobu, kdy dokonce i v procesech se zvířaty byly dodržovány všechny předepsané postupy, lze jej pokládat i za zcela logický. Jde v podstatě jen o změnu pána, o přechod z jednoho resortu do resortu druhého, stejně rovnoprávného. Tento scholastický princip naprosté rovnosti tvoří také základ groteskního rituálu současných satanomanů. Při naprostém ignorování morální, mravní stránky problému převádějí vše na obdobu, přesněji řečeno na antiobdobu ďábla, tj. boha. Na této hře se záměnou znamének jsou vlastně postaveny i filmy, které vyvolaly obrovský rozruch líčením fantastických praktik ďábelských, čarodějnických, kanibalských a jiných sekt. „Rosemary má děťátko“ Romana Polanského, „Exorcista“ Williama Friedkina, Radotův „Hrozný osud Guillaumeta Babina“, „Parfém dámy v černém“ Francesca Barilliho, Starrettovy „Závody s ďáblem“ - představují dnes tvůrčí vrcholy, které se tyčí jako majáky nad směsí pornosadismu zcela ovládajícího výrobu videokazet. Otřesnost těchto nahrávek netkví ani tak ve zvoleném tématu, jako v záměrném potlačení morálky, a to nejen křesťanské. Smysl, který je v nich zašifrován, je až neuvěřitelné prostý.

Jde pouze o změnu oltáře, asi tak, jako se mění firma; co bylo dříve zakázané, odporné, hanebné, je nyní dovoleno; zabíjení, násilí, cynický výsměch, sexuální zvrácenost - prakticky všechno. Jedenáct bodů smlouvy nejen ospravedlňuje jakýkoli amorální skutek, ale dokonce z něj činí povinnost, převrací jej ve skutek „morální". Spisovatel William Peter Blatty, podle jehož románu natočil Friedkin film „Exorcista“, napsal povídku, v níž skupina žáků koleje přináší ďáblovi za oběť svého učitele, který je panicem. Předvádí se zde v podstatě svět analogický našemu, který však žije na principu totálního přeskupení znaků. Vcelku jemně a nenásilně dává autor najevo, že společnost, která se řídí články nám známé smlouvy, má nejen právo na existenci, ale dokonce není ani horší než společnost dnešní. Není to doklad úplné mravní degradace? Ďábelský paroxysmus vyvolal zvýšený zájem tisku. Francouzský časopis Cinéa-Revue publikoval celou tematickou montáž věnovanou „nové vlně černé magie a satanismu". Obsahuje zcela symptomatické varování duchovního Briana Tylora, obracejícího se ke svým farníkům: „Vaše děti jsou v nebezpečí, mohou být nakaženy kultem démona. Je to stejně nebezpečné jako narkotika, a v blízké době se to stane obrovským problémem. Děti, které přitahuje vše tajemné, se přirozeně stanou oběťmi sil, jež nemohou kontrolovat."

Tomuto varování před kultem démona jsem je věnována pozornost především proto, že se téměř překrývá s nářky pastora z Rock-Islandu (stát Illinois) na adresu exorcismu: „Móda vymítání ďábla se zvrhla v epidemii, jako jsou... narkomanie a pornografie."

Zdálo by se, že těmto hlasům je třeba naslouchat, vyvozovat z nich závěry a mladou generaci před tímto jedem chránit. Reakce oficiální církve je však velmi osobitá, jak lze usuzovat z výroku biskupa Roberta Mortimera, který pronesl v roce 1972: „V co nejkratší době je třeba otevřít školy, v nichž se budou připravovat lidé schopní vymítat ďábla a zlé duchy." Rok poté se pařížský exorcista abbé Debourget zúčastnil televizní diskuse nad dalším satanistickým filmem. Je to bludný kruh, v němž následky a příčiny splynuly k nerozlišení. Mezi uctíváním ďábla a jeho vypuzováním už neexistuje rozdíl.

„Exorcisté jako představitelé černého umění jsou dnes častým jevem," zcela věcně nedávno konstatoval Sunday Telegraph. Velkou aktivitu vykazují satanistické skupiny v Birminghamu; astonský biskup byl dokonce nucen otevřít speciální kursy pro zaříkávače. Londýnský biskup nařídil totéž velebnému otci Harry Cooperovi, pětašedesátiletému představenému chrámu v Bloomsbury.

Jaká obdivuhodná věrnost tradicím! Podobně postupoval londýnský episkopát v 18. století, kdy vypukl skandál kolem klubu „Pekelný oheň“, v němž jistý Deshwood a Wilkes pořádali pro své přátele rouhavé orgie.

Navažme znovu na přetrženou nit a řekněme si několik slov o nám již známém abbé Boullanovi. Poprvé vzbudil pozornost Pařížanů, když se svou milenkou Adélou Chevalierovou založil „Společnost pro odškodnění duší,“ v níž praktikoval exorcismus prapodivného a krajně pohoršujícího druhu. Aby přilákal ďábla, postříkával tento svatý otec účastníky ceremonie lidskými výkaly; spletl si, jak se zdá, obřad vymítání s černou mší.

Nejde vlastně o pravý omyl, protože zásadní rozdíl mezi nimi neexistuje - v obou případech jsme svědky uctívání ďábla. Proto není třeba se divit ani tomu, že v lednu 1860 Boullan sloužil černou mši, na níž bylo obětováno dítě. Když mu byly Vatikánem odpuštěny jeho hříchy, založil v roce 1875 kostel Carmel, který byl po jeho smrti nepokrytě přejmenován na Satanův chrám. Obřady, které se zde konaly, zahrnovaly hrůzné ceremonie, provázené neméně děsivým rouháním. Ďábelské čarodějnice přinášely na oltář „idolu mystické Sodomy" kozly a berany, kteří předtím již posloužili jako objekty bezuzdných orgií, kdy se příslušníci sekty převtělovali do succubů, incubů a jiných sexuálních démonů středověku. Huysmans, kterého v jeho sporu s Guaitou Boullan podporoval, popsal později černé mše a sabaty, při nichž byly využívány hloupoučké prostitutky přímo z ulice. Nechutné podrobnosti ďábelských orgií líčí kniha A. E. Massona „Uvězněný v nemilosti.“

20. dubna 1884 vydal papež Lev XIII. encykliku „Humanum Genus“, v níž zaútočil na svobodné zednáře, které řadil k „panství ďábla". Bezprostředním podnětem této exkomunikace se stala konstituce „Velikého východu Francie,“ přijatá v témže roce. V jejím prvním paragrafu se uvádí: „Svobodné zednářství je instituce filantropická, filozofická a progresivní. Jejím úkolem je hledání pravdy, následování mravnosti, posilování solidárnosti... Principy zednářství tvoří vzájemná tolerance, úcta k vlastním i cizím zásluhám, absolutní svoboda svědomí. Zednářství, předpokládající, že metafyzické pojmy jsou osobní věcí každého člověka, se zříká všech dogmatických tvrzení. Jeho heslem je svoboda, rovnost, bratrství." Encyklika, která byla hlavou římskokatolické církve prohlášená za „inkviziční dekret", označila zednářské lóže za „hlavní příbytek" stoupenců ďábla a všechny dobré katolíky pod hrozbou vyobcování z církve vyzvala, aby obrátili svá srdce k „panství Boha".

Tento prudký rozmach temného fanatismu sice div nezničil pekelné chrámy, jistého dobrodruha však podnítil k smělému kousku. V dubnu 1885 vystoupil Gabriel Jogant-Pagés (1854 - 1907), píšící pod pseudonymem Leo Taxil, k všeobecnému údivu svých přátel i nepřátel s pokáním ze své činnosti namířené proti bohu. Za svá díla, v nichž útočil proti biskupům a kardinálům, byl mnohokrát uvězněn, a proto se všeobecně považoval za zapřisáhlého odpůrce klerikálů. Za publikování knihy „Milostná dobrodružství papeže Pia IX.“ byl odsouzen k vysoké pokutě, ale nakonec dosáhl změny tohoto rozsudku. Doslova v předvečer senzačního pokání vyšla však kniha ve druhém vydání. K nelibosti nejsvětější stolice se spolu s knihou objevily i plakáty, zobrazující Pia IX. uprostřed věnce ženských hlav. Uveďme však věci na pravou míru - téměř všechny popsané epizody si Taxil doslova vymyslel. Pro svou popularitu byl ochoten podstoupit vše, a tedy i otevřený skandál. A nemýlil se - úspěch překonal všechna jeho očekávání. Papežský nuncius Di Riende, kterého Taxil pokorně požádal o odpuštění, byl bez sebe úžasem, ale brzy se vzpamatoval a „zbloudilého syna" omilostnil. Od tohoto okamžiku obrátil zapálený antiklerikál ostří svého meče proti zednářům. V tomto případě překonala jeho nespoutaná fantazie všechna očekávání. Nová práce, přinášející svědectví o tajných ďáblových služebnících - luciferitech, zastínila jeho práce protipapežské. Byla přeložena do všech evropských jazyků, třebaže například německý překladatel, jezuita Gruber, zkrátil celou nechutnou pasáž o „zednářských sestrách". Kajícného hříšníka, jehož ohromující objevy zaujaly už čelné místo ve vatikánské knihovně, vřele přijal sám Lev XIII. Reakcionáři a zpátečníci je ihned využili jako svou zbraň a pod záminkou boje s „ďábelským spiknutím" zahájili represe vůči pokrokovým a svobodně smýšlejícím organizacím. A protože železo je třeba kout dokud je žhavé, začal Leo Taxil spolu s Karlem Hacksem, vystupujícím pod jménem doktora Batailla, vydávat ilustrovaný bulletin s výstředním názvem „Ďábel v 19. století.“

Bataille zde popisoval své smyšlené cesty po exotických zemích, při nichž sestupoval do podzemních chrámů, kde se zednáři klaněli Luciferovi, Mohamedovi a Belzebubovi, a barvitě líčil hrůzy, kterých byl svědkem. V Singapuru viděl čtvrcení čínského odpadlého zednáře, v Indii tančící kostry, v jeskyních na Gibraltaru objevil továrnu na mikroby, které zednáři zamýšleli vypustit do světa. Ve společnosti samotného Satana letěl dokonce na hvězdu Sirius, a když si nepřítel lidí usmyslil pojmout za chotě zednáře a proměnil se v krasavici, vychutnával její hru na klavír. Ani proměna dívky v krokodýla rachotícího po klávesách nepřivedla bývalého cestovatele do rozpaků. Viděl ještě vybranější zázraky: ďábla se třemi hlavami a démony proměňující se v hady a žraloky. Pro příklad uveďme zcela náhodně vybranou ukázku této „batailliády" v podání M. A. Orlova (Dějiny styků člověka s ďáblem, Petrohrad 1904):

 „...Na holé stěně se objevil ohromný bílý kruh, který... měl představovat katolickou hostii. Tento kruh se začal otáčet, zprvu pomalu, a potom stále rychleji a rychleji a nakonec se bez nejmenšího hluku rozpadl na tisíc kousků. Na jeho místě se objevila silueta černé slepice, která s otevřeným zobákem a s jakoby hrůzou načepýřeným peřím kamsi pádila; slepici pronásledoval obrovský brejlovec, který ji nakonec dostihl a uštkl. Slepice se rázem skulila na záda, jedenáctkrát stáhla a roztáhla pařáty a pošla. Poté ji had pomalu polykal a bylo vidět, jak se nadouvá jeho tělo. Přitom se jako by ztrácel, až zmizel docela. Místo hada a slepice se objevil netopýr, který proletěl směrem k levému rohu stěny a zmizel. Pak se objevil kozel, který..."

Dočkali jsem se tedy satanova příchodu do zednářské lóže a můžeme celé líčení klidné uzavřít.

Pohádkové improvizace dvojice Taxil-Hacks dosáhly svého vrcholu v postavách Sophie Walderové, prababičky budoucího Antikrista, a démonické krasavice Diany Vaughanové, dcery ďábla Bitry a nevěsty samotného Asmodea, která se už ve svém desátém roce stala zednářským velmistrem. V jejích odhalujících pamětech se vyprávělo nejen o letu na Mars a způsobech, jimiž lze přivolat vůdce andělského zástupu, ale byl tu dokonce reprodukován i odlitek pečetě tatíčka Bitry, jejíž kopii Lev XIII. kázal rozeslat všem klášterním exorcistům. Od časů Loyoly neměla církev oddanějšího a aktivnějšího ochránce, než byla firma Taxil a spol. Půvabná Diana, která se rozhodla přerušit své styky s peklem a přidržet se opět svatých darů, k čemuž ji přiměla sama Jana z Arcu, vzbudila jásot celé římské kurie. Kardinál Parocchi jí předal osobní poděkování a požehnání Svatého otce. Patronky četných dobročinných společností pronášely se slzami v očích děkovné modlitby k bohu. Považme jen: ubožačka, která přišla na boží svět 29. února (?) 1873, v roce, který nelze pokládat za přestupný, byla spasena pro věčné blaho. Můžeme si představit netrpělivost publika, které se shromáždilo v sále Geografické společnosti v Paříži dne 19. dubna 1897, aby na vlastní oči uvidělo odvážnou drobnou ženu, která vyzvala na souboj samotného Satanáše! Místo inzerované Diany Vaughanové se však na tribuně objevil Taxil, který víc než peníze zbožňoval napjaté situace. Jeho první slova utonula v rozhořčených výkřicích, kletbách a smíchu. Doslova řekl: „Velevážení otcové, milostivé dámy a pánové! Přáli jste si uvidět Dianu Vaughanovou? Pohleďte na mne: ta dáma jsem já!" Všeobecné rozpaky. „Už od dětství," pokračoval Taxil, „jsem rád klamal lidi a tropil si z nich žerty. Jako chlapec jsem vystrašil všechny obyvatele Marseille, když jsem vyprávěl, že v přístavu jsou žraloci, jako mladík jsem zase vyplašil archeology tvrzením, že jsem na dně Ženevského jezera našel celé podvodní město na pilotových konstrukcích. Jenže tohle všechno bylo nic v porovnání s tím, jak jsem po celých dvanáct let balamutil celé katolické duchovenstvo!" Představu o nepopsatelném hněvu nejsvětější stolice si lze utvořit podle textu formální exkomunikace, která Taxila připravila o naději na rajskou blaženost.

„...Nechť jsou proklety jeho vlas a jeho mozek, jeho malý mozek, jeho spánky, jeho čelo, jeho uši, jeho obočí, jeho oči, jeho tváře, jeho nos, dlaně rukou a jeho ruce, jeho prsty, jeho hruď, jeho slabiny a příslušné části, jeho stehna, jeho kolena, jeho nohy, jeho nehty. Nechť je proklet ve všech kloubech svých končetin..."

Ve skandální válce a za hřmění „satanského skandálu" hynulo vzdělané 19. století. Nedostávalo se mu času, aby provedlo alespoň bilanci skutečných či jen zdánlivých „ďábliád", které se tak bez překážek přesunuly do našeho století. Crowley, stojící u kolébky současného vyznavačství ďábla, nepřestával opakovat: „Satan - to není nepřítel člověka. Je Životem, Láskou, Světlem." Takto mohl hovořit počestný baptistický kazatel o Kristovi. V současné době existují zcela legální satanistická společenství v mnoha městech v USA, v Anglii, ve Francii a v Itálii, i když jim ve velkém orchestru lóží, skupinek a sekt nejrůznější orientace nepřísluší part prvních houslí. Hlavní centra má Církev boha Satana, jak zní její oficiální název, v Manchesteru a v San Francisku. Je příznačné, že v jejích rituálech se uplatňují všechny atributy křesťanské víry, stejně jako běžná hesla o milosrdenství a lásce.

Obr. 2 La Vey 

Takzvaní „ortodoxní vyznavači ďábla", kteří se ženou za dráždivými dojmy a zvláštními „psychickými prožitky", i nadále uznávají reglementaci šestého stupně rituálů podle Crowleye, jejichž podrobný popis najdeme v knize Johna Simondse „Velké zvíře.“ V obecných rysech jsme se s nimi již seznámili. Crowley k svatým symbolům různých historických epoch jako první připojil indoárijské a římské emblémy, jež přehodnotili fašisté. Oblíbenou „crowleyánskou ikonou" se stalo zobrazení kříže s ukřižovaným hadem. Teorie a praxe satanistů se nezměnila. A pokud místo živých dětí používají panenky, neznamená to, že skoncovali s rituálními zločiny. Příklady, o nichž jsme se zmínili na počátku, svědčí o opaku. Mimochodem, figurky, nahrazující děti, dodává současný „černý páter" Cecile Williamson. Na přání okultního časopisu předvedl všechna stadia své práce: dobývání vody a země ze hřbitova, vyvolávání „ducha" limonádovým brčkem, křest v křtitelnici, „zmagnetizování", upálení atd.

Američané, kteří jsou obecně vzato zdravý a skutečně inteligentní národ, se k satanistům stavějí s opovržením a právem je řadí k společenské spodině, na úroveň sexuálních maniaků, narkomanů, fašistů. Ovšem podcenit nebezpečí, jež zosobňují, by bylo velmi krátkozraké.

Vyznavači ďábla, pyšnící se nacistickými emblémy „agrese a síly", současné s vychvalováním svého kmotra rozsévají, kde se dá, sémě třídní a rasové nenávisti. Jak tomu bylo již mnohokrát v dávné či bližší minulosti, vzniká mystická legenda kolem La Veye. Existují snahy prohlásit ho za nového proroka, „nadčlověka", ztělesněného ďábla. Když při automobilové nehodě zahynula spolu se svým milencem chlouba satanské církve estrádní hvězda Jean Mansfieldová, rozšířil kdosi zvěst o tom, že byla satanským knězem již týden před nehodou varována. Senzacechtiví novináři však nevylučovali možnost osobní účasti vůdce satanistů, kterého Jean opustila kvůli Samu Brodymu. La Vey, jenž se jako každý fašista pokládá za supermana, byl touto zradou nesporně zasažen. Havárie mu byla skvělým podnětem k reklamním výlevům o vině a odplatě.

Jako bývalý policejní fotograf a poté krotitel lvů „obohatil" La Vey činnost satanistů svými znalostmi života i smrti. Nejen vůči řadovým sektářům, ale i vůči členům své „rady devíti" se La Vey chová, jako by byl v aréně se šelmami, a nezakrývá přitom, že karabáč a bič jsou mu bližší než magický meč. Prostředí chrámu, v jehož vitrínách jsou jako v kriminalistickém muzeu vystaveny nejrůznější mumie a kosti, je laděno do černých a červených barev. Přibližně stejně vyvedeny byly i cirkusy třicátých a čtyřicátých let, v kterých se předváděly „pekelné triky".

La Veyova dcera Karla nastoupila životní dráhu svého otce. Efektní záhrobní čísla a fotogenický obličejík ji brzy vynesly do předních řad „žreců pekla"; koneckonců každá moc, založená na hierarchických principech, a zejména moc zločinecká, bývá dědičná.

„Existují určité ideje," napsal v roce 1913 P. D. Uspenskij, nejbližší žák na Západě tehdy znovu populárního mystika G. Gurdjieffa, „které vstupují do nejintimnějších koutků naší duše, a jakmile se jí dotknou, zanechávají v ní navždy stopu. A byla-li myšlenka špatná, zůstane špatnou i její stopa, svede z přímé cesty, otráví život... Právě tak působí nesprávně pochopená idea ,nadčlověka'."

Ani Uspenskij, ani Gurdjieff, ani Rudolf Steiner nebyli fašisty (Steiner dokonce před útoky fašistických výtržníků opustil Německo). Friedrich Nietzsche, který ústy svého Zarathustry vyhlásil, že „Bůh je mrtev", a kterého si hitlerovci přivlastnili jako svého učitele, byl také dalek rasistických nesmyslů. Avšak svět zaplatil příliš vysokou cenu za snahy realizovat tato koneckonců okultní učení o „nadčlověku". Ideje, jak známo, žijí nezávisle na svých tvůrcích.

To ostatně dobře věděl i již jmenovaný Steiner, který ve své „Mystice“ napsal: „Existují magické formule, které po celá staletí dějin ducha působí stále jako nové."

V neslavné řadě falešných proroků, nebyli Gurdjieff a Steiner prvními. Nebylo jim však souzeno být ani posledními. „Magické formule" a nejrůznější chorobné představy řádně již načichlé naftalínem jsou čas od času vytaženy na denní světlo novým spiritistou či politickým demagogem.

 

***

Líbil se vám článek a celý web?

Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 671