Hanusen, jeho vzestup a pád - Kořeny německého okultismu – Rudolf Steiner – Hörbigerův věčný led – Ahnenerbe, vril a Thule

 

 

„Sklopil víčka. Jeho drzé oči téměř zcela zmizely. Znělo v něm zaklínání ohně. A pomalým, tápavým hlasem spustil: „Vidím. Vidím vše jasněji. Hoří velká veřejná budova. Zlatá kupole. Oba tu budovu známe. Je to říšský sněm." (LION FEUCHTWANGER)

Za vzor „Oskaru Lautensackovi“ posloužil hypnotizér Erik Jan Hanussen, který s triumfálním úspěchem vystupoval před mysticky nadšeným berlínským publikem. Přes spisovatele Hannse Heinze Ewerse se s divotvorcem seznámil budoucí šéf Sicherheitsdienstu Reinhard Heydrich. Hypnotizérovo umění získat tajnou informaci a v příhodnou chvíli, jakoby v nejvyšším vnuknutí, pronést vhodné proroctví, bylo pro nacistické pohlaváry šťastným objevem.

Hanussenova popularita byla mimořádná. Ve svém bytě přijímal i přední členy bojůvek, průmyslníky a finanční podnikatele. Seděl v osvětleném kruhu, kterého se třesoucími se prsty dotýkali ohromení klienti, zjevoval budoucnost a slídil v přítomnosti, o čemž ihned zpravoval své nacistické protektory. Hanussenzeitung, noviny, jež vydával, vycházely v nákladu 200 tisíc exemplářů.

Na přepychovém papíře se tiskla revue „Jiný svět“, obsahující proroctví o nazrávajících převratech, podávaných samozřejmě v příslušném hitlerovském duchu. V jeho bytě na Letzenburské ulici, vyzdobeném znaky zvěrokruhu a dalšími čarodějnými symboly, se pořádaly bezuzdné orgie ducha i těla. Hosté zelektrizovaní blízkostí nadpozemské síly přestávali vnímat mikrofony ukryté za vyřezávaným obložením. Kdoví, zda právě v tomto „chrámu" nenapadlo Heydricha otevřít mondénní nevěstinec s odposlouchávacím zařízením, který později proslul jako salon Kitty?

Když pak mezi „největším prorokem 20. století" a gestapáckým podnikatelem přeběhla „černá kočka", a Hanussen se neopatrně podřekl, že má jisté informace o skutečných žhářích, kteří založili požár v budově se zlatou kupolí, byl jeho osud zpečetěn. Dne 8. dubna 1933 přinesl Völkischer Beobachter zprávu o tom, že v potsdamském lese bylo nalezeno tělo známého hypnotizéra, úkladně zavražděného neznámými zločinci.

Výskyt tak odiózní postavy, jakou byl Hanussen, na zlověstném pozadí výmarské republiky, není ničím náhodným. Nacismus si dodával tvářnost nejen politického, ale i magického společenství. Svastika je znakem hnutí Slunce či jednoduše „hnutí", jak si němečtí fašisté v prvních dobách říkali. Alchymistická a neorosenkruciánská bratrstva se usadila v Rakousku a Bavorsku už na začátku 18. století. Poté vznikl řád Zlatého a Růžového kříže s pseudozednářským rituálem, což umožnilo německým okultistům vstoupit na mezinárodní arénu. Začátkem 20. století v Berlíně aktivně pracovala německá sekce Teosofické společnosti, v jejímž čele stál Wilhelm Hübbe-Schleiden. Generálním sekretářem se v roce 1902 stal Rudolf Steiner (1861-1925), který svými přednáškami o křesťanském mysticismu a okultních významech u Goetha nadchl německé ctitele Blavatské.

Ideje „Tajné doktríny“ (1888), v níž se okultní dogmata středověku prokládala indobuddhistickými spekulacemi a fantastickými výmysly, našly v Německu horlivé vyznavače. Svastika v kruhu gnostického hada, kterou si zvolila Blavatská jako teosofický emblém, odhalovala široké symbolické spektrum, spojovala okultní Východ s hrdinským Severem Nibelungů.

Přehodnoceno bylo i teosofické učení o základních rasách. Jestliže podle Blavatské to byli Polářané (Adamité), Hyperborejci, Lemuři, Atlanté, Árijci a dvě rasy teprve vznikající, pak autor knihy „Árijci“, Karl Zschaetzsch, učinil z Atlantů Árijce, když jim přiřkl nezbytné nordické znaky: světlé vlasy, modré oči. Vlny Atlantů, brázdících podle tehdejších teosofických názorů moře na lodích v podobě labutí a draků, podobných vikingským knorrám, dosáhly nejen břehů Ameriky, ale i Střední Asie, kam už vůbec nebylo možné proniknout po vodě. Jak ovšem jinak doložit pošetilý mýtus o „třech kořenech" lidstva, polárním, asijském a lemurském? Jak vysvětlit, že v základu nordického náboženství Slunce leží symbolika Východu? Okultní systémy nepotřebují nic dokazovat, podpírají vyložený výmysl ještě bujnější fantazií. Podle Blavatské bylo pohlavní rozmnožování „vymyšleno" právě v Asii, zatímco Polářané a Hyperborejci, žijící kdesi u pólu, se zjevně množili rašením. Ze všeho plyne, že tak smělá hypotéza vysvětlovala i odolnost asijského „kořene". Teosofické pravdy působily svou bezprostředností a odzbrojující jednoduchostí: Adamité obcovali s anděly, Atlanté se zahubili zneužíváním černé magie, Lemuři byli telepaty a vymřeli, protože měli konstituci příliš subtilní. Ve stejném světle se kreslila i budoucnost země: šestá rasa osídlí znovu Lemurii, sedmá odstartuje na Mars.

Opět se lze jen podivovat, že mnozí lidé to přijímali vážně a dokonce na tomto základě vznikaly kvazivědecké monografie. Profesor berlínské univerzity Albert Hermann přišel s hypotézou, že hlavní město Atlantidy je potopeno v moři, ve vodách tuniského šelfu, a vyzdobil teosofické výmysly citáty z Eddy, což udělalo hluboký dojem na říšského vůdce SS Himmlera.

Převratným v evoluci německého okultního hnutí se stal rok 1912, kdy Theodor Reuss spolu s Crowleyem založili už zmíněný řád Východního chrámu (OTO), který se stal jakýmsi zárodkem dalšího bouřlivého vývoje. Po hlučném skandálu, jenž vypukl po vyloučení šarlatána a dobrodruha Huga Vollratha z teosofické společnosti, se Rudolf Steiner rozešel s Annií Besantovou, a rozhodnutý založit novou, antroposofickou společnost, vystoupil s elitářskou idejí „vnitřního kruhu". Orientalistické prameny, z nichž čerpal řád Východního chrámu (OTO) tantristické triky a sexuálně magické praktiky, jsou dostatečně rozmanité, a tak nelze vymezit nějaký určitý vliv. Patří sem jak démonické působení Behemotha - Crowleye, tak pozůstatky templářství i módní teosofie. Přehlížet nelze ani osobní zaujatost Reusse, jenž již v roce 1902 vyvezl z Anglie zednářský obřad Memphis-Mizraim.

Po smrti Karla Kellnera, s nímž sdílel své magické zábavy, ze sebe Reuss učinil jediného ochránce a vykladače „velkého hermetického tajemství". Steinerovský „vnitřní kruh" přišil mimořádně vhod. Tajné školy sexuální magie přitáhly do OTO houfy osob žádajících tajné zasvěcení. V Anglii se vnitřní kruh ujal v roce 1910, když se od „Zlatého východu“ odštěpila Stella-Matutina, Jitřní hvězda, v jejímž čele stál R. Felkin, který vychoval Dion Fortunu. Později, když pobýval Felkin v Berlíně, považoval za nezbytné navštívit Steinera, který choval k Jitřní hvězdě patřičnou úctu. „Vnitřní kruh" se ukázal být kruhem uzavřeným.

Jak vidíme, německý okultismus nelze v žádném případě považovat za izolovaný jev. Je to pouze plod ďábelského stromu, který později nasál smrtelný jed. Němečtí okultisté čerpali mystickou zkušenost z různých zdrojů a sami ji předávali dál lidem stejného smýšlení v jiných zemích. V roce 1906 navštívil Rudolf Steiner Rusko a zcela zde okouzlil D. S. Merežkovského a Zinaidu Gippiusovou, z kterých sestáli aktivní stoupenci jeho učení. V téže době, kdy se organizačně zformovala základní centra - antroposofická společnost a OTO, založili Theodor Fritsch a Hermann Pohl, vykládající si myšlenku „vnitřního kruhu" po svém, tajný „německý řád". Byla to spíše krajně pravicová politická strana než mystické sdružení, třebaže mnozí členové řádu prošli okultní školou Quida von Lista (1848-1918) a Jörga Lanze von Liebenfelse (1874- 1954). Listův ideový přínos novému hnutí se projevil v magickém výkladu skandinávských run a Liebenfelsovy myšlenky pak v rasistických poučkách a v mystické ideji posvátné německé krve. Základní složky nacismu, jak vidíme, dozrály již před propuknutím první světové války. „Podle kusých informací, které máme k dispozici," píše D. Melnikov a L. Černaja v knize „Zločinec číslo jedna“, „Hitler ve Vídni hodně četl, ovšem bez jakéhokoli systému. Četl knížky o okultismu, astrologii, hltal dobrodružné romány Karla Maye a bulvární vídeňské plátky a brožury vydávané nejrůznějšími reakčními organizacemi."

U jednoho z těchto žurnálů, antisemitského Ostara, který vydával jeden z hlasatelů rasismu a antisemitismu v Rakousku, zběhlý mnich Georg Lanz (tj. Jörg Lanz von Liebenfels), se v krátkosti zastavíme. Mezi Hitlerovými výroky a teoriemi, které šířili vídeňští rasisté, existuje totiž nápadná shoda. Už v krejcarových Lanzových brožurách byl za hnací sílu déjin vydáván boj mezi „plavovlasou rasou Páně", kterou Lanz nazýval jednoduše Heldinge (něm. Held, hrdina), a ostatními, méněcennými rasami Affinge (Affe, opice). Lanz varoval Heldingy před těmi, kteří jsou podobní opicím, před smíšenými manželstvími. Každé spojení světlovlasé ženy z vyšší rasy s podčlověkem z plemene lidí podobných opicím pokládal za obludné poskvrnění rasy. Představitelům vyšších ras mimo jiné doporučoval mít více žen a církevní morálky nedbat. Podle Lanzovy teorie měli Heldingové budovat speciální školy k pěstování čistých Árijců.

Celých dvanáct let se nacisté pokoušeli uvést tyto teorie do života. Hitler byl posedlý ideou „vylepšení rasy" a dával v souvislosti s tím praktická doporučení, která zněla stejně negramotné jako úvahy vídeňských bulvárních pisálků. Konečně už v pokoutních vídeňských plátcích, vydávaných před rokem 1914, je naznačen program vyhubení nižších ras, který Hitler přejal do své výzbroje.

K tomu je namístě dodat, že Lanzovými zásadami přijímání kandidátů do nového templářského řádu, který založil, se později řídili v SS. Rozpracoval ceremoniál grálu a zavedl proceduru „prověrky čistoty krve", která v nacistickém Německu přešla do každodenní praxe.

Deklarativně nacionalistický a protizednářský řád Fritsche a Pohla byl ovšem budován podle zednářského vzoru a měl lóže ve všech německých městech. Byl to „vnitřní kruh" příštího fašismu s jeho kultem sily a praxí genocidy, svaz kladiva — Hammerbund. Chrámy řádu stály v blízkosti gotických zřícenin - Werfensteinu na Dunaji, v Marienkampu vedle Ulmu a na Rujáně. Nostalgické tíhnutí k ruinám rytířských hradů našlo v třetí říši uplatnění. V krátké době byl úsilím vedoucího Hitlerjugend Baldura von Schirach utvořen systém „řádových hradů", v nichž se dostávalo průpravy mladým nadlidem. Takové hrady s klauzurou byly zřízeny na Vogelsangu (Porýní), Sonthofenu (Bavorsko) a na Krössinsee (Východní Prusko).

Ve svých vzpomínkách uvádí Rauschning Hitlerova slova:

„Na mých řádových hradech vyrůstá mládež, která ohromí svět. Potřebuji mládež dychtící po násilí, vládě, která se ničeho nebojí, je ohromná. Nepotřebuji intelekt. Vědomosti by mou mládež zahubily." A čeho si přál, toho se mu také dostalo. Germánský řád jen vzkřísil Wotanův kult, jenž se převrátil v jakési stranické náboženství a přešel jako systematická součást do nacionálně socialistického hnutí. Tak se stal okultismus nástrojem politické propagandy. Výslovně o tom svědč i dokumenty řádu, uložené v Německém federálním archívu v Koblenci.

Článkem, jenž přímo spojoval zločinnou praxi rodícího se fašismu s paranoidním bádáním teoretiků, jako byl Pohl, se stala společnost Thüle. Ultima Thúlé, poslední země, tak nazývali antičtí autoři snad Skotsko nebo Island, nejseverněji osídlený bod země. Pro mnichovské okultisty, kteří v roce 1918 začali studovat magii skandinávských run, se slovo Thüle stalo symbolem mytické kolébky nordické rasy. V čele společnosti stanul dobrodruh Rudolf von Sebottendorf (1875 až 1945), samozvaný baron a fanatický fašista, který vycvičil Rathenauovy vrahy.
V době revolučních událostí Ietl918al919 využil Sebottendorf společnost ke krytí spiklenecké činnosti. Do německé dělnické strany, vedené Antonem Drexlerem, vstoupil dokonce dříve než Hitler, který měl legitimaci číslo 7. Tato skupinka, scházející se v malé mnichovské pivnici Sternecke, se stala zárodkem národně socialistického hnutí, jemuž přešla do krve spolu se zběsilým rasismem mystika run. Při vzniku SS nezvolil Himmler jako emblém latinská písmena, ale znaky připomínající blesk.

Herman Würth se svými znalostmi starogermánských obřadů Himmlerovi zalíbil do té míry, že ho říšský vůdce pověřil vedením zvláštní badatelské instituce Ahnenerbe. Tento ústav, jehož posláním bylo všestranně propagovat dědictví předků, byl stejně jako Společnost Thüle pod osobním patronátem vůdce hitlerovských kárných orgánů. Není divu, že sám Würth brzy dostal vysokou hodnost SS.

Würth měl k dispozici specialisty z různých úseků okultních učení. Jejich úkolem bylo studovat zkušenosti tyranů a diktátorů minulosti, zobecňovat moudrosti nashromážděné tajnými společnostmi všech dob a všech národů a dodávat vhodná doporučení a rady. Ve světě nikdy neexistovalo podobné seskupení pološílených černokněžníků a vyhlášených zpátečníků. Nacističtí okultisté v profesorských hábitech, kteří neviděli žádný principiální rozdíl mezi vědeckou hypotézou a fantastickou spekulací, přetřásali všemi způsoby téma vrilu, tajemného fluida, které prý prostupuje celý vesmír. Anglický spisovatel Bulwer Lytton, který v románu Příští rasa jako první použil tento termín, asi sotva předpokládal, že někdo vezme jeho výmysl vážně. „Atmosféra blázince", o níž se zmiňuje Walther Shirer, když popisuje prostředí v hitlerovském bunkru, obklopovala fašismus v každé jeho etapě. Vril, okultní antropologie, atlantomanie, stěžejní rasy, jednota náboženství a vědy, všechny tyto palčivé problémy se diskutovaly už v prvních nacistických kroužcích v Mnichově. Jakmile měšťáci navlékli hnědou uniformu, uvěřili, že jsou plavovlasé bestie, nadlidé a nedočkavé očekávali příležitost, kdy si budou moci potvrdit svou zločinnou vůli nejen nad lidstvem, ale nad časem a prostorem. A právě k tomu se hodil mystický vril. Z podobných spekulací cele vychází i otřesné „učení" Hörbigera, jenž byl v očích Hitlera jedním ze tří největších kosmologů.

V létě roku 1925 obdržela řada vědců v Německu a Rakousku tento dopis: „Volit je nutno hned, jít s námi nebo proti nám. Ve chvíli, kdy Hitler očistí politiku, svrhne Hanns Hörbiger lživé vědy. Doktrína věčného ledu bude znamením toho, že německý národ se obrodil. Pozor! Vstupte do našich řad, dokud ještě není příliš pozdě!"

Tomu, kdo si dovolil takovou výzvu, bylo pětašedesát let. Jeho učení bylo již známé široké veřejnosti pod názvem WEL (Welteislehre, učení o věčném ledu). „Árijská kosmologie" odporovala obecně uznávaným astronomickým a matematickým skutečnostem, zato však dokládala staré mýty. „Objektivní věda je škodlivý vynález, je znakem úpadku," napsal Hörbiger. Stejně jako Hitler soudil, že „hlavní otázkou každé vědní činnosti je vědět, kdo chce vědět". Jenom prorok si může činit nároky na nové slovo ve vědě, neboť on je osvícený, povznesený na nejvyšší stupeň poznání. Hanns Hörbiger nesnesl ani nejmenších pochybností, ani nejmenšího náznaku odporu. Lomcoval jím svatý vztek. „Důvěřujete rovnicím, a ne mně," zuřil, „kolik času máme vyplýtvat na to, abyste se přesvědčili, že matematika je bezcenná lež?" Hörbiger nebyl sám. Jiný nacistický kosmolog tvrdil, že žijeme na vnitřní ploše sféry. Další volali, že země je plochá, což se nakonec stalo popudem vyslání expedice pátrající po arše na Ararat.

Během několika let vydalo Hörbigerovo hnutí tři rozsáhlé svazky, čtyřicet popularizačních knih a stovky brožur s výkladem učení. Vydávalo i měsíčník Klíč k světovým událostem.

V díle svého otce, který zemřel v roce 1932, pokračoval Hanns Hörbiger mladší, spojený úzkými přátelskými pouty s pohlaváry nacistických bojůvek. Jakmile se Hitler dostal k moci, odpor proti WELu prudce klesal, třebaže na univerzitách se jako dříve přednášela řádná astronomie. K doktríně věčného ledu se přidali i významní inženýři a vědci. Mezi nimi byli Lenard, činící si nároky na prvenství v objevu rentgenových paprsků, fyzikové Oberth a Stark, jejichž výzkumy v oblasti spektroskopie byly uznávány v celém světě.

„Naši nordičtí předci nabyli sil uprostřed sněhu a ledu," psalo se v jednom letáku, „hle, víra ve všesvětový led je přirozeným dědictvím nordického člověka."

Hörbigerova doktrína vysvětlovala vznik sluneční soustavy, země, života i ducha. Popisovala celou minulost světa a ukazovala na jeho příští proměny. Odpovídala na tři základní otázky: „Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam jdeme?" Toto učení vycházelo z naturfilozofické ideje nepřetržitého boje mezi ledem a ohněm, mezi silou odpudivou a silou přitažlivou. Tento zápas, toto měnící se napětí mezi protikladnými principy, tato věčná nebeská válka, jež je zákonem planet, vládne také na Zemi a v živé hmotě, neboť určuje dějiny lidstva. Hörbiger popisoval střídání vzestupů a pádů, v kterém figurují bohové zosobnění lidmi, obři, pohádkové civilizace. Jeho doktrína cyklů a kvazimagických vztahů mezi člověkem a světem se opírala o stará proroctví, okultní nauky o astrálu, o staroindickou mystiku, astrologii a démonologii.

V dopise Leyovi Hörbiger psal, jak ještě jako mladý inženýr „jednou pozoroval proud roztaveného kovu dopadající na mokrou zasněženou zemi: země pomalu a s velkou silou pukala". To je vše. A z tohoto zrnka vyrůstá jeho učení. Na nebi existovalo obrovské těleso s vysokou teplotou, miliónkrát větší než nynější Slunce. Srazilo se s gigantickou planetou, která vznikla nakupením kosmického ledu. Masa ledu pronikla hluboko do nitra superslunce. Statisíce let se nic nedělo a potom došlo k obrovské explozi. Některé úlomky zmizely až v ledovém prostoru. Jiné dopadly buď zpátky na centrální těleso, nebo zůstávaly vězet ve středním pásmu a staly se planetami naší soustavy. Takových bylo třicet. Měsíc, Jupiter a Saturn tvoří led, kanály na Marsu jsou také ledovými trhlinami. Jen Země není zcela zasažena chladem: pokračuje tu boj ledu s ohněm.

Ve vzdálenosti dvakrát větší, než je vzdálenost Slunce od Neptunu, se nachází obrovský ledový prstenec. Oficiální astronomové jej umíněně nazývají Mléčnou drahou, protože jím prosvítá několik hvězd, které se podobají Slunci. Ale fotografie jednotlivých hvězd nejsou ničím jiným než podvodným trikem. Jsou to kusy ledu, svítící odraženým světlem. Sluneční skvrny, které mění svůj tvar i polohu, vznikají po dopadajících odštěpcích Jupitera, jehož oběh trvá jedenáct let.

Led a oheň, odpudivost a přitažlivost spolu ve světě věčné zápasí. Tento boj determinuje život i smrt a nekonečné obnovování kosmu.

Západoněmecký spisovatel Elmar Brugg vydal v roce 1952 práci věnovanou Hörbigerovi, v níž mimo jiné stojí: „Ani jedna z doktrín zobrazujících svět se nezabývala principem rozporu, zápasu dvou protikladných sil, jimiž se lidské duše živí již celá tisíciletí. Nezapomenutelnou Hörbigerovou zásluhou je to, že intuitivně vzkřísil vědění našich předků o věčném konfliktu ohně a ledu, opěvovaném v Eddě. Hörbiger tento konflikt vyložil našim současníkům. Vědecky podložil grandiózní obraz světa, spojený s dualismem hmoty a síly: odpuzování, která rozsévá, a přitažlivosti, která sklízí." Měsíc podle Hörbigera, který tím jen zopakoval Steinera, se nakonec zřítí na zem. Několik desítek tisíciletí se rozestup mezi planetami zdá být neměnný, spirála se však neúchylně zužuje. Postupně zesílí gravitační vliv Měsíce na Zemi. Vody oceánů se zvednou a v trvalém přílivu pokryjí souš, zatopí tropy a obklopí nejvyšší hory. Živé bytosti pocítí postupné snižování své hmotnosti. Vyrostou. Kosmické paprsky se stanou mocnějšími. Kosmické záření se zmírní. Ovlivní geny a chromozómy a vyvolá mutace. Objeví se nové rasy, zvířata, rostliny a obří lidé.

Měsíc exploduje následkem velké rotační rychlosti a změní se v prstenec skal, ledu, vody a plynu, který bude stále rychleji rotovat. S jeho zřícením na Zemi nastane ohlášená apokalypsa. Pokud ji lidé vůbec přežijí, pak jen těm nejsilnějším, nejlepším, nejvybranějším je souzeno spatřit strašlivý obraz konce světa.

Zemi, po tisíciletí zbavenou satelitů, očekávají navrstveni nových ras gigantů a neuvěřitelná kataklyzmata. Nakonec Mars dosáhne dráhy Země. Příliš veliký na to, aby se stal jejím měsícem, proletí kolem a zřítí se na Slunce. Zemská atmosféra bude unesena Marsem a rozptýlí se v kosmických prostorách. Oceány se rozbouří, vše zalijí a zemská kůra praskne. Mrtvá planeta se na nebi srazí s ledovými planetoidy, změní se v gigantickou ledovou kouli a rovněž se zřítí na Slunce. Po srážce nastane velké mlčení, veliká nehybnost, ale uvnitř hořící masy se budou po milióny let shromažďovat vodní páry. Nakonec dojde k nové explozi sveřepých kosmických sil. Takový je osud sluneční soustavy v představách paranoika, kterého nacionálně socialističtí bonzové nazvali Koperníkem 20. století. Věřili jeho hysterickým fantasmagoriím. V Pirmontském protokolu z 19. července 1936 byl WEL označen za „pravý poklad germánského intelektu".

Mladý Hanns Robert Hörbiger v dalším záchvatu řečnění prohlásil: „Teorie relativity se má k světovému ledu tak, jako Talmud k Eddě."

K potvrzení správnosti árijské kosmogonie poslal Himmler Edmunda Kisse do Habeše, organizoval speciální oddíl v Ahnenerbe, jehož vedením pověřil Hanse Skultetuse, a dokonce vypravil expedici do Himálaje na Nanga Parbat. Fenomén představovaný Horbigerem nemůže být pochopen, vyčleníme-li jej z obecné „atmosféry blázince". Bez okultní hysterie, doprovázející zápas nacistů o moc, by nebylo ani ledového proroka.

Prvním impresáriem proroků a mágů, kteří se vyrojili už ve Výmarské republice, se stal antikvář Henrich Tränker, specializující se na těžko dostupnou rosenkruciánskou astrologickou literaturu. V roce 1923 zorganizoval v Berlíně bratření Kolégia Pansofie s Velikou východní lóží, vybudovanou podle vzoru druhého stupně Zlatého východu. Ve snaze napodobit Matherse si rychle osvojil jeho excentrické způsoby a prohlásil se za mága. Reuss, který chtěl mít tehdy vlastního kouzelníka (mága), mu dokonce navrhl, aby vedl řád Východního chrámu. Po jeho smrti se Tränker zmocnil archívů OTO, když si u vdovy vyžádal všechny jeho materiály. Alister Crowley se objevil na německé scéně v roce 1925. Jeho vystoupení před rytíři „vnitřního kruhu" byla skutečnou senzací. I když sexuální magie už dávno nebyla novinkou, mistrovství Zvířete mu získalo množství ctitelů. Rozpoutala se honba za jeho knihami a akvarely. Vedení OTO i Tränker sám rázem pochopili, že v osobě Crowleye se jim dostalo dlouho očekávaného mistra. Zvířeti rovněž přišla vhod rozhodnost německých bratří, a Crowley se usídlil v Tränkerové domě v duryňské vesnici Hohenleiben. Tränker, jemuž se tak dostalo opory, začal pomýšlet na přetvoření „vnitřního kruhu" v samostatnou organizaci. Mezi adepty, z nichž se skládala tajná rada, byli členové berlínského kolégia Albin Grau (mistr Pacitius) a Eugen Grosche (mistr Gregorius), mistr Herhardi a Martha Keuntzelová, zastupující teosofické kruhy z Gdaňska.

Tak vzniklo Bratrstvo Saturna, které existovalo až do uchvácení moci nacisty a svou činnost opět obnovilo po roce 1945. Tento vlivný okultní trust měl brzy k dispozici nakladatelství Thelem a velké knihkupectví, které Grosche otevřel v Berlíně. Obchodování s magickými recepty a astrologickými tabulkami sexuality se záhy ukázalo být neobyčejně výnosným. Bratrstvo Saturna prodávalo talismany, pentakly a dokonce spermie vybraných árijců. Problém chování milenců ve chvíli opozice Marsu a Saturna se z neznámých důvodů stal v zemi zpustošené válkou a zachvácené hospodářskou krizí nebývale aktuálním.

Svou šíří a aktivitou předstihlo Bratrstvo Saturna Zlatý východ, s nímž bylo v roce 1933 spojení přerušeno. Gestapo podezíralo každou tajnou organizaci ze špionáže nebo z příslušnosti k zednářům.

Podrobnosti o sexuálně magických rituálech, hraničících až s pornografií, a „saturnáliích" bratrství jsou obsaženy v bezpříkladné knize, kterou v nepatrném nákladu vydal v roce 1971 ve Frankfurtu nad Mohanem Adolf Hemberger. „Finanční mág" bratrstva Grosche zemřel v roce 1964, ale organizace žije pokojně dodnes a těží s konjunktury pornobyznysu. Zdaleka nejde o ojedinělou okultně sexuální společnost v SRN. Noví illumináti zřídili svůj chrám v soukromém domě na Adalbertstrasse ve Frankfurtu nad Mohanem, velkou aktivitu vyvíjejí thelemité, pokračovatelé Crowleye, anonymní osoby štědře financují pochybný plátek Esotera, který propaguje vymoženosti Zlatého východu. Tento řád stále ještě působí v Anglii i v některých dalších zemích, stejně jako OTO, jehož uzavřené lóže existují kromě SRN ještě v Rakousku a ve Švýcarsku. Stejně jako dříve i dnes vynášejí veřejné sexomagické podívané svým anonymním investorům vysoké dividendy.

Na pozadí okultní, sexuální a neonacistické uvolněnosti, která tolik připomíná předvečer roku 1933, byl vzkříšen i Erik Jan Hanussen, přesněji Hanussen II., jehož prospekt „zázračných předpovědí", tisknutý z jakýchsi důvodů v Lichtenštejnu, je možné zdarma získat v Groscheho knihkupectví. Podle novinové zprávy byl tento Hanussen, který vykupoval léky za babku v sousední lékárně a poté je třikrát dráže prodával dál jako „kouzelný lektvar", žalován pro podvod. Vskutku uzavřený či spíše bludný kruh.

 


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 748

Podobné články