Zločiny Catheriny Monvoisinové  - Situace madame de Montespan - Černá mše stála sto tisíc – scénář satanistické mše – Kniha duchů 

 

 

 

 

 

„A na jinocha z knihy černé magie zří z listů vybledlých tak ostře to, co je obrázkem kresleným pro oči nečisté, hnus, jemuž se vypravěč vyhne zajisté.“ (Robert Southey)

Pravidelné zasedání nově ustavené „ohnivé komory", mimořádného tribunálu zřízeného ještě Jindřichem II. (1547) pro boj s kalvinismem, bylo stanoveno na 10. dubna roku 1671. Když soudci Ludvíka XIV., krále Slunce, vešli do sálu potaženého černým suknem, poručík jízdní stráže Desgrais nasadil samolibý výraz. Zločiny Catheriny Monvoisinové, rozené Deshayesové, kterou zatkl na prostranství před vchodem de Notre-Dame, daleko předčily čin travičky markýzy Jeanne de Brinvilliers, kterou se mu kdysi podařilo vylákat z posvátných stěn lutyšského kláštera. Robustní krasavice, která stanula před soudem tentokrát, měla na svědomí takové věci, že dokonce královský právník maitre Gabriel Nicolas La Reynic musil sáhnout k flakónu s čpavou solí, aby přemohl vzrůstající nevolnost. Soustředěně si prohlížel zmučenou obžalovanou, její kdysi přepychové drahé šaty, nyní potrhané, zakrvácené a špinavé, a přitom mechanicky listoval v protokolu. Byl víc než obsáhlý na to, aby tato pařížská zlatnice mohla být okamžitě předána katu.

V její zahradě v Saint-Germain bylo vykopáno dva tisíce pět set dětských mrtvolek a nevyvinutých embryí a při domovní prohlídce nalezeno množství krysího jedu. Ovšem obyčejné travičství nebylo tím, co vzrušovalo mistra La Reynieho, a tím méně tajné potraty.

Zvláštní delikátnost procesu spočívala v tom, že klientky Monvoisinové tvořily osoby s velmi zvučnými jmény. Jejích služeb využívala například vévodkyně Orleánská, vévodkyně Bouillonská a samotná markýza de Montespan, jež nahradila Lavalliérovou, když ta odešla do kláštera. Mocná favoritka, která dala Jeho Veličenstvu čtyři děti, prožívala teď sama těžké chvíle „výměny stráží".

La Reynie, jemuž Ludvík XIV. po vynesení rozsudku nařídil osobně spálit všechny dokumenty, chápal, že se pohybuje po tenkém ledu. Naštěstí pro historii právník královskou instrukci nesplnil a akta procesu dal uložit do archívu, z něhož je roku 1792 vynesl vír revoluce. Jen díky tomu známe dnes do všech podrobností, jak probíhaly takzvané černé mše. Jedna z rytin oněch dob zvěčnila markýzu Frangoise de Montespan ležící na obětním oltáři, nad níž se sklání duchovní a krví nemluvněte zkrápí její nahé tělo. Díky prozíravosti La Reynieho je nám známo jméno černého mága. Byl jím pověstný abbé Guibourg. Dvacet let sloužil černé mše v opuštěném kostele Saint-Marcel a envoltoval smrt pomocí voskových figurek.

Obr. 1 Markýza de Montespan 

Manželka ctihodného zlatníka, která stanula před „ohnivou komorou", byla prostřednicí mezi Guibourgem a dvorskou kamarilou, jíž oba neúnavně sloužili. Jejich služby byly velmi rozmanité. Výše jmenované princezny snily například o tom, že se zbaví nepohodlných manželů, aniž by se uchýlily k jedu, neboť prach upálené markýzy Brinvilliersové se ještě vznášel v povětří. To, že pairům Francie odsouzeným manželkami na smrt se jaksi umírat nechtělo, nikoho nevzrušovalo. Dříve či později přece envoltování účinkovat bude a nic netušící paroháči začnou sesychat. Guibourg propichoval okřtěné voskové figurky špendlíky, jeho společnice si nacpávala měšec a šlechtické ničemnice se s milenci bavily na černých mších. Zkrátka, všichni si mohli dovolit nespěchat.

Situace madame de Montespan byla mnohem složitější. Na obzoru krále Slunce vycházela nová oslnivá hvězda. Něžné city, projevované Ludvíkem XIV. k mladé markýze de Fontanges, nebyly už pro nikoho tajemstvím a každé další prodlení znamenalo pro Frangoise de Montespan nebezpečí, že upadne v nemilost.

Třikrát se vydala do opuštěného kostela, třikrát Guibourg podřízl hrdlo novému nemluvněti k poctě Asmodea a Astarotha a naplnil jeho krví čarodějnou číši, kterou podle rituálu černé magie položil mezi nohy královské milenky, kouzla však nezabírala!

„Přeji si, přeji si, přeji!" opakovala zavržená milenka. „Ať král a následník ke mně provždy chová přátelství! Ať i na příště zůstane královna neplodná a ať ji král kvůli mně opustí! Ať král obdaruje mě a mé příbuzné vším, co si budu přát! Ať si mě váží a milují mě vznešení velmoži! Ať mě pozvou k účasti v královské radě, abych věděla o všem, co se tam mluví! Ať král vypudí Fontangesovou a už na ni nikdy nepohlédne! Ať se král rozvede s královnou a dá se oddat se mnou!"

V této bezbožné modlitbě se vyjevují všechny hanebnosti, celá donebevolající ubohost moci, která saje krev slavného národa: ubohý monarcha, lehkovážně se oddávající neřestem, neřestné kurtizány, atmosféra zločinnosti a pokrytectví. Lidsky život neměl žádnou cenu, nebo nejvýš cenu pěti šesti liber, které musel Guibourg vyplácet v chudinské čtvrti za každé další nemluvně pro kanibalské povyražení. Krev podle návodu starobylých grimoirů zapékal do hostií - které při rouhavé parodii na katolickou mši podával své urozené klientce. Tento sedmašedesátiletý duchovní pastýř si zkrátka rouhačsky získával přízeň pekelných sil. Za vše, co prováděl, mu hrozilo upálení.

Sám asi sotva věřil v moc těchto magických činností, a věřil-li, pak nemohl nevědět, že černá mše očekávané výsledky nepřinese. Vždyť na naléhání jiných dam - vévodkyně z Angoulému, madame de Vitry - sloužil týž abbé Guibourg satanskou mši za záhubu markýzy de Montespan.

A bylo to vzácně výnosné řemeslo! Černá mše stála sto tisíc - i více - liber, za voskovou figurku brala Monvoisinová dvacet a za dávku jedu padesát tisíc liber. Připočteme-li „velkoobchodní" ceny novorozenců, jež jejich matky nemohly uživit, zisk to byl vpravdě fantastický. Fanatický soudce La Reynie se navzdory napřažené trestající ruce krále a útokům aristokratů rozhodl z Monvoisinové dostat vše, co věděla. A zlatnice, které mučidla rozvázala jazyk a která už nedoufala v záchranu, podrobně vysvětlila každou položku ze své účetní knihy. Prozradila i složení čarovného nápoje lásky pro krále, svařeného ze sušených krtků, netopýří krve, španělských mušek a vína s čarovným býlím.

Montespanová, která nápoj lásky na korunovaném partnerovi vyzkoušela, nebyla úspěšná ani tady. Naopak, přelétavý monarcha si stačil opatřit ještě novou vášeň! Zoufalá Francoise se opět obrátila o pomoc k spolehlivé zlatnici a dala jí zhotovit speciální otrávenou obálku, kterou adresovala králi. Pro Fontangesovou objednala otrávené rukavice. Právě v tomto stadiu došlo k prvním zatčením. Počet obžalovaných dosáhl 147 lidí. V procesu figurovalo dokonce i jméno markýzy Marsinové, sestřenice kardinála Mazarina a bývalé královy milenky. Společně se zlatnicí Monvoisinovou však na hranici vystoupilo jen pětatřicet odsouzených. Marsinová, kterou varoval samotný král, uprchla do Gentu, zapuzenou Montespanovou s rentou dvaceti tisíc liber ukryli na jejím vlastním panství a satanista Guibourg skončil ve vězení. Prohnilý režim mohl ještě sto dvanáct let skrývat před očima národa tyto špinavosti.

„Ten, kdo dal lidem krále," napsal Ludvík XIV. pro ponaučení budoucímu králi Ludvíku XV., „si přál, aby je ctili jako své zástupce, a jenom sobě vyhradil právo soudit jejich skutky." Na tomto místě se rozloučíme s tajemstvím panovnického rodu Bourbonů, jehož archívy otevřené až revolucí nám pomohly vrhnout trochu světla na nejtemnější stránku čarodějnictví. Věnujme se nyní jeho působení. Ve své knize „Zlatá ratolest“ James George Frazer se subtilní ironií a prozíravostí o černé mši napsal:

„V nevzdělaných vrstvách soudobé Evropy mají nadále moc rozmanité formy magie a náboženství. Tak podle jednoho sdělení věří většina lidí na venkově stále ještě tomu, že duchovní má tajnou a nepřekonatelnou moc nad přírodními živly (je tedy mág - pozn. aut.). Sedláci v Gaskoňsku rovněž věří, že zlí lidé, chtějí-li se svým nepřátelům pomstít, přemluví kněze, aby odsloužil takzvanou mši svatého Secaria. Jen velmi málo kněží tuto mši zná a většina by s jejím konáním nesouhlasila. Jen špatný duchovní se tohoto odporného obřadu odváží, a můžete si být jisti tím, že na posledním soudu za to draze zaplatí. Vikář, biskup a dokonce ani arcibiskup v Auchi nemá právo takový hřích odpustit. Toto právo náleží jedině římskému papeži. Sloužit mši svatého Secaria lze pouze ve zbořeném a zpustlém kostele, kde ke všemu houkají sovy, za soumraku nehlučně létají netopýři, za noci táboří cikáni a pod zneuctěným oltářem mají úkryt žáby. Přesně v jedenáct hodin začne kněz pozpátku mumlat mši, kterou zakončí, když, hodiny zlověstně odbíjejí půlnoc. Knězi pomáhá jeho milenka. Hostie, kterou žehná, je černá a má tvar trojúhelníku. Namísto toho, aby přijímal svěcené víno, pije vodu ze studně, do které bylo vhozeno tělo nekřtěňátka."

Všimněme si, že kněz má svou milenku. K úspěchu čarodějného konání je zapotřebí ženské energie. Králova milenka a ostatní urozené aristokratky musely symbolicky zobrazovat s přestárlým Guibourgem vrcholnou scénu čarodějnického sabatu - sňatek satana s mladou vědmou. A zřejmě na to přistupovaly, dokonce si s sebou přiváděly cicisbea, jenž ovšem nebyl stižen slepotou a hluchotou. Woland také k tomu, aby mohl uspořádat památný ples, potřeboval „královnu". Markétka, která na sebe vzala tuto roli, se podmínečně stala manželkou vládce pekel.

Protože každý o čarodějných manipulacích z umělecké literatury něco ví, seznámíme se krátce s jejich neměnným aranžmá, s jejich jednacím řádem. Hodí se nám to pro závěrečné oddíly, věnované činnosti současných satanistických sekt na Západě. Ve všech dobách se magické ceremonie konaly na osamělých místech vzdálených lidským obydlím. Všechny čarodějné příručky zdůrazňují, že místnost, kde mág slouží mši, musí být uzavřená a naprosto nepřístupná cizím lidem. Před výkonem bylo místo vždy vysvěcováno a zaklínáním očišťováno od nepřátelských sil.

Pokud se obřad nekonal v kostele, jak to popisuje Frazer, bylo nutno z prostoru určeného k čárám odstranit veškerý nábytek a ozdoby. Zůstal v něm jen čtvercový stůl s kamennou deskou, umístěný u východní stěny a ze dvou stran potažený bílým plátnem.

Na tomto oltáři se „servírují" základní atributy „Umění": dvě rozsvícené voskovice, meč (kord) a kadidelnice. Pověstné magické kruhy, chránící čaroděje před nepřátelstvím vyvolávaných duchů, se kreslily vysvěceným úhlem nebo křídou. Tak tomu bylo zejména v temných dobách primitivního čarování. Nyní, jak už jsme se zmínili, mají nevzdělaní „faustové" k dispozici hotové bloky. Žádné okultní působení prý nedokáže proniknout za hranici kruhu.

Když Choma Brut uviděl, že v kapli létá rakev se zesnulou slečinkou, spěchal se zajistit právě tímto způsobem. S jakou silou to vylíčil N. V. Gogol v povídce „Vij“! „...A současně slyšel, jak se zlí duchové zmítali těsně u něho a div se ho nedotýkali konci svých křídel a odporných ocasů. Neměl odvahu ohlédnout se po nich; viděl jen, jak podél jedné celé stěny stála jakási obrovská nestvůra s vlasy jako prales, a skrze tuto síť vlasů hleděly na něj hrozivě dvě oči s povytaženým obočím. A nad nestvůrou trčelo do vzduchu cosi podobného měchýři s tisíci klepety a štířími žahadly. Na nich visely chomáče černé hlíny. Všechno se po něm rozhlíželo, všechno ho hledalo, ale nemohlo uvidět, protože byl obklopen čarovným kruhem."

Ó, kdyby jen byl bursák naslouchal vnitřnímu hlasu a nepodíval se tehdy do hrozných očí Vije! Teurgova vůle materializuje duchy, ale strach ji oslabuje a ničí moc ochranných znamení. Obraz, vytvořený geniálním umělcem, vtělil do pouhých několika řádků temnou vodu čarodějných traktátů. Kromě mága může být v kruhu - tváří ke středu - ještě osm lidí. Všichni jsou povinni mlčet. Ten, který stráží Východ, drží inkoust a pero.

Forma kresby není vždy stejná a mění se v závislosti na místu a době čarodějného konání. Při sestavování kruhu se přihlíželo k hodnosti a jménu vyvolávaného ducha, ke dni a hodině, postavení odpovídající planety a také ke jménu anděla, vládnoucího hodině, k jeho emblému (pečeti), ke znaku zvěrokruhu a k řadě dalších podrobností, známých nám z tabulek, jako jsou jména duchů Slunce a Luny. To vše se pečlivě vyznačovalo magickými písmeny. Nákres obvykle představoval velký čtverec se třemi vepsanými soustřednými kruhy. Do prostoru mezi prostřední a vnější kruh se podle světových stran umisťovala jména andělských mocí, v dalším prstenci čtyři jména demiurga vzájemně oddělená křížky. Vnitřní kruh se rovněž dělil na čtyři úseky, z nichž východní byl označen řeckým písmenem alfa a západní písmenem omega. V podstatě to byl celý malý vesmír - od alfy po omegu - jeho „prvotní vzorec". K utvrzení analogie byly úhly čtverce „pečetěny" znaky hvězdy s pěti paprsky („Pentagramu ses polekal?") a z vnější strany byla umístěna ohřívadla na kadidlo.

Obr. 2 Ludvík  XIV.

Podle druhého vzorce bylo možné se obejít bez vnějšího čtverce, ale pak se vpisovaly dva čtverce do vnitřního kruhu, ve větším z nich byl umístěn kosočtverec, ukazující k světovým stranám. V úhlech tohoto většího čtverce byla vyznačena znamení kříže, v rozích malého čtverce byly však nakresleny kruhy, do nichž se kladla ohřívadla. Část vnějšího kruhu byla ze severní strany ponechána otevřená, aby se tudy mohlo procházet. Otevřené místo střežila hlídka ozbrojená meči. V prstenci mezi vnějším a prostředním kruhem byla východním a západním směrem umístěna slova Adonai a Agla. Vedle nárysu na západní straně se do země zarážel kord, a opodál, ve východní části, byl vyznačen trojúhelník se slovem Jahve, v němž se měl materializovat vyvolávaný duch. Při čarování se používalo kordu, kouzelné hůlky, obětního nože, křišťálové číše, psacích potřeb, svící, věnečků z planetárních květin, vykuřovadla a nádoby s vodou. To vše bylo umisťováno na stolku za oltářem.

Autoři grimoirů, jako byla Kniha Honoriova, důtklivě upozorňovali, že každý atribut musí být bezpodmínečně zhotoven nebo vysvěcen rukou mágovou. Starým černokněžníkům nepřišlo ani ve snu na mysl, že nastane doba jejich průmyslové výroby a velkoobchodního prodeje. A kdo by také dnes dokázal vykovat z odpovídajícího „planetárního" kovu oboustranný meč a navíc ještě vyzdobit jeho čepel otiskem šestiúhelníku s názvem planety a jménem ducha uvnitř? Na čepeli bylo vyryto tolik hvězd, kolik duchů předpokládal mág na příští seanci vyrušit. A přitom bylo možno takovou trpělivou práci konat jen v přísně určené hodiny za přibývající Luny. Stejného úsilí bylo zapotřebí i k přípravě obětního nože, který musel být vyvařen ve svěceném oleji. Kouzelnou hůlku mág obvykle vyřezal z ořešníku, který dosud nenesl plody a který byl předem ozdoben prstencem ze sedmi „planetárních" kovů. Hřebíky ze sedmera kovů - stejně jsem nepochopil, čím při tom nahrazovali rtuť - byly označovány i posvěcené svíce. K popsání nezbytných podrobností ceremoniálu by bylo třeba celých svazků. Dokonce i při vykuřování platil přísný výběr materiálů, které musely odpovídat charakteru hosta z onoho světa a příslušnému dni v týdnu. V neděli se do vykuřovadel dával červený santal, v pondělí aloe, v úterý pepř atd.

S mimořádnou pečlivostí musel mág provádět zápisy do zvláštní osobní Knihy duchů. Vyjádřeno současným jazykem, šlo o co nejpodrobnější dossier jednoho nebo několika obyvatel astrálu. Vlevo se kreslil magický obrázek ducha, vpravo se zaznamenávaly anketní a jednací údaje: jméno; schopnosti; vlastnosti a příslušné zaříkávání; hodnost v andělské nebo aggelské, tj. démonské hierarchii; hodnostní třída; sféra působnosti; síla a moc.

Nestačilo ovšem sestavit takovouto zádušní knihu, bylo ji třeba ještě náležitým způsobem vysvětlit. „Zaříkávání se musí provádět," kategoricky prohlašují interpreti středověkého čarodějnictví, „pod širým nebem (na známé křižovatce) nebo v magickém chrámu. Příznivá doba a hodina pro zaklínání se určuje podle hvězd. Vysvěcení se provádí skrze vyvolávání ducha nebo duchů ,Knihy', která se položí rozevřená do trojúhelníku. Mág se pak postaví do kruhu na západní straně..."

Není třeba pokračovat: i druhá formule je nám už známa. Zbývá říci několik slov o samotném mágovi. Adept bílé magie musel vést svatý, to znamená asketický život, mít schopnost ovládat lidi, získat zasvěcení do tajemství a neotřesitelně si věřit.

Má-li být upraven první bod v infernálním duchu, pak lze celý komplex vztáhnout ke žreci temných sil, například známému Guibourgovi.

Služebníku andělských mocností je určen dlouhý splývavý oděv z bílého plátna. Při čarodějných úkonech musí být jeho hlava, ruce a nohy obnaženy a tvář zastřena páskou přidržovanou zlatou obroučkou s vyobrazením trojúhelníku nebo čtyř pentagramů.

K magickým úkonům, které se podobají církevnímu obřadu, patří modlitby a vzývání, úpěnlivé volání božských jmen, kropení svěcenou vodou, pomazání olejem, dotýkání se magickými znaky, žehnání. Při žehnání se mág vždy řídí zákony čísel, orientuje se podle symbolismu dvojice, trojice atd. Oběti, které přináší, mají bud naklonit duchy, pak se k oběti bere beran, nebo očistit, a pak se obětuje kozel. K tomu se na oltáři zapaluje oheň, na němž se v určeném pořadí spalují tuk, vnitřnosti i maso zvířete.

Týden před stanovenou událostí mág, který přitom dbá určených očistných procedur, poprvé vstupuje do vyznačeného kruhu, aby začal s modlením, v něm pak pokračuje den po dni. Ráno sedmého dne se pomaže vonnými mastmi a vkleče zpívá žalmy. Pak povstane, začne se rychle otáčet dokola a jako v šamanské extázi vykřikuje neartikulovaná slova. Čarovný nákres se podobá tantrám, tantristické meditativní mandale. Uvedeme si několik typických zaříkávání, vyňatých z francouzských grimoirů 16. a 17. století. Formule vysvěcení:

„Adonai, Jehovo, Sabaothe, ó nejvyšší otče, stvořiteli nebe a země, čtyř živlů a nejvyšších duchů, zaklínám Tě, abys ze své moci a ctnosti posvětil tento meč, který byl zhotoven pro tvé blaho. Zaklínám tě, meči, jménem pravdy, života, věčnosti, stvoření, vycházejícího z nicoty, aby nebylo nic v mém vlastnění kromě bezúhonnosti a ctnosti."

Toto zaříkávání se hodí na libovolný předmět. Meč je vybrán jen jako příklad. Připomeňme si vášně markýzy de Montespan a rovněž jako příklad si dosaďme odpovídající jména do zaříkávání lásky:

„Zaklínám, aby se Ludvík spojil s Frangoise, jako jsou oheň, vzduch a voda spojeny se zemí; ať se myšlenky Ludvíka zaměří na Frangoise tak, jako se paprsky slunce svým světlem zaměřují na svět a jeho ctnost, a ať on, Ludvík, si ji stvoří v své představě a názoru tak, jako je nebe tvořeno hvězdami a strom svými plody. Ať se vznáší vznešený duch Ludvíka nad duchem Frangoise jako voda nad zemí. Učiňte, aby si Ludvík nepřál jíst, pít, radovat se bez Frangoise." Zamění-li se na příslušných místech pozitivní přání negativním, vznikne zaříkávání nenávisti.

Nejednou si je objednaly sokyně markýzy de Montespan, objednala si je i ona sama, když ji jiná markýza dokázala vytlačit z královy ložnice.

Při envoltování lásky a nenávisti, jakož i v jiných případech, se používalo pentaklů, kroužků s posvátnými sentencemi a jmény, zhotovených (s dodržením všech magických požadavků) z kovu odpovídajícího planetám. V Šalomounově klíči je popsáno velké množství amuletů pro všechny životní situace. Protože jsme se však letmo dotkli milostných kouzel, zmíním se pro ilustraci o měděném kotouči Venušině, jehož anděl se jmenuje Monashiel a jméno vyšší síly je Veralian, dále o olověném pentaklu s protichůdným účinkem Saturnu. Aby se milující nerozešli, pomlčím o jeho zhoubných heslech. A na závěr dva čistě praktické recepty: Zhotovit v době devátého postavení Luny prsten ze zlata. Vsadit topas. Vyrýt do drahokamu toto vyobrazení:

Posvětit a okouřit pomerančovou kůrou. Magické vlastnosti prstenu: Ten, kdo nosí tento prsten, stane se neviditelným, vezme-li si ho do úst. Heslo prstenu: Tonušo.

Jak jednoduché!

Ovšem příznivci dobrého rybolovu se dostane kýženého ještě snadněji. K tomu je potřeba pouze: Zhotovit v čase patnáctého postavení Luny prsten z olova. Vsadit křišťál. Vyrýt na kameni toto vyobrazení:

Vysvětit a okouřit mouchami. Magická schopnost prstenu: Záštita rybolovu. Heslo prstenu: Balbuš.

Soustava znaků a magický jazyk, známý jako „jazyk a magie Henocha", byly v 16. století rozpracovány anglickým černokněžníkem, doktorem Johnem Dee (1527-1608) a jeho spolupracovníkem Edwardem Kelley.

Klíč k jazyku dávají obrazce zaplněné písmeny: kruh, sedmiúhelník, hvězda se sedmi paprsky, hexagram a pentagram.

V dějinách magie do té doby nic podobného neexistovalo. Nedávno se podařilo dešifrovat některé znaky a konfrontovat písmena magické abecedy s latinkou. Zde je charakteristický příklad:

„Hadariatza das perifa Lil cabisa micaolazoda saanire caosago of fifia balzodizodarasa iada."

Tato formule, dříve považovaná za nesmyslnou, zahrnuje prvky různých jazyků a v překladu znamená: „Ó ty, jež máš sídlit v prvním vzduchu, ty, jež jsi mohutná v části země, splň průvodní slova."

Pod hatmatilkou, které nerozuměli ani sami čarodějové, se skrývaly pohanské modlitby, vzývající ducha živlů.

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 725