Nové pokolení hledačů mystického osvícení * Nový řád * Alester Crowley * katoličtí rosenkruciáni * čarodějnická fraška

 

 „Svíce své zažehli, na věž vystoupili, čtyři sta sálů otevřeli, světlo však nespatřili. Došli pod nízkou klenbu, spustili se níž, pod zakrytými našli dveřmi ze zlata klíč.“ (Maurice Maeterlinck)

Nové pokolení hledačů mystického osvícení nevěřilo již v tajemství, jichž bylo možné dosáhnout na nejvyšších stupních zednářského žebříku, často dlouhého jako lidský život. Všeobecný rozkvět vědy a umění v posledních desetiletích 19. století donutil je odhodit masky a ostřeji vyznačit hranice. Anachronické laboratoře a hrdinská, téměř galejnická práce již nejitřily obraznost umělecké bohémy. Jestliže cesta ke konečnému triumfu „magisteria" spočívá v magii, je nutné zvládnout co nejrychleji prostředky čarodějnictví a střemhlav se ponořit do tmy, do prapůvodního, nevyzpytatelného děsu prostého všech konvencí a ostýchavých výhrad. A čím hrůznější, čím neproniknutelnější je tato temnota, tím lépe. Znamená to, že se blíží očekávaný úsvit, nevyslovitelná záře, vše projasňující jitro mágů.

Nový řád se symptomatickým názvem „Zlatý východ“ byl založen roku 1888 v Londýně nám již známým Wynnim Westcottem (1848-1925). Asistenty mága devátého rosenkruciánského stupně se stali excentrický Samuel Liddell Mac Gregor Mathers (1854-1918), který chodil v šatech skotského horala s leopardi kůží přes rameno, a fyzik Robert Woodman (1828 až 1891), jenž se ke stáří zklamal ve vědě. V análech řádu se dochoval protokolární záznam o návštěvě Blavatské v Londýně v květnu roku 1887. Návštěva velmi vzrušila společnost dychtící po divech, a tak se Westcott rozhodl vystoupit s vlastním okultním programem. Scházela jen nějaká svatá relikvie.

Neuběhlo ani pět měsíců a A. Woodword, člen rosenkruciánů a osobnost v zednářských kruzích dobře známá, předal Westcottovi šest listů rukopisu, psaného čarodějnickou abecedou na starém papíru s vodoznakem roku 1809. Westcott, zběhlý v magii, si vzal na pomoc knihu opata Johanna Trithemia (1463-1516) „Polygrafia“, v níž našel potřebný klíč, a rozšifroval získaný rukopis. Obsahoval vše, co bylo třeba: zednářský rituál, okultní objevy v duchu novějšího evropského mysticismu, alchymii, kabalu, astrologii.

Fragmenty rituálu budoucího bratrstva byly na světě. Jelikož v Anglii nebylo možné založit novou zednářskou organizaci bez blahosklonného souhlasu Sjednocené veliké lóže, rozhodl se Westcott zvolit formu řádu. K známé již rosenkruciánské hierarchii přidal ještě dva stupně, což umožnilo vytvořit tříčlennou strukturu řádu, která jako by kopírovala obvod magického kruhu s jedenácti (templářské číslo) stupni svrchovanosti.

Vnější řád 0°= 0° Neofyt 1° = 10° Zelator 2°— 9° Theoreticus 3°= 8° Practicus 4°= 7° Philosophus
Druhý řád 5° = 6° Adeptus minor 6° = 5° Adeptus maior 7° = 4° Adeptus exemptus
Třetí řád 8° = 3° Magister 9° = 2° Mágus 10°= 1° Ipsissimus

Titul mága si vyhradil zakladatel pro sebe a titul ipsissima, „svrchovaného pána", pro mytického ochránce na způsob himálajského mahátmy Blavatské.

Ponecháme-li stranou počáteční stupeň neofyta s nulovými ukazateli zasvěcení, následující stupně s čísly od 10° až k 1 odpovídaly deseti sférám (sefírótům) kabalistického stromu. Ne příliš složitými zkouškami a iniciačními ceremoniemi bylo možné snadno dosáhnout stupně 4° = 7°, tj. stupně filozofa, završujícího vnější řád.

V prvních letech existence byl „Zlatý východ“ spíše mateřskou školou pro začínající okultisty než novou hermetickou školou. Teprve poté, když Westcott, Mathers a Woodman spojili kabalistický „strom života" s alchymistickým a astrologickým symbolem tarotu, dosáhli toho, že se řádový rituál stal přitažlivým pro neofyty, toužící dosáhnout „vyšších tajemství". Konkurence na trhu milovníků divů je v každé době tvrdá. Aby se existence řádu stala všeobecně známou, bylo třeba jej vymanit ze zednářských okovů, jichž se tak úporně přidržoval Westcott, a opatřit se vlastní biblí. Šest listů popsaných čarodějnickými znaky se k tomuto účelu hodilo pramálo.

Koncem roku 1891 se dostal do popředí Mathers, který ke své exotické toaletě přidal malou tubetějku s klapkami na uši. Společně s dalšími třiceti bratry a padesáti učedníky pronajal stavení, které nazval Chrámem Ísidy-Uránie. Zásadní přestavbě byl podroben i statut druhého řádu. Tak vznikl Ordo Rosae Rubeae et Aureae Crucis, neboli Řád rubínové růže a zlatého kříže, zkráceně R. R. et A. C. Poetický název, východní kolorit přicházející do módy (Isis!) a příslib brzkých divů zajistily novému podniku potřebnou reklamu. Matherse nezatěžovala zbožná úcta k starým ani novým tradicím, a tak směle přisoudil zreformovaný rituál 5° = 6° samotnému Christianu Rosencreutzovi.

Chartu Chrámu Ísidy-Uránie číslo 3 zdobily v rozích čtyři kabalistické pečetě a symboly evangelistů rozmístěné podle světových stran. Podle zednářského zvyku začínala slovy: „Ve jménu tvůrce Všehomíra." Byla to však poslední z obřadností svobodných zednářů. Mathers úporně hledal vlastní „ztracené slovo". Dříve, než si vydobyl místo na slunci, založil roku 1894 spolu s dcerou boháče Annií Harnimanovou vlastní chrám s číslem sedm - Ahatoor. Pídil se po nových idejích, přemýšlel o problémech, jako jsou nekromantie, lunatismus, utápěl se v jakobitských fantaziích (jakobité - přívrženci anglického krále Jakuba II. Stuarta, svrženého za státního převratu v letech 1688—1689), snil o restauraci dynastie Stuartovců. Konečně se dočkal. V roce 1898 byl v knihovně pařížského arzenálu objeven grimoire z roku 1458 - Kniha svaté magie mága Abra Melina. Konečně vytoužená bible! Zabezpečen štědrou finanční podporou Annie Harnimanové odjel se svou ženou, dcerou filozofa Bergsona, do Paříže, kde se před ním otevřely nepřeberné poklady egyptských (zcela v duchu Cagliostra) magických rituálů.

V listopadu téhož roku se zkřížily cesty Matherse s cestou Alestera Crowleye (1876-1947), tehdy ještě neznámého „Zvířete Apokalypsy". Během několika měsíců zasvětil Mathers Crowleye, v kterém vytušil spřízněnou duši, do druhého stupně.

Crowley se narodil v roce založení „Teosofické společnosti“ Blavatské. Jeho otec byl členem Plymouthského bratrstva. V rodině vládla tíživá atmosféra pobožnůstkářství a sektářského fanatismu proniknutého vírou v příchod Antikrista a v brzký konec světa. Když byl nedlouho před svou smrtí dotázán, proč si říká „Zvíře Apokalypsy“, odpověděl, že ho tak nazvala matka. Podobně jako jiní jeho předchůdci i tento budoucí „mág 20. století" brzy opustil domov a vedl tulácký život plný nevšedních příhod. Zprvu si ho šálivým závojem Isidiným podmanil Východ.

Avšak hledat ve 20. století nadpozemská zjevení v Arábii nebo v Egyptě by bylo směšné. Saint-Germainovy a Cagliostrovy časy již nenávratně minuly. Proto se Crowley, ovlivněný Blavatskou, vypravil do Himálaje, sídla mytických mahátmů. Nelze mu upřít houževnatost a odvahu.

V roce 1902 zdolal Čchokori, v roce 1905 Kančendžengu. Uchvácen krásou a velebností zasněžených vrcholů zkusil své štěstí, a nikoli bez úspěchu, na poli básnickém. Jeho sbírky „Boží město“ (1913) a „Prach štěstí“ byly vysoce ceněny v estétských kruzích.

V Londýně vstoupil Crowley do Mathersova hermetického řádu a brzy dosáhl stejného stupně zasvěcení jako jeho zakladatel. Když se však nedočkal slíbených tajemství, rozhodl se, že spojení s „tajnými vůdci" naváže sám. Podle všeho je tedy nenalezl ani v Himálaji. V Cambridge se ponořil do studia mystické literatury. V knihovně Trinitské koleje se seznámil s díly Eckerhausenovými, Boehmovými a Swedenborgovými, avšak jeho zájem o kabinetní učenost brzy ochabl a znovu  se vrátil do Asie. Střídal skandální milostné avantýry s hledáním zjevení. Nakonec se rozhodl stát se zvěstovatelem. Od nynějška bude vyprávět ohromeným neofytům o neviditelných učitelích lidstva a andělských zástupech obývajících jiné, netušené světy.

Symbolem nového řádu Argentum Astrum se stala stříbrná hvězda. Jako znalec jógy a buddhistických tantristických obřadů obohatil západní magii o erotické demonstrace, z Číny, kde rovněž pobyl, pak převzal staré taoistické pověry, k nimž se váží alchymistická hledání nesmrtelnosti a věčného mládí.

V roce 1903 se Crowley oženil se Skotkou Rosou Kellyovou. Líbánky prožili v Káhiře, avšak jejich manželství nebylo souzeno dlouhé trvání. „Rudou ženou", která si osedlala „Zvíře" poctěné znamením 666, se stala Lia Hirsigová.

Crowley v ní získal jak kněžku, tak i šakti, již potřeboval, aby mohl „vstoupit do astrálu". Na sklonku života byl obklopen množstvím takových kněžek a asistentek v riskantních demonstracích předcházejících nespoutané živelnosti „sexuální revoluce". Jedna z jeho partnerek, sestra Kybela (Australanka Leila Chaddelová), pózující s čarodějným pentaklem na obnažených prsou, udala tón módě dnešního pokolení hvězd čarodějnického striptýzu.
S obdivuhodnou lehkostí, kterou mu mohl Mathers jen závidět, smísil Crowley ohlasy starodávných služeb ďáblu a chaldejským démonům s orfickými mystérii. Do tohoto ďábelského nápoje přidal navíc „telemu" Herma Trismegista a abstraktní principy taoismu a připravil tak koktail, který mohl opojit každého adepta okultismu. A to doslova, neboť právě Crowley oživil užívání narkotik při čarodějnických akcích. Ve svých spisech „Teorie a praxe magie“ a „Kniha Zokana“ velebí hašiš, opium, výtažek z muchomůrky, kaktus peyotl a hřiby Aztéků. Kuřárna opia a bordel, to jsou chrámy, kde se ochotně zjevují démoni i staří bohové. Crowley se pravidelně objevuje na plakátech a v žurnálech pochybné pověsti. Jednou je tu v plášti křižáka, jindy v čalmě derviše, někdy s korunou egyptského kněze na hlavě (zcela ve stylu hollywoodských filmů), či zase v sutaně katolického pátera.

Nestačilo mu však být knězem všech chrámů a svatostánků. Jako adept astrálu píše podobně jako Kelley a Dee nesmysly o dřívějších životech i budoucím zrození v jiných světech (kniha „Vidění a hlas“), zakládá v různých částech světa magické sekty a řády. Po první světové válce se usadil na Sicílii a založil „Telemské opatství“, aniž tušil, že něco podobného kdysi učinil Gargantua. Egyptští bohové se mu zjevují v podobě svůdných žen. To jsou jeho totemy či přesněji tantristické kanály, z nichž čerpá kosmickou energii. V opiovém omámení si představuje, že je Osiridem, Isidou i jejich synem Horem v jedné osobě. Je apokalyptickým „Zvířetem" a prorokem nových aiónů, pohanským i křesťanským veleknězem. „Dělám, co dělám, nic víc," prohlašuje, stavěje se do pózy Lutherovy.

„Rituály dávných dob jsou temné,"' hlásá jindy, „očistíme je a jaksepatří je prosvětlíme."

Neberme však Crowleyovi to, co mu patří. Základy současného okultismu, jeho hierarchický systém a čarodějnickou praxi propracoval a rozvinul především on. V románu „Dítě luny“ popsal tajemství alchymistických transmutací osobnosti. Krédem mu je démonický přerod člověka. V jeho magickém šou procházejí všemi obdobími obrazy dítěte korunovaného ďáblem a „Rudé ženy" cválající na hřbetě „Zvířete". Crowley sice nadšeně přivítal puč černých košilí, nicméně pro neshody s novým režimem v roce 1923 Itálii opustil. Stále toužil po „magické kolonii", kde by se mohl oddaným obdivovatelům zjevovat v nejrůznějších podobách démona, a sjezdil proto řadu zemí, ale nakonec se vrátil do vlasti. Za války napsal „Knihu Thowta“, věnovanou symbolice tarotu. V roce 1922 si udělil nejvyšší stupeň velmistra Ordo Templi Orientis (OTO), tj. Řádu východního chrámu, těsně spjatého s německými okultními skupinami.

Crowley zemřel roku 1947 v Hastingsu. V muzeu čarodějnictví na ostrově Man je vystaven Crowleyův certifikát „Tajného řádu Malty“ s božím okem v trojúhelníku, pentagramem a hexagramem, tedy s úplným souborem znaků, který tak dobře vystihoval jeho neodbytnou touhu být současně vším. Mezi těmi, kdo se aktivně účastnili činnosti řádu „Zlatý východ“, zaujímala zvláštní postavení Violet Mary (1891 až 1946), jejíž okázalý pseudonym Dion Fortune (Dio no Fortuna), tedy Bůh, ne Sudba, vzbudil pozornost samotného Malherse. Když v sobě objevila neobyčejné schopnosti, navštívila Indii a tam se definitivně utvrdila ve svém okultním poslání. Skotský mystik G. Brodie, autor brožur o magii, ji naučil několika trikům a přesvědčil ji, aby se věnovala literární práci.

Po několika letech zplodila román „Milenec démon“ a neznajíc míru, pustila se do opěvování nejrůznějších hrůz, jako jsou nekrofilie, astrální vampyrismus a pornografie. Její strašidelné povídky o čarodějnictví a nejrůznějších patologických jevech později vytvořily sbírku „Tajemství doktora Taverina". Maliřka Vivian La Fay Morgan, která se pokládala za čarodějnici za „služebnici moře", nakreslila svůj autoportrét spolu s dámou, v níž lze rozpoznat Dion Fortunu. Z plátna na na . hledí tělnatá, nevkusně oblečená měštka s poněkud kosýma a kalnýma očima. Crowley ji několikrát zval k účasti na „mystériích ísidy a Dionýsa", jak své sexomagické orgie nazýval. Dioi1 Fortune pak tvrdila, že v té době dosáhla spojení s jiným i planetami. Napsala o tom v knize „Kosmická doktrína“, která je otrockou kopií „Tajné doktríny“ Blavatské.

Vraťme se však k ranému období existence „Zlatého východu“. Zprávy o rosenkruciánských rukopisech, které prý za přispění neznámé a možná zcela mytické Anny Sprenglerové z Norimberka rozšifroval Westcott, silně vzrušovaly exaltovanou pařížskou bohému.

Mladí malíři a básníci, kteří si krátili čas při číšce absintu v montparnasských kavárnách, projevili o rosenkruciánské dědictví velký, téměř chorobný zájem. Kabalistická symbolika obdivuhodně souzněla s tužbami rodící se dekadence.

První to pochopili básník markýz de Guaíta (1860-1898) a Joséph Péladan (1858-1918), sebevědomý muž prapodivných zájmů, který se již v roce 1885 prohlásil „mistrem Růže a Kříže".

V roce 1888, v době, kdy byl založen první chrám Zlatého východu, Péladan společně s Guaitou oznámili založení nového „kabalistického řádu rosenkruciánů", zahrnujícího všeho všudy pouze tři stupně: biologii, teorii a praxi. Byla ustavena dvanáctičlenná rada, z níž polovina osob, jak bylo zvykem, byla anonymní. Na rozpracování řádových stanov se podílí Gérard Encausse (1865-1916), známý pod pseudonymem Papus, dále romanopisec Pani Adam a dva zkušení okultisté, známí pod jmény Barlet (Alfred Foucher) a Alta (Charles Meline).

Na ustavujícím banketu Péladan bombasticky prohlásil: „Věřím v ideál, tradici a hierarchii."

Na rozdíl od anglických bratří, kteří se hned od počátku orientovali na okultismus, francouzští rosenkruciánští kabalisté založili zprvu něco na způsob literární společnosti, která sehrála významnou úlohu v procesu konstituování evropského symbolismu. Blokova Růže a kříž je jakýmsi vzdáleným ohlasem tohoto prvotního hledání. Přídech frašky, který ulpěl na činnosti francouzského rosenkruciánského řádu, má na svědomí Péladan, který zcela propadl velikášství a přímo maniakální vášni k okázalým titulům a oblekům. Blok zprostředkovaně zachytil i tuto stránku raného symbolismu. Máme na mysli Panoptikum a jeho smutného mystika Pierota. Je přirozené, že geniální básník ve své nevelké divadelní hře zobrazil zcela jiný společenský jev, avšak slovo „panoptikum" jako určitý pojem postihuje obdivuhodně přesně i Péladanovo a Guaitovo rosenkruciánství. Například Péladan, kterému velmi brzy přestal stačit titul mistra řádu, se začal zvát králem, a to králem asyrským.

Tyto manýry rozšířené v kruzích literární dekadence pregnantně postihl Ivan Bunin, známý svými trefnými a nelítostnými soudy. Nastínil psychologický typ třetiřadého básníka, který je velmi poučný i pro naše téma:

„V dětství si bláznivě rád hrál na Indiány, byl neobyčejně živý a prudký. Jako jinoch se změnil, zmrtvěl, pohubl. Užíval narkotika, kouřil opium, žvýkal hašiš, natíral se jakýmsi pronikavým indickým balzámem. Založil kroužek dekadentů, vydal básnickou sbírku s titulem „Z knihy Neviditelné aneb Natura Naturans“, se zcela nadlidskými verši jakéhosi čtvrtého rozměru."

Je to přesná a přesvědčivá charakteristika. Bunin mířil na určitý jev a postihl i druhý, totožný jev, vyrůstající z téhož psychologického či přesněji světonázorového základu. Uveďme další charakteristiku, postihující oba jevy:

„Je spravedlivé, abychom ještě vzpomněli Jemeljana Kochanovského. To on jako první ohromil Moskvu. Jednoho dne vydal knihu básní, které věnoval sobě a Kleopatře (Věnovati Mně a egyptské královně Kleopatře) a poté se osobně objevil na Tverském bulváru ve spodkách, v burce, papaše, s černým i brýlemi a dlouhými psími drápy na prstech pravé ruky. Pochopitelně ho ihned nechali předvést na policii, čin však by I vykonán."

Ano, čin byl vykonán. Jak později prohlásil Igor Severjanin: „Proslavil jsem se po celé Rusi jako skandální hrdina." Kniha, o níž mluví Bunin, vytištěná na růžovém papíře v tiskárně I. P. Malyševa v roce 1895 nese název „Obnažené nervy.“ Na stránce, kde se nachází báseň „Monolog maniaka. Druhé blouznění“:

„“Já mohu vše! Tak jako pravá zmije Já nakazit mohu vše otrávenou slinou, Ve službě ďáblovi zřím život svůj i cíle! Nemoci krásko! Nemoci stesku s hrůzou!... Na celém těle mém samé jizvy a rány... Extaticky je hýčkám a miluji. Kupím v nich radostně průzračné šťávy. Za vášnivý rozmar je milenkám daruji!“

Odstraníme-li rýmy a porušíme rytmiku dvěma třemi speciálními výrazy, pak tento text stěží odlišíme od slovního třeštění, jímž zaplavovaly čtenáře žurnály a la „Rebus“ nebo „Odtamtud.“

V knize D. G. Bulgakovského „Ze záhrobí“ (1914), jsou tyto řádky: „Někteří zemřelí, když se setkají s živými, bývají velmi družní. Zdraví je stiskem ruky, klanějí se, líbají a objímají živé. Díky této družnosti se někteří živí sbližují s mrtvými a někdy zapomínají, o koho jde. Například jeden holič se při setkání se svým zemřelým bratrem zapomenul natolik, že když si zapálil dýmku, nabídl i jemu, aby si zakouřil. Bratr pochopitelně odmítl se slovy: U nás se nekouří."

Podobnost psychologických typů se projevovala i v zarážející shodě reklamních prostředků, vypočtených na laciný „mystický" efekt. Ani to neušlo vnímavému Buninovi. Jelikož neanalyzujeme literární proces, ale protikulturní společenský jev, uveďme příslušnou pasáž bez jména, které je zde zmíněno:

„A pak ony názvy poljakovských vydání: Skorpion, Vesy nebo například název prvního almanachu vydaného Skorpionem: Severní květy, almanach první, asyrský. Všichni se divili: Proč Skorpion? A co je Skorpionem míněno, má to být zvíře nebo souhvězdí? A proč jsou Severní květy asyrské?Tyto rozpaky však brzy u mnohých vystřídala úcta, nadšení. Jak by ne, když se krátce nato... prohlásil asyrským mágem, a všichni uvěřili, že je mág. Není to žert, nálepka. ,Čím se nazveš, tím se i proslavíš.'"

Citovaná pasáž může být adresována i „asyrskému caru" Péladanovi, jehož obraz je tím snad dostatečně vykreslen. Péladan si pak vymyslel i jméno Merodach a uvedl je v rosenkruciánských proklamacích. Ani to mu nestačilo, a tak si navíc přisvojil titul „kardinála a arcibiskupa pařížského". Výsměch ani nabádání, aby si vedl trochu skromněji, nepomáhaly. Nedbal projevů nespokojenosti Guaity a jeho aristokratických přátel a šel dál svou cestou.

Poslední Péladanův titul „Car Merodach Péladan, římskokatolický legát", který jako by spojoval oba předchozí tituly, otevíral cestu k založení nového katolického rosenkruciánského řádu. Rytíři, které do bratrstva uvedl Guaita, získali hodnost z rukou Péladanových. Elémir Bourges napodoboval „carův" dandysmus, hrabě Léon Deslarme, autor esoterických románů, provdal za něho neteř, hrabě Antoine La Rochefoucauld, obdařený nejen slavným jménem, ale i talentem malíře, maloval podle něho portréty.

Péladan, puzený touhou po slávě, otevřel Salon Růže a Křiže, kde vystavoval anglické preraffaelisty a mladé pařížské estéty. Na první výstavě byla uvedena plátna známých mistrů - Gustava Moreaua, Puvise de Chavannes, Féliciena Ropse Khnopffa, Louise Prospera Rouxe. Skutečnému umění je však v mezích obskurantismu těsno, a tak se pozdější výstavy musely obejít bez obrazů významných osobností. Péladan, propadlý mánii velikášství, zůstával stále častěji osamocen. Marně hlásal „asyrský vládce a římskokatolický prelát" božskou funkci umění. „Krása vede umělce k bohu." To sice není řečeno špatně, avšak smůla je v tom, že se nelze prohlásit ani malířem, ani skladatelem, i když se třeba právě všude hovoří o nové modle (prý dalším Richardu Wagnerovi), mladém Eriku Satieovi, slavnostně prohlášeném za oficiálního skladatele řádu. Péladanovi se nezdařil jeho esoterický román a tato filozofická díla mu nepřinesla vytoužený úspěch. Král stál před smějícím se davem nahý. A zaslouženě. Mystické „panoptikum" a umělecká škola jsou věci zcela rozdílné. Guaita a jeho skupina demonstrativně opustili řád a „krále kardinála" odsoudili jako renegáta a, což je bližší pravdě, schizofrenika.

Historie katolických rosenkruciánů je provázena nepřetržitou řadou skandálů, do nichž byl zapleten například i romanopisec Joris-Karl Huysmans (1848-1907), a to spolu s abbé Boullanem, který se proslavil tím, že spojoval službu bohu s černou magií. Za vraždu dítěte měl být Boullan zbaven duchovní hodnosti, vyprosil si však poutí do Říma milost. Papež mu smrtelný hřích černé mše skutečně odpustil. Abbé Boullan, tento důstojný potomek Guibourga, a romanopisec Huysmans, který v té době sbíral materiál pro svůj nový román, se ve výkladu rosenkruciánských rituálů dostali do rozporu s verzí Guaitovou a Péladanovou, což vyústilo v jejich nepřátelství. Markýz de Guaíta odsoudil abbého - zcela v duchu nejlepších tradic okultismu - k smrti „fluidem". Kouzlo však pravděpodobně pro technické obtíže nezapůsobilo. To je ovšem věc pohledu. Osud určený jednomu mohl přece postihnout druhého.

Huysmanse, autora románu „Naruby“, jehož aristokratický hrdina Des Esseintes se stal ideálem dekadentní bohémy, postihla v té době lehká srdeční příhoda. Pracoval právě na novém románu „Tam dole“, věnovanému čarodějnictví, čarodějkám a satanistům, a dospěl přitom k názoru, že se stal obětí Guaitova envoltování. Opustil Lyon a spěchal do Paříže, aby Guaitu veřejně odsoudil jako „magického vraha". Toto nepochopitelné a na prahu 20. století směšné obvinění vášnivě podpořil žurnalista Jules Bois, který z „podlého envoltování" obvinil nejen markýze de Guaitu, ale i jeho přítele Papuse. Celá záležitost vyústila v souboj, který skončil naštěstí nekrvavě, což poskytlo Boisovi příležitost k tomu, aby druhou stranu obvinil z čarodějnických úkladů. Kulka prý neseděla v hlavni dostatečně pevně, pak prý se zapletly postroje a koně zůstali stát uprostřed cesty, krátce řečeno, samé čáry.

Hysterie je nakažlivá. Lidé zasažení její vlnou se přestávají ovládat a ztrácejí poslední zbytky zdravého rozumu. Magie se vždy nese na vrcholu hysterické vlny, zaslepuje a ochromuje člověka. Málokomu se podaří dostat z jejího vlivu bez následků.

De Guaita spáchal sebevraždu. Napsal několik objemných, zcela nepotřebných knih o čarodějnickém umění. Hledal „jiný břeh", kouřil hašiš, užíval morfium, kokain. Zlověstný osud. Morfiu propadl i Edouard Dubus, přítel Huysmansův. „Opium zvětšuje, co nemá omezení, posouvá kraj věčnosti," napsal Charles Baudelaire.

„Rosenkruciánský styl" zřetelně poznamenal i uměleckou elitu Německa a Rakousko-Uherska. Aktivním členem pražské lóže byl Gustav Meyrink, autor „Golema“, „Mistra Leonarda“ aj. Věnoval se studiu kabaly a rosenkruciánského symbolismu, ve chvíli vrcholného rozkvětu svého talentu zanechal tvorby, přijal buddhismus, a když nenašel klid ani v lůně tohoto nejkontemplativnějšího náboženství, spáchal sebevraždu. K rosenkruciánům se přimkl i Franz Hartmann, překladatel kabalistického rukopisu „Tajné figury“. Na závěr historie rosenkruciánství, z něhož se stala čarodějnická fraška, ještě několik slov o osudech bratrstva za oceánem.

„Starověký a mystický řád Růžového kříže", který založil nám už známý Lewis, existuje dodnes a působí v řadě států, zvláště na Floridě.

Hlavní pokladník řádu Leon Batchelor se pokusil vzepřít diktatuře Nejvyšší rady, jejímiž členy vedle Lewise byli jeho žena a syn, který se nakonec prohlásil „imperátorem", i jeho děti z prvního manželství. Lewisovi se zprvu nedařilo, mimo jiné i pro spor o pravost pojmu rosenkrucián, který vedl s bratrem Reubenem Clymerem.

Clymer nebyl nikdo jiný než Pascal Bewerley Randolph, populární spisovatel, který se osobně znal s předními světovými kapacitami v oboru okultismu a nemálo přispěl k rozšíření rosenkruciánství v USA. Ani on se nevyhnul nepříjemnostem. Napadali ho pro údajnou příměs černošské krve a jeho učení, v kterém přejímal Crowleyovy sexuální novoty, označovali za primitivní. Ze sporu s Lewisem však vyšel vítězně.

V roce 1933 se Spencer Lewis pokusil o odvetu, avšak opět bez úspěchu. Spor, v němž obě strany dogmaticky trvaly na svých nesmiřitelných názorech, vyústil v rozkol. Clymer nakonec svým krasořečněním zvítězil a slavnostně oznámil registraci „pravého" řádu v Pensylvánii. Po tomto vítězství odjel do Evropy poklonit se hrobům svých velikých předchůdců. V pařížském hotelu George V. byl pak slavnostně přijat do Univerzální federace řádů, společnosti a bratrstev. Zasvěcením prošel společně s Chevillonem, nástupcem Guaítových kabalistů. Před Clymerem, jemuž, jak se zdá, žehnaly stíny francouzských okultistů Papuse a Éliphase Léviho, se otevřela skvělá dráha. Vypukla však válka, kontakty se Starým světem byly přerušeny. V roce 1944 byl Chevillon zastřelen kulkou gestapa.

V současné době mají však rosenkruciáni tolik velmistrů, kolik je chrámů a lóží.