Nekromantie – Francesco Prelati a jeho démon – baron de Rais – mizející chlapci – nastražená léčka – soud s baronem – Rasputin a další jurodivci na carském dvoře - okultisté a Třetí říše

 

 


"Když svatý mnich tohoto člověka uviděl poprvé, byl překvapen a s úžasem odstoupil. Člověk se celý třásl jako osikový list, jeho oči divoce šilhaly a vyděšeně vyšlehovaly strašlivý oheň, jeho ohyzdný obličej naplňoval duši hrůzou.

„Otče, modli se, modli?" vzkřikl zoufale. „Modli se za ztracenou duši!" a vrhl se k zemi. Svatý asketa se požehnal křížem, vzal knihu, rozevřel ji a s hrůzou odstoupil nazpět a pustil z ruky knihu: „Ne, bezpříkladný hříšníče! Pro tebe není slitování! Běž odtud! Nemohu se za tebe modlit!"

„Ne!" vzkřikl hříšník jako šílený. „Hleď, svatá písmena se zalila krví... Ještě nikdy nebylo takového hříšníka na světě!" N. V. Gogol

Nekromantií rozuměli staří Řekové věštění podle mrtvých, ale ve středověku získalo toto choulostivé počínání širší smysl. „Rytíř se ostýchal přijmout tyto peníze a přemlouval čaroděje, aby si vzal buď všechny, anebo aspoň část. Marně se však namáhal. Když třetího dne černokněžník odčaroval svou zahradu a projevil přání odejít, dal mu s Bohem a zapudil ze srdce smyslnou lásku k paní, k níž od té doby choval pouze počestnou náklonnost," říká Boccaccio v Dekameronu.

U Boccaccia je nigromante (v uvedeném českém překladu z r. 1959 černokněžník - pozn. red.), který uprostřed zimy vyčaroval nádherně vonící zahradu, především mocný kouzelník, jenž nepostrádá velkomyslnosti. Astrolog, a tím spíš alchymista se zřídkakdy pouštěli na pochybné pole černé magie. A není divu. Pokud hermetičtí mistři chtěli nejen žít, ale i přežít, museli neustále demonstrovat svou teurgickou sílu. Porcelán a střelný prach, které vznikaly při alchymistických pokusech, byly dílem vyvolenců, ostatním zbývalo se spokojit šejdířskými experimenty se zlatem nebo hrůznými manipulacemi s mrtvolami.

Právě k těmto nekromantským alchymistům, dobývajícím si svou obživu nelehce šarlatánskými kousky, patřil Ital Francesco Prelati, který se chlubil svým privátním, možno říci příručním démonem Barronem. Prelati byl současníkem hrdinů Dekameronu, ale na rozdíl od nigromanta, na něhož se obrátil messer Ansaldo, aby pro něho dobyl srdce krásné Dianory, zvláštní ušlechtilostí nevynikal. Pro peníze byl schopen nejen podvodu, ale dokonce i těžších zločinů. Tomuto člověku poskytl přístřeší na zámku Tiffauges francouzský maršál Gilles de Laval, baron de Rais. Učinil tak ke své škodě i pro výstrahu potomstvu, neboť, jak zcela správně poznamenal M. A. Orlov, „v celé historii magického šarlatánství lze stěží nalézt zajímavější kapitolu, než je doznání Gillese de Rais a jeho hlavního pomahače."

Muž, který později dostal přezdívku Modrovous, nevraždil své ženy. Měl jen jednu věrnou životní družku, kterou něžně miloval, i když, naskytla-li se někde v ústraní možnost obejmout mladou dívku z lidu, dokázal této příležitosti využít. Krásný baron vskutku nosil mohutný světleryšavý plnovous, který mu hradní lazebník vždy po ránu pečlivě pročesával želvím hřebenem. Gillese de Rais osud v ničem nezkrátil. Jeho rodoví předci Craonové a Montmorencyové mu zanechali slavný erb a bohatou půdu v nejúrodnějších částech Bretaně, oplývající hojností zvěře a proslavené svými vinohrady. Když mu v jedenácti letech zemřel otec, byl svěřen do péče nerozhodného, ve všem mu přitakávajícího děda, a vedl velmi volný život.

Vychovávali ho nejlepší učitelé, studoval staré jazyky, vyznal se v uměních, s rozkoší vychutnával vytříbené rozhovory, vybraná jídla a ušlechtilá cvičení v sokolnictví a šermu. Vyznal se v koních, víně a starých zbraních. Jako vášnivý sběratel knih utrácel pohádkové sumy za vzácné exempláře, které si dával vázat do drahých šagrénových obalů, zdobených rodovým křížem ve zlatém poli. Slavný erb a skvělý mladík, na něhož čekala maršálská hůl.

Sentimentální idylka to však nebyla. Události se odvíjely spíš podle pravidel gotického románu typu "Ďáblových elixírů" E. T. A. Hoffmanna, v němž působí zločinný mnich Medard, který propadl čarodějnictví.

Gilles de Rais prožil několik let na dvoře krále Karla VII., vládnoucího od roku 1422 do roku 1461, a poté se uchýlil na své panství, kde se pohroužil do čtení grimoirů a alchymistických traktátů. Minulo několik let a z tohoto antipoda a šlechetného Don Quijota se stal úplný pomatenec. Zatoužil po magické vládě nad světem a s nezkrotností sobě vlastní se pustil do plýtvání obrovským zděděným bohatstvím. Svými hostinami a hony, na něž se sjížděla šlechta z celého okolí, jako by chtěl zastínit velkolepost královských zábav. Zatemňovaly však jen chmurnou představivost bretaňského barona. Objevil v sobě náhle nepřirozenou náklonnost k malým chlapcům, kteří se začali na nejrůznějších místech záhadně ztrácet.

Gilles de Rais se stával nesnášenlivým a prchlivým. K šíleným nápadům a krajním výstřednostem přibyly nekonečné soudní pře, které dočista vyprázdnily rodinné truhly. A jestliže dříve vášeň pro hermetické spisy podivnou představivost tohoto pyšného barona pouze obveselovala, nabyl nyní jeho sen o „kameni mudrců" charakteristické rysy chorobné mánie.

Veliké dílo, či ve francouzském stylu Grand Oeuvre, se mu jevilo jako jediný prostředek nejen k tomu, aby uvedl do pořádku své upadající hospodářství, ale i k tomu, aby získal nadlidskou moc.

„Veliké dílo mudrců," poznamenal opat Paris ve své „Chvalořeči na Veliké dílo neboli Kámen mudrců,“ „zaujímá prvé místo v řadě všeho, co je dokonalé. Uzdravuje, zajišťuje bohatství, osvěcuje rozum." Poskytuje tedy vše, čeho se tak velice nedostávalo pánu na Tiffauges a ostatních rodových panstvích, který si flámy a orgiemi notně poničil zdraví a z pitek a okultních nesmyslů přišel téměř na mizinu a otupěl.

K svému velkému roztrpčení však Gilles de Rais necítil vlohy k velikým činům v alchymii. Byl příliš vzdělaný, než aby si neuvědomoval svou úplnou neschopnost postihovat tajemství.

Slova alchymisty Flamela „o dvou dracích, kteří se navzájem zabíjejí a zalykají se vlastním jedem", zrychlovala tep důvěřivého srdce, zato však nic neříkala rozumu. Východisko se ovšem brzy našlo.

Když se nekromantští kouzelníci a jejich stoupenci dozvěděli o podivínství vznešeného pána, prošlapali si cestičku k jeho hradbám a navzájem se předháněli ve vábivých kouzlech a přehnaných slibech.

Rondely - kulaté věže - na Tiffauges se začaly rychle přebudovávat na laboratoře. V alchymistických výhních vzplál oheň a nad hradem, kolem něhož již kolovaly zvěsti o ztrácejících se chlapcích, se vinul čpavý kouř nahánějící hrůzu.

Uprostřed těchto horlivých snah poctil rodové sídlo čarujícího pána svou návštěvou vznešený host, dauphin Ludvík, který sem znenadání vpadl i se svým početným průvodem. Gilles de Rais musil znovu žádat lichváře o půjčku, aby budoucího panovníka náležitě uctil. Velké starosti si však s penězi nedělal, neboť od Grand Oeuvre si sliboval pokrytí sebevětšího dluhu i s úroky. Litoval jen vyhaslých pecí, v nichž nazrávalo ohromné bohatství. Nic jiného však nezbývalo, neboť tajné hříchy, které bylo stále obtížnější skrývat, jej vedly k opatrnosti. Vchod do laboratoře dal spěšně zazdít, nářadí k Umění ukrýt a prohnané alchymisty ubytovat v okolních usedlostech.

Sotva vyprovodil spokojeného prince s jeho průvodem, přikázal zdivo před vzácnými dveřmi zbořit a povolal šarlatány zpět. Zřejmě v této době došlo k prvnímu střetu mezi messerem Prelatim a hradním pánem, který ho žádal, aby mu konečně ukázal slavného démona Barrona. Obratný a drzý Ital, který vodil důvěřivého pána dva roky za nos, uznal, že bude lépe vzájemné vztahy nevyhrocovat. S prstem na ústech se po špičkách vydal obhlédnout situaci. Nejprve se zavřel ve věži a napínal pána dlouhým čekáním, poté se vrátil s vítězným úsměvem na rtech a blahopřál mu k úspěchu. Neústupný Barron se nakonec projevil jako milostivý a zavalil panství hroudami červeného zlata. Nadšený Gilles de Rais si přál alespoň na okamžik se pokochat dlouho očekávaným bohatstvím. Proti všem předpokladům se Prelati nezačal vymlouvat, ale vedl nedočkavého patrona do své kobky. Sotva však otevřel dveře, hned je zase vyděšeně přibouchl. Když se Prelati z úleku vzpamatoval, oznámil, že došlo k nějaké nepředvídané chybě: zlato hlídá strašlivě vyhlížející zelená saň. Odvážný baron se vyzbrojil krucifixem, obsahujícím podle pověsti částečku z pravého golgotského kříže, a odhodlaně vykročil, aby se zmocnil příslušného dílu bohatství. Bylo již načase, neboť téměř veškerá půda byla zastavena. Prelati se tentokrát bez přetvářky znovu vyděsil, padl na kolena, sepjal ruce k úpěnlivé prosbě a zahradil přístup ke dveřím. Utkat se s démonem, nadto ještě s pomocí božího kříže, byla podle jeho slov ta největší hloupost. Po takovém útoku nemohlo být o nějaké spolupráci ani řeči. Baronu de Rais, vychovanému nejlepšími rétory a scholastiky, se tento důvod zdál dostatečně pádným a vrátil rodinnou relikvii do kaple.

Tohoto prodlení využil úskočný Barron a proměnil zlato v jakýsi podezřelý červený prášek. Bylo nutné vejít s Barronem do zdlouhavých jednání, samozřejmě prostřednictvím Prelatiho.

Pán na Tiffauges souhlasil se vším. Vlastnoručně sepsal smlouvu, v níž za neomezené vědění, bohatství a moc postoupil svou nesmrtelnou duši, a smlouvu potvrdil svou krví.

Zdálo by se, že udělal již všechno. Ale zákeřný démon žádal stále další důkazy oddanosti. Nejprve to byla úplná hloupost: slepice, kterou bylo nutno obětovat na oltáři podle všech pravidel satanismu. Nato si ústy Prelatiho vyžádal svůj oblíbený pokrm - nekřtěňátko. I tomu svobodný baron, bezvýhradný vládce nad životem a smrtí svých sedláků, dostál. Kvůli svým zvrácenostem zahubil 140 malých chlapců — jak bylo později zaznamenáno v aktech z procesu - a mohl tak ďáblovi poskytnout tuto ojedinělou oběť. Věděl, že na vahách církevního soudu tato převáží všechny oběti, včetně mnoha těch, jež mu byly připisovány neprávem? Nemohl nevědět, neboť inkvizice řádila všude. Baron si však vůbec nepřipouštěl, že by ho někdo mohl soudit. Vraždy motivované morální úchylkou či jinak nesouvisející s výkonem kultu nepříslušely do biskupovy kompetence a světského soudu se baron de Rais bát nemusel.

Na svém panství byl všemocným pánem. Chybil jen, že své pozemky zastavil, či přesněji, prodal s právem výkupu bretaňskému vévodovi a jeho vazalům - kancléři a nantskému biskupovi Malestroitovi a správci pokladu Ferronovi.

Nenapadlo ho zkrátka spojit si tuto důležitou okolnost s tak drobnou obětí, přinesenou na satanský oltář. Zato věřitelé si okamžitě učinili příslušný závěr. Sám de Rais jim přece poskytl onu lákavou možnost odvrátit nežádoucí výkup a navždy pod svůj erb připsat nejvýnosnější panství. Baronovi nepřišlo ani na mysl, že jeho pozemky jsou soustředěny do jedněch rukou a kancléř se správcem že jsou pouhými nástroji finančních operací svého feudálního pána. Stačilo jen vyčkat vhodné příležitosti a vynést na denní světlo celé ďábelské tajemství: zvěrstva maniaka, černou magii, nekromantii, satanismus. Baron, který se nedal zastavit, se do nastražené pasti dostal sám. Pohádal se s Ferronovým bratrem Jeanem, který se usídlil v jednom z jeho zastavených hradů, a vytáhl proti tomuto panství s padesáti ozbrojenými vazaly. Nevzal v úvahu i duchovní hodnost svého nepřítele, kterého zastihl klečícího před oltářem, a vyvlekl ho z kaple, vsadil do řetězů a uvrhl do podzemního žaláře. Baron, zvyklý si vždy rychle vypořádat účty, netušil, na koho vztáhl ruku.

Zatímco biskup plodil spis o urážce církve a nenápadně vedl vyšetřování rituálního obětování, vévoda žádal pod hrozbou velké pokuty okamžité propuštění zajatce a vyklizení zastaveného hradu. Gilles de Rais, který definitivně přestal reálně uvažovat, nejen odmítl podrobit se příkazu, ale dokonce fyzicky napadl vévodova vyslance. Po tak jednoznačné urážce vévoda okamžitě obsadil Tiffauges a donutil ho k ústupu. Jean Ferron se mohl opět vrátit a začít sepisovat žalobu, potřebnou pro zamýšlenou intriku biskupa Malestroita. Když Gilles de Rais vystřízlivěl ze svého ponížení, rozhodl se pro smír s vévodou. Po poradě s Prelatim, který mu tlumočil blahosklonný souhlas domácího démona, se vypravil do Nantes. Chytrý biskup přijal kajícího se hříšníka s předstíranou shovívavostí, což se v pomatencových očích jevilo jako další důkaz Barronovy moci. Jakmile se vrátil domů, pustil se s novou horlivostí do alchymistického šílenství. Měchy se rozdmýchaly plnou silou, obloha nad hradem se znovu potáhla barevným kouřem. Začaly se šířit zvěsti, že pán si počíná jako dříve a pro ďáblovy potřeby hubí malé nevinné děti. Světské i duchovní správě se to doneslo překvapivě rychle. Vévoda, právě se vzpurným vazalem smířený, nechal jednat biskupa. Malestroit veřejně obvinil Gillese de Rais z kacířství a mravní zkázy a žádal, aby byl svolán církevní soud, před nějž pak předvolal osm svědků. Byly to převážně ženy, kterým záhadně zmizely děti. Neměly však v ruce proti baronovi žádné důkazy. Biskup přikládal těmto obviněním malou váhu. Doufal však, že se přihlásí skuteční očití svědci zločinů na Tiffauges, z nichž barona obvinil. Navzdory očekávání se však našli pouze dva, přičemž jejich výpovědi nic nového nepřinesly.

Přímé důkazy proti obžalovanému neexistovaly a získat je bez mučidel se zdálo nemožné.

13. září 1440 poslal biskup Malestroit Gillesovi de Rais soudní předvolání s podrobným výčtem jeho skutečných i předpokládaných hříchů. Baron se před soudem objevil s pyšně vztyčenou hlavou, přesvědčený, že se dokáže s troufalými žalobci vypořádat. Nenadálý útěk jeho druhů Silléa a Bricquevilla mu však ztížil situaci. Sebejistý biskup se rozhodl ihned jednat a přikázal uvalit vazbu na všechny jeho přisluhovače a sluhy a půdu kolem hradu překopat. Sama zvěst, že se hledají tělesné pozůstatky zavražděných dětí, udělala na lidi silný dojem. Nikdo už neměl pochybnosti o tom, že de Rais je vinen. Celá záležitost se začala vyvíjet v neprospěch barona.

Namísto toho, aby prostřednictvím advokáta prosadil, že nepodléhá soudu nantského biskupa, padl do obratně nastražené léčky a v zápalu polemik dal souhlas k tomu, že se za deset dní dostaví k projednání případu, jehož se měl kromě Malestroita a prokurátora Capeirona zúčastnit i viceinkvizitor Jean Blouyn.

Žalující strana neztrácela čas. Zatímco baron čekal na stanovený den, po celé Bretani se mluvilo o tom, že jeho vina je již prokázána. Do biskupovy rezidence přicházeli sedláci a řemeslníci, kteří požadovali trest pro vraha. Další a další matky barona veřejně obviňovaly z vraždy svých nezvěstných synů.

Dobrovolných svědků bylo tolik, že soudce nemohl práci skončit k stanovenému datu. Přeložení soudního jednání na 8. října přivítal Malestroit, který dobře chápal, že každý den navíc žene vodu na jeho mlýn.

Začátek soudního přelíčení provázela shromáždění rozhořčeného davu. Opožděný baronův protest proti tomuto soudu v této situaci zcela zanikl. Gilles de Rais byl odsouzen, třebaže to pochopil až v náručí kata. Do té doby se choval se sebejistotou sobě vlastní. Odmítl složit přísahu a na otázky odpovídal přezíravým mlčením. Obžalovací spis obsahoval 49 bodů, v nichž byly uvedeny všechny baronovy skutky. Bylo zde rouhání a čáry, urážky svátostí a vysokého duchovního stavu, pletky s ďáblem a záludné kacířství. Vraždění dětí, jemuž se před začátkem procesu přikládal takový význam, bylo však vzpomenuto jen jaksi mimochodem, a to na samém konci obžalovacího spisu mezi neřestmi, jako je pití a flámování. Marně spílal Gilles de Rais soudcům, že jsou lháři, zlosyni a svatokupci, marně znovu a znovu opakoval, že nepodléhá tomuto soudu. Viceinkvizitor, zvyklý ze své letité praxe na zástupy lidí, kteří se na rozdíl od barona ničím neprovinili a přesto byli odsouzeni, si jeho námitek a protestů vůbec nevšímal. Stejně se chovali i ostatní členové biskupského tribunálu.

Když se po únavném vypočítávání bodů obžaloby dotázali souzeného, zda svou vinu doznává, a ten v odpověď vybuchl v rozhořčenou tirádu, biskup shovívavě přikývl a slavnostně pronesl formuli o vyobcování ďáblova přisluhovače z církve. Baron de Rais zpočátku nevěřil svým uším, poté však upadl do zuřivosti a začal křičet, že neuznává jurisdikci církevního soudu, neboť zločiny, jichž si je vědom, jsou věcí trestní, a proto požaduje setkání s královským prokurátorem. Průběh procesu se však již dostal zcela na půdu inkvizice. Protesty obžalovaného byly odmítnuty jako nepodložené a většina skutků, z kterých byl žalován, byla do kompetence inkvizice zařazena. K přípravě obhajoby poskytl soud de Raisovi osmačtyřicet hodin.

Když bylo soudní jednání znovu zahájeno, stál před soudci zcela jiný člověk. S pláčem a nářkem padl ještě včera povýšený baron na kolena a prosil, aby z něho bylo vyobcování sňato. Podřídil se soudu, byl ochoten složit požadovanou přísahu, dobrovolně se přiznal ke všem vraždám. Soud jeho výpovědi však nevěnoval pozornost a vybídl ho, aby se při další obhajobě soustředil na své jednání, související se službou ďáblu. Na chvíli se v něm probudila dřívější nadřazenost a své spolčení s ďáblem popřel. Inkvizitor však nařídil přečíst svědecké výpovědi, které de Raise vesměs usvědčovaly. Zvláště působivé byly výpovědi jeho sluhů Henrieta a Poitoua, kteří nešetřili barvitými podrobnostmi a předháněli se v očerňování svého pána. Hlavní slovo však dostala doznání nekromanta Prelatiho a čarodějnice Meffraye, která prý sháněla pánovi nemluvňata. Zejména Prelati poskytl soudu takřka protokolární soupis magických akcí, jimiž spolu s obžalovaným prošel. Lze se jen podivit nad tím, že tento nekromant a černokněžník sám nakonec ze spárů inkvizice vyvázl. Soudci se mu zřejmě za prokázané služby nechtěli odměnit nevděkem a hned po přečtení rozsudku jej i s Meffraye propustili. Zdálo by se, že soud a s ním i vévoda, který se držel v pozadí, mohou slavit vítězství. Obžalovaný byl plně usvědčen a nic nebránilo vynesení trestu smrti. Soudní inkvizice je však soud zvláštní. Při posuzování činů spojených s přisluhováním satanovi zůstává v soudcích vždy podezření, že obžalovaný se ke všemu nepřiznal, že něco výjimečně důležitého ještě tají a blížící se smrt považuje za svou záchranu.

Právě takový případ je popsán v „Kladivu na čarodějnice“, v oddílu výmluvně nazvaném „Dvaadvacátá otázka o tom, jaký je třetí způsob vynesení rozsudku, zejména nad osobou, jež má špatnou pověst a podléhá výslechu mučením.“ Tento oddíl se k procesu s Gillesem de Rais natolik hodí a do té míry odhaluje zvrácené myšlení inkvizice, že si zaslouží delšího citování:

„Stává se, že obžalovaný nemůže být usvědčen, neboť chybí buď osobní přiznání, buď zjevnost zločinu, buď průkaznosti svědeckých výpovědí, buď váha důkazů. Uložit mu, aby se přísežně zřekl kacířství, není možné. Výpovědi obžalovaného jsou však protimluvné... V takovýchto případech je nutno se rozhodnout pro výslech obžalovaného na mučidlech. Přiměřeně tomuto řešení se vynáší rozsudek, jenž se tak oznamuje obviněnému. Přitom se uvádí, že rozsudek bude brzy vykonán. S tím však soudce nemusí pospíchat... Pakliže zůstaly všechny ostatní prostředky bez účinku, musí se přistoupit k výslechu s použitím mírného mučení bez krveprolévání. Soudce však ví, že se často cíle mučení nedosáhne. Část mučených se vyznačuje tak slabým charakterem, že potvrdí vše, co se po nich chce, ba potvrdí i lživé údaje. Druzí jsou naopak tak úporní, že se nepřiznají k ničemu, navzdory veškerému mučení. Ti, kteří prošli mučením již dříve, snášejí je lépe, také hned (při natahování na skřipec) vzpažují, potom však ruce ohýbají. Třebaže bývá i mezi těmito mučenými hodně takových, kteří odolávají méně. Ba, existují i tací, kteří s pomocí čar mužně vydrží každé mučení. V jeho průběhu připadají jakoby necitelní. Spíše zemřou, než aby se přiznali. Proto je nutno při mučení jednat s největší dovedností a věnovat velkou pozornost vlastnostem mučeného... Nevedlo-li mučení k tomu, aby se obviněný přiznal, v tom případě určí soudce, že se bude v mučení pokračovat druhý nebo třetí den."

Horlivý prokurátor, který se řídil stejnými instrukcemi, jež o půl století později vypracovali Jakob Sprenger a Heinrich Institoris, navrhl vydat de Raise katanům. Zbytečně ujišťoval vyčerpaný člověk, který ztratil svou někdejší moc, že je ochoten přiznat se ke všem obviněním a kát se. Nevěřili, nebo přesněji, tvářili se, že nevěří v jeho upřímnost. Někteří historikové a po nich i romanopisci tvrdí, že Gilles de Rais se stal obětí ani ne tak chtivosti svých sousedů, jako lačnosti a proradnosti svých přátel.

Život není mozaika a nedá se rozložit na jasně ohraničené zlomky. V tvrzení, že francouzského maršála zahubil nekromant Prelati, je asi tolik pravdy, kolik jí obsahuje označení Rasputina za zlého ducha poslední carské rodiny. Nejde vůbec o šarlatánovu osobnost. Poutní místo, jak známo, nebývá prázdné. Světec se obvykle najde. Kdyby nebylo Rasputina, objevil by se jiný mystický rádce, jako byli Papus nebo pomatený Míťa Kozelský či carevnina oblíbenkyně Matrjona bosonožka.

Působili u carského dvora předtím, než se tam objevil zloděj koní, pařížský řezník Philippe, který uprchl z Francie, kde měl být v jakési podezřelé záležitosti postaven před soud. Vydával se za vyššího okultního adepta, pronikl až do nejvyšších petrohradských kruhů a byl poctěn něžným přátelstvím carské dvojice, která jej začala nazývat „naším přítelem". V jednom dopise carevna uklidňovala čímsi zneklidněného chotě: „Náš přítel Philippe mi daroval obraz se zvonečky, které mě upozorňují na blízkost špatných lidí a brání jim tak v přístupu ke mně..."

Ikona s čarodějnými zvonečky, jaký zázrak! Žádná stráž, žádní kozáci, ale polodivošský amulet darovaný pařížským řezníkem…

Philippova pozice byla otřesena, když chybně předpověděl, že carevna Alexandra Fedorovna čeká potomka, po němž tak toužila. Navíc se začal příliš vměšovat do státních záležitostí a dokonce sáhl do šperkovnice. V porovnání s novým „přítelem" Gríšou Rasputinem byl však tento francouzský šarlatán a Prelatiho obdoba přímo anděl.

Polovina 15. století a začátek 20. století... Je možné srovnávat?

V daném případě ano, neboť okultní temno není závislé na neúchylném chodu dějinného procesu. Nedotýkají se ho proměny, je to pověstná věčná přítomnost.

V zajímavém pojednání M. K. Kasvinova „Dvacet tři stupně dolů,“ zabývajícím se především popisem poslední cesty svrženého monarchy, upoutá tato pasáž:

„...Alexandra Fedorovna vytáhla z kabelky inkoustovou tužku a jejím ostrým hrotem vyryla do lesklého bílého povrchu okenní zárubně znak svastiky, k němuž připsala 17. až 30. dubna 1918. Gillard (vychovatel dětí - pozn. aut.) si o tři měsíce později, když vešel do domu s bělogvardějskými vyšetřovateli, zapsal do svého deníku: ,Na stěně v okenním výklenku carevniny komnaty jsem spatřil její oblíbený znak svastiky, který tak často kreslívala... Stejný znak, jenom bez data, byl nakreslen na tapetách ve výši postele, která zřejmě patřila následníkovi.'"

N. J. Markov (Markov druhý) vysvětloval, když v emigraci popisoval své pokusy odvézt Romanovovy: „Smluveným znamením byla svastika... Carevna tento znak dobře znala a preferovala ho." Od těch dob se na Západě mluví o sympatiích ruské carevny k svastice. Londýnské Times v recenzi k dvoudílnému americkému filmu „Nikolaj a Alexandra“ nazvaly Alexandru Fedorovnu „fašizující Brunhildou". Kapitolu o pobytu Romanovových v Ipatěvském domě V. Alexandrov ve své knize nazval „Ve znamení svastiky“. Poznamenává, že v jednom ohledu dosáhla Alexandra Fedorovna historického prvenství:

„Dávno předtím, než začal hákový kříž zdobit fasády Třetí říše, načrtla jeho obrys na stěnu Ipatěvského domu v Jekatěrinburku sesazená carevna."

Uvidíme, odkud toto prvenství, tato okultní anticipace carevny zbavené aureoly, rozené princezny z Hessen-Darstadtu, vyvěrá. Zatím si zapamatujme mimoděk vzniklou řadu: hysterie, mystika, emblém fašistických pogromistů.

 

***

Líbil se vám článek a celý web?

Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 704