Sedm neznámých * Duchovní alchymie * Christian Rosenkreutz * Hrabě Gabalis * vzestupná stupnice tajemství * Eliphas Levi * moderní Rosekruciánství

 

 


"V téže chvíli z medvědí tlamy vyletěl zlý duch v podobě okřídleného hada. Byl to Nemrael, duch nejnižšího stupně, který mi byl dán k službám. Brzy jsem uslyšel rozhovor v jazyce égregorů, nejkrásnějších padlých andělů." (JAN POTOCKl)

Všech sedm neznámých se sešlo roku 1610 v Paříži. Vypráví se, že byli neviditelní a žili po několik lidských věků, shlížejíce z výšin své moudrosti na nicotné vášně a veliké utrpení lidstva. Přinesli s sebou sedm knih, které obsahovaly skryté poznání a zaručovaly moc nad živou a neživou přírodou i lidskými dušemi; v poslední knize byly sepsány zákony, podle kterých žijí a rozpadají se státy. Každý z těchto neznámých vlastnil pouze jedinou knihu a doplňoval a zdokonaloval ji po celý svůj dlouhý život. A jestliže některý z nich, unavený křehkou tělesnou schránkou, asketickou moudrostí a blouděním po zemských cestách, toužil nalézt klid, sezval ostatní. Bez ohledu na čas a vzdálenosti, neznajíce hlad ani žízeň, ihned přispěchali na smutnou výzvu bratra, aby jej propustili do věčného spánku. Ale nejdříve se museli seznámit s tím, koho odcházející určil za svého nástupce. Byl-li kandidát hoden, připustili ho k velikému zasvěcení, po němž obdržel knihu a magický prsten. Prsten mu dával moc nad světem mnoha duchů a mohl přitahovat perly a drahé kameny.

Tak se zakládající otcové tajně sešli, aby poznali toho, komu bylo od této chvíle souzeno magickou mocí mnoho let vládnout třetí knihou, pojednávající o transmutacích prvků...

Volba musela být odpovědná, neboť tajemství třetí knihy, zcizené před tisícem let, bylo zčásti alchymisty prozrazeno.

„Poetická svatozář obklopuje řád bratří rosenkruciánů," s neskrývaným nadšením psal obvykle střídmý Heckerthorn v už citované práci. „Magická záře fantazie si pohrává kolem jejich půvabných snů a tajemnost, kterou se zahalili, dodává kouzlo jejich historii. Ale tato záře připomíná meteor. Sotva zazářil v oblastech fantazie i rozumu, zmizel navždy, zanechal však za sebou trvalou kouzelnou stopu."

Nevím, jak je to s „půvabnými sny", ale tajemství, básnické fantazie a falešného lesku bylo až až. Rosenkruciánska legenda vrhá světlo na stanovy řádu, který připomíná tajnou organizaci jezuitů. Zde i tam cítíme mystický příkrov tajemství, dlouhé sledování kandidáta, který měl být uveden do vnitřního kruhu a posléze jako neofyt představen vůdcům bratrstva. Nehledě na nedostatek spolehlivých historických pramenů, zdá se, že tato analogie je oprávněná, protože rosenkruciánství, které se proti Tovaryšstvu Ježíšovu postavilo, muselo převzít účinné metody tohoto mocného soupeře.

Když rosenkruciáni zvedali hledí, mysleli více na slávu řádu než na souboj. Vždyť zatímco řád Růže a kříže existoval kdesi ve sféře „představ" a „půvabných snů", Tovaryšstvo Ježíšovo dalo už o sobě vědět jako o vlivné politické moci. Jezuité, dobývající trůny, neměli zpočátku ani potuchy o hrstce konspirátorů, která má v úmyslu vládnout světu. Pro „větší slávu boží" ničilo Loyolovo bratrstvo krále. V této souvislosti si stačí připomenout okolnosti smrti Jindřicha III. či Jindřicha IV., kteří zemřeli rukou násilníků vedenou jezuity. Až v dalším století, kdy s nároky na světovládu vystoupí zednáři, kteří mimochodem pohltí rosenkruciány, nastane skutečné soupeření.

A ještě jedno racionální zrnko se nám podaří získat z mýtu "O sedmi neznámých", utkaného společným úsilím zednářů a okultních básníků typu Stanislase de Guaity. Nářky nad alchymisty vyzrazenou nejvyšší moudrostí rosenkruciáni jen dokazují své nepochybné epigonství.

Rosenkruciáni se objevili v době, kdy už bylo s esoterickou alchymií v podstatě skoncováno. Skuteční vědci odhodili mystickou pavučinu a plné se oddali zkoumání přírody a tajemní výrobci zlata rozmnožili řady penězokazců. Esoterické tajemství bylo tedy dědictvím, o které nikdo nestál. „Rudí lvi", požírající se draci i zlatá živá voda zahalená „kimmerskými stíny" opouštěly scénu za nostalgických vzdechů estétů. Ať se říká cokoli, stejně byla škoda „ohně toho, jenž nad Vesmírem celým vzplanul a odchází do temnot a odcházeje pláče". Jak překvapivě se Fetovy verše hodí k alchymii!

Alchymie jako „bezbožná kometa" zazářila nad veškerenstvem a navždy odlétla do toho odvěkého mračna, které se snažila, ale nedokázala osvítit.

Avšak nic, skutečně téměř nic nemizí z paměti lidstva beze stopy. Staré šaty se nevyhazují, ale přešívají a přizpůsobují módě. V nejhorším případě se hodí na karneval. Rosenkruánství, které obohatilo literaturu mnohých evropských zemí očarující fantazií, se takovému alchymistickému zádušnímu karnevalu připodobnilo.

Obraz zející hřbitovní jámy s Adamovou hlavou byl opatrně přenesen na útulný zednářský kobereček. Symbol božského znovuzrození se proměnil v poněkud šokující frašku.

Rosenkruciáni, kteří si uvědomovali, že globální cíle alchymie jsou definitivně zdiskreditovány, si pospíšili, aby se prapředků, jejichž emblematické dědictví si tak obratně přisvojili, zbavili. Ve svých manifestech o hledačích „kamene mudrců" prohlásili, že upadli do nízkých bludů, když bažili po časných výhodách a hrabali se v prachu země, ale za to oni, skuteční vyvolenci Růže a kříže, původní alchymistickou ideu očistili a naplnili duchem, neboť před chimérické hledání „magisteria" postavili vznešený, a ne úzce utilitární cíl. Už nikoli prozaické zlato, ale nepomíjející poklady ducha se měly stát objektem hledání filozofů. Posláním rosenkruciánů je pomoci vyvolencům lidského rodu otevřít duchovní oko, prohlédnout pro vznešenou záři a naplnit se vnitřním světlem nejvyšší pravdy.

Krasoduché tlachy! Ale utkví v paměti, zapadnou do duše, rozejdou se po světě opakované ústy teosofů, antroposofů, okultistických podomních obchodníků Západu i Východu.

„Původ společnosti je sporný," tvrdí jedním hlasem badatelé, což je jistě pravda. Avšak vedle sporných zpráv je tu ještě tradice. Rosenkruciánská legenda, která překvapivě připomíná pověsti duchovních rytířských řádů Svaté země, odhaluje i zarážející podobnosti s jezuitským prototypem.

Obhájci řádu umísťují jeho vznik do 14. století, kdy jakýsi Nicolo Barno podnikl dlouhou cestu po Německu a Francii, aby spojil všechny příznivce „kamene mudrců" v jedinou hermetickou společnost. Nejspíš z toho nic nebylo. V každém případě v anonymním díle "Ozvěny rosenkruciánství" je jasná zmínka o tom, že pokusy tohoto druhu byly podniknuty i na konci 16. století, kdy už byla alchymie v agónii. Dochoval se však věrohodný zápis, podle něhož v roce 1610 vypovídal německý notář Haselmeier před jezuitským soudem o rukopise zvaném "Fama Fraternitatis" (Sláva bratrstva), obsahujicím stanovy řádu.

V roce 1614 se rozšířil nevelký spisek s názvem "Úplná přeměna světa", který obsahoval onu buřičskou "Slávu bratrstva", kde je zmínka o Christianu Rosencreutzovi, jenž ve 14. století založil hermetickou společnost. Žádné jiné stopy po sobě tento patriarcha rosenkruciánů nezanechal, i když obě citovaná díla byla vytištěna v Kasselu Willhelmem Wesselem: jedno v roce 1614 a druhé v roce 1615.

Legenda vypráví, že podobně jako křižákům, maltézským rytířům, zednářům a četným mystikům nejrůznějších epoch, i Rosencreutzovi se dostalo zasvěcení do tajemství na Východě. Narodil se roku 1378 v Německu a už jako mladík se spolu s jedním bývalým mnichem vypravil do Palestiny. Tři roky strávil v Damašku a v Jeruzalémě, poté přesídlil do Káhiry a pak cestoval po zemích Maghribu, kde se stal účastným na skryté moudrosti místních mágů. Rozumí se samo sebou, že celá cesta byla provázena velkými i malými divy. Když například putoval po Arábii (vzpomeňme na poselství hraběte Litty), poznávali a oslovovali ho jménem ti nejučenější mužové, s nimiž se nikdy dříve nesetkal. Od nich vlastně přejal nejvyšší tajemství, včetně umění prodlužování života. Po návratu do vlasti zmoudřelý poutník brzy získal oddané učedníky. Zemřel, upřímně oplakávaný, ve věku 106 (podle jiných pramenů 150) let, nikoli však sešlostí věkem, ale unaven životem. Mezi jeho prvními spojenci, kteří se spolu s ním rozhodli realizovat reformu světa, jsou jmenováni tři žebraví mniši. Později k nim přibyli ještě čtyři. Rozešli se do různých zemí hlásat ideály rosenkruciánství a každoročně se scházeli, aby se vzájemně zodpovídali ze své činnosti. Zde má patrně svůj původ legenda "O sedmi neznámých."

Název řádu se tradičné odvozuje od jména jeho zakladatele, které znamená „Růžový kříž". Pozdější vykladači se odvolávají na latinská slova ros (rosa) a crux (kříž) - „Rosný kříž", protože podle alchymistických představ substance označovaná jako rosa byla pokládána za nejlepší rozpouštědlo zlata.

Emblém kříže přitom vystupuje jako iniciálové propletení (t) písmen LVX a vytváří tak základní pojem — „světlo".

Takové umělé překrucování je ve zřejmém rozporu jak se symbolikou řádu, tak s jeho literární základnou. Ne náhodou rosenkruciáni pokládali provensálský "Román o růži" za předchůdce svého alegorického učení, v němž lze snadno rozpoznat zlaté okvětí oblíbené květiny albigenských a trubadúrů.

Nikoli mytická rosa, která mohla být stejně dobře elixírem života jako lučavkou královskou, ale Rosa philosophorum, Růže filozofů se zmiňuje v knize "Umění výroby zlata, chemií zvané", která se objevila v témže roce 1610, kdy se jezuité od odsouzence Haselmeiera dozvěděli o "Slávě bratrstva", jež převzalo protipapežskou štafetu.

V kontinuitě symbolů stejně jako v kontinuitě idejí existuje vlastní neúprosná logika. Tím, že rosenkruciáni posílili opozici proti rostoucímu tlaku moci jezuitů ve společnosti, objektivně napomáhali reformaci. Nepochybné usilovali o osvobození myšlenky z okovů středověkého mysticismu, když ve svých pamfletech bičovali „šelmu Západu" a „šelmu Východu", tj. papeže a Mohameda. Avšak už jen letmé seznámení s programem vyloženým ve "Slávě bratrstva" nás přesvědčuje o totožnosti rosenkruciánských ideálů s čarodějnickými pohádkami ve stylu H. P. Blavatské a nechvalné proslulého jogína Ramačaraky, evropského šarlatána skrývajícího se za bráhmanským jménem.

Rosenkruciánští fantasté se odvrátili od starých báchorek o kouzlech, vědmách a pletkách s ďáblem, neviditelný astrální svět osídlily zástupy krásných a úslužných duchů. V ovzduší metali kozelce éteričtí sylfové, ve vodě se pleskaly undiny, v ohnivých jazycích tancovali salamandři a pracovití gnómové tloukli kladívečky a zkoumali rudné žíly pod zemí. Všichni toužili jen po jednom - přijít na pomoc člověku.

„Tvá myšlenka je pro mě zákonem. Co mi přikazuješ?" volá sylf Ariel ve Shakespearově "Bouři".

Kteréhokoli z těchto duchů jste mohli získat do svých služeb jeho vsazením do rosenkruciánského prstenu, křišťálu, zrcadla. Prvotní duchové, složení z nejčistších částic živlu svého výskytu, neznali okovů prostoru a času a mohli žít tisíce let. Avšak protože neměli nesmrtelnou duši, byli odsouzeni k záhubě. Tím se vysvětlovala jejich podřízenost lidem. Pouze vášnivá láska, kterou každý duch toužil probudit v lidském srdci, dávala naději podělit se o nesmrtelnost se zbožňovaným vládcem.

Rosenkruciánská doktrína byla sice vítanou inspirací pro svět umění, ale v roli nového náboženství či filozofického systému mohla vyvolat pouze shovívavý úsměv. Milou pohádku byIo třeba něčím posílit. Neviditelní duchové potřebovali viditelnou moc.

Podle legendy byl hrob Christiana Rosencreutze náhodou objeven v podzemních chodbách bratrstva. Našli v něm zlatem zapsaný soubor tajemství a odhalení, která obsahovala proroctví budoucího konce světa. Časové zařazení této události tu sice chybělo, ale můžeme-li soudit podle oblíbené rosenkruciánské časové distance sta let, nebezpečí už dávno minulo. Avšak v první čtvrtině 17. století zpráva o nevyhnutelném konci světa, mimochodem zdaleka ne jediná, nemohla zůstat bez povšimnutí. Za tak mimořádných okolností se bratrstvo rozhodlo poněkud poodhalit oponu tajemství a seznámit společnost s doktrínou i cíli rytířů Růže a kříže, které původně byly výsadou vnitřního kruhu. Podle Georga Schustera ("Tajné společnosti, svazy a řády", Petrohrad 1905) bylo hlavním úkolem řádu "zmírnění pozemských běd přivedením lidstva k pravé filozofii, kterou poznal Adam po svém pádu a kterou přejal Mojžíš a Šalomoun". Už z této jediné věty můžeme v rosenkruciánství odhalit spojovací článek mezi učením kabaly a filozofickým zednářstvím. Jsouce hermetiky, slíbili rosenkruciáni svým následovníkům přístup k nejvyšším tajemstvím, a předjímajíce zednářskou rétoriku, učili, jak se uchránit nemocí respektováním křesťanských náboženských přikázání a mravným způsobem života. Povinnosti, které na sebe brali, nejen že nebyly příliš obtížné, ale navíc - krajně lákavé. Zasvěcení se zavazovali zdarma léčit nemocné, nosit šat země svého pobytu, každoročně se zúčastňovat schůze řádu, v hodině smrti označit svého nástupce a tajemství střežit po dobu 100 let.

Poslední bod nezavazoval zasvěcence ani tak slibem mlčenlivosti, jako mu spíše zaručoval rekordně dlouhý život. Další anonymně vydané dílo "Confessio Fraternit atis Rosae Crucis" (Vyznání bratrstva Růžového kříže) tedy vzbudilo v Evropě velký rozruch. Obracelo se ke všem dobře smýšlejícím lidem s výzvou připojit se k hnutí za obnovu světa.

Na adresu vydavatele přišla záplava děkovných dopisů, ale ani jeden z nich se nedočkal odpovědi. Rosenkruciáni byli ve všem zcela za jedno, ale stejně jako duchové vzduchu, sylfové, neměli viditelné tělo. Skutečnost, že neměli žádný ohlas, horké hlavy nijak nezchladila. Ti, kteří toužili se připojit ke sdružení, aby společně realizovali radikální reformu společenského života, se nenechali odradit.

Dnes tento pamflet plný fantastických pověr a zřejmých nesmyslů může vyvolat jen rozpaky. Možná, že mají pravdu ti badatelé, kteří v něm vidí otevřený výsměch pošetilým názorům, které vládly v hlavách lidí na prahu nové epochy. Tak například, když se autor "Vyznání" vysmívá „prokleté výrobě zlata", mluví o této činnosti s nejvyšší pietou. Ukazuje se, že to bylo jen „vedlejší zaměstnání" filozofického bratrstva, které „znalo ještě tisíce podobných kousků, dokonce lepších než je tento".

Za prvním pamfletem následovaly desítky dalších, někdy skvělých a vtipných, častěji však prázdných, neobsahujících nic kromě bombastického vodopádu slov.

Bratrstvo dosáhlo vytčeného cíle. Vzrušení, které rosenkruciánství vyvolalo, bylo veliké. Ojedinělé střízlivé hlasy, které řád obviňovaly z rozšiřování špatných lékařských receptů a z teologického blouznění, zanikaly v nadšeném chóru oklamaných prosťáčků toužících po zázracích. Jako studená sprcha náhle zapůsobila zpráva, že mezi horlivými odpůrci rosenkruciánů není nikdo jiný, než sám autor apologetických brožur, které nadělaly tolik hluku!

Pokud lze soudit podle protikladných ohlasů současníků, tímto podivínem byl würtenberský teolog Johann Valentin Andreae (1586-1654). Jako nadaný a všestranně vzdělaný muž, který hlásal ideu obecné křesťanské jednoty, dogmatickými spory pohrdal. Vyzrazen vydavatelem, přiznal se, že v mládí napsal hanebné fantastické dílo "Chymische Hochzeit" (Chemická svatba), ale od ostatních děl, která mu byla připisována, se rozhodně distancoval. Když heraldikové analyzovali jeho rodový erb - ondřejský kříž a čtyři růže mezi paprsky s růží a křížem uprostřed, snažili se otočit záležitost tak, že on sám byl „zakladatelem" vymyšlené, nikdy neexistující společnosti.

Charakteristickým znakem bratrstva však nebyl ondřejský kříž s růžemi mezi paprsky, ale růže s křížem uprostřed - znak utrpení a lásky, který harmonuje se symbolem jezuitů - srdcem a křížem. Tradiční zkratka na kříži INRI (Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum - Ježíš Nazaretský král židovský) interpretovali rosenkruciáni po svém: "Igne Natura Regenerando Integrat" neboli "Příroda sceluje obnovujícím plamenem."

Byla to drzá výzva církvi, a proto zanechala stopy v jejích pamětech. Zkrátka, rosenkruciánský meteor nevyzařoval pouze mystifikace a záhady.

Dejme tomu, že by "Vyznání" skutečně bylo výsměšnou satirou a Andreae - to však není ani v nejmenším dokázáno - jejím autorem; založit však hnutí, které zachvátilo dobrou polovinu Evropy, by mohl sotva. Tím spíš v mládí, protože v roce 1610, kdy soudili uvedeného čtenáře "Slávy bratrstva", mu bylo všeho všudy pětadvacet let.

S rosenkruciánstvím je spojeno nemálo historických i čistě literárních kuriozit. Nejpamátnější se váže ke jménu alchymisty a rodáka z Milána, Giuseppe Francesco Borriho. Byl obviněn z kacířství, protože odhaloval zlořády v římské kurii, a uvězněn svatou inkvizicí v kasematech Andělského hradu, kde v roce 1695 zemřel. Je zajímavé, že přesně za sto let v týchž kasematech skončil své dny Giuseppe Balsamo, známý světu jako hrabě Cagliostro. Současníci připisovali Borrimu autorství znamenitého kabalistického románu "Hrabě Gabalis", vydaného v roce 1670 abbém Villerdem Montfauconem. Toto zajímavé vyprávění, skládající se z několika částí - "Hrabě Gabalis", "Kabinet hraběte Gabalise", "Géniové-pomocníci", "Nesmiřitelný gnóm" a "Nové besedy" — vyšlo s podtitulem "Zasvěcení do tajné nauky." Román má formu rozhovorů, otevírajících čtenáři svět neviditelných duchů, kteří jej jakoby uvádějí do svatyně rosenkruciánskě kabaly. Dnes už téměř zapomenutá kniha kdysi nadělala tolik hluku a dnes je bibliofilskou raritou. Nehledě na mimořádně seriózní předmluvu vydavatelů-okultistů a mnohovýznamné poznámky, zanechává dojem, že ani tento román, který tak vzrušoval citlivé dámy a bystré "jasnovidce", není ničím jiným, než vtipným, duchaplným žertem, veselou parodií na kabalistické pohádky, kterými se Pařížané bavili v dobách mušketýrů.

Předejme raději slovo hrdinovi románu, který vypráví o tajemném černokněžnickém hraběti:

"Tím, že ochotněji tajemství odhaluji nežli je zachovávám, je vinen spíše můj Saturn než hrabě Gabalis. Jestliže hvězdy neplní své povinnosti, není to vina hraběte; nemůže dokonce ani za to, že nemám dost vznešenou duši, abych se mohl stát pánem přírody, bouřit živly, rozprávět s vyššími bytostmi, poroučet démonům, tvořit nové světy, hovořit s Bohem, který sedí na svém hrozivém trůně, a přimět cherubína, střežícího vchod do zemského ráje, aby mě pustil na procházku po jeho alejích... Proč urážet památku tohoto vzácného člověka a říkat, že zahynul kvůli tomu, že mě k tomu všemu navedl. Což nelze připustit, že při neustálých přepadech, loupežích a zbojnictví klesl rukou nějakého zločince nebo možná při besedě s Bohem mohl k němu zvednout své zraky, vždyť psáno jest, že ten, kdo na něj pohlédne, zemře."

V tomto místě následuje charakteristická poznámka vydavatelova: „Za všemi těmito žerty se ukrývají veliké pravdy, zjevné pouze těm, kdo umějí číst mezi řádky."

K takovým jasnovidcům samozřejmě nepatříme. Proto hned tak něco nemůže otřást nejhlubším přesvědčením, že autor, ať jím byl neblahý Borri či dobrý abbé Villerd, se celou duší bavil nejen nad kabalistickými a rosenkruciánskými výmysly, ale i nad náboženskými dogmaty. Nechť tedy jeho slavné jméno není zapomenuto!

Jan Potocki, skvělý polský spisovatel a maltézský rytíř, využívá později cenné zkušenosti hraběte Gabalise ve svém románu "Rukopis nalezený v Zaragoze". Pařížský časopis "Teosof", který vycházel na přelomu 19.-20. století, se pokoušel zpochybnit nepochybné:

„Dílo ,Hrabě Gabalis', napsané v roce 1670, představuje ve směšné a žertovné formě některá tajemství rosenkruciánů. Cílem vydání tohoto díla bylo s nejvyšší pravděpodobností obrátit pozornost k okultním vědám. A to se autorovi také podařilo, soudě podle toho, že se velmi rozšířilo a bylo mnohokrát přeloženo. Jeho hlavním námětem jsou sňatky elementálů s lidmi jako symboly moci, kterou vyvolenci získávají nad silami přírody (duchy). Tato myšlenka je dokládána případy posedlosti mužů a žen, obcujících s incuby a succuby."

Podáme několik terminologických vysvětlení. Elementálove (elementálie) jsou první duchové, kteří se snaží ovládnout lidské srdce. Paracelsus je dělil na incuby - živly mužského pohlaví, a na succuby - živly pohlaví ženského. Na základě obvinění z obcování s démony skončily tisíce žen na hranici. Zcela charakteristický je vztah moderních okultistů k tomuto tak delikátnímu tématu.

„Elementálové člověka," tvrdil například doktor Papus, „jsou ty instinktivní bytosti, které známe pod názvem krvinky či erytrocyty a leukocyty."

Co tomu říkáte? A čím vlastně se toto opojné blouzněni napsané na úsvitu našeho století, vyznačujícího se vynikajícími vědeckými objevy, liší od díla Bergierova, který spojoval alfa-částice s kamenem mudrců?

Pro tyto výrobce nadpřirozena, ať už jím míní běžné čertíky, sylfy, spiritistické duchy či „malé zelené človíčky", kteří přiletěli na létajících talířích, je maniakální sebejistota spojená s donebevolající nevzdělaností tím skutečně nejpříznačnějším.

Rosenkruciáni, kteří hluboko zapustili kořeny v německých zemích i v Holandsku, se nevzdali naděje na pokoření Paříže, kde módní filozofické psychózy zastarávaly stejně rychle jako obnošené šaty.

„My, delegáti kolegia Růžového kříže," oznamovala speciálně vytištěná vyhláška, „viditelně i neviditelně přebýváme v tomto městě. Učíme bez knih nebo znaků všeobecnému jazyku, který může zachránit lid od smrtelných omylů."

Zbytečná námaha. Třicetiletá válka (1618-1648) přiměla rozbitou Evropu, aby přebrala staré haraburdí a důkladně roztřídila skutečné a domnělé hodnoty. Francouzi, zvláště po vtipných pamfletech Gabriela Randéa, nepomýšleli na přebudování světa, který se i bez toho měnil před očima za doprovodu kanonády moždířů a mušket.

V roce 1630 vyšla v Leidenu kniha Petra Mormia "Arcana Naturae Secretissima (Nejskrytější tajemství přírody), kde byly rosenkruciánské „arkany" rozděleny do tří základních disciplín: věčný pohyb, přeměna kovů a všeobecné lékařství.

Mapa Evropy se měnila, z glóbu mizela bílá místa a pravnuci Rosencreutzovi se jako dříve vznášeli v alchymistickém dýmu, a protože neměli nic lepšího, začali sestavovat svůj rodokmen.

Němečtí rosenkruciáni jej dovedli k legendárním dobám krále Artuše a Skotové a Švédové, kteří převzali od Němců johanitské legendy, pretendovali na původ od alexandrijských mágů. Založili společnost „Mudrců světa", která se také nazývala Órmuzdská, a přivlastnili si benátského lva, který ve spárech svíral pergamen s výrokem: „Pokoj tobě, můj Marku evangelisto."

Války, jak známo, urychlují splývání obyčejů a míšení jazyků.

V Benátkách, kde se odpradávna scházeli při tajných setkáních alchymisté, vznikla místní sekce bratrstva, která brzy navázala styky se stejně smýšlejícími v Erfurtu, Lipsku a Amsterodamu. Hermetická společnost, dobývající země a města, se postupně proměňovala v zednářskou lóži. Definitivní formu dostala v Anglii, kam se po třicetileté válce uchýlili "němečtí bratři". Na konci 18. století angličtí rosenkruciáni doplňovali své řady „svobodnými zednáři". Kromě vládnoucího senátu a hlavního kolegia v Londýně mělo bratrstvo své sekce v Bristolu, Manchesteru, Cambridgi, Oxfordu, Edinburghu a v Glasgow.

Pod ochranou zednářských lóží, zdobených kabalistickými znaky a atributy smrti, se alchymie definitivně mění v systém symbolů. Kámen mudrců přestává být „rudým lvem" a „magisteriem" a stává se synonymem duchovní dokonalosti.

V zednářském díle "Planoucí hvězda" je uveden svérázný scholastický dialog, který je součástí zasvěcovacích tajemství:

„Když hermetičtí filozofové mluví o zlatě a stříbře, mají na mysli obyčejné zlato a stříbro?"
„Nikoli, protože obyčejné zlato a stříbro je mrtvé, zatímco zlato a stříbro filozofů je naplněno životem."
„Jaký je cíl zednářského bádání?"
„Poznat, jak učinit dokonalým to, co příroda ponechala v člověku nedokonalým."
„Jaký je cíl filozofického zkoumání?"
„Poznat, jak učinit dokonalým to, co příroda ponechala nedokonalým v nerostech, a zvýšit moc kamene mudrců."
„To je ten kámen, jehož symbol je znakem našeho prvního stupně?"
„Ano, to je ten kámen, který svobodní zednáři touží otesat."

„Magisterium", „fénix" se stává základním kamenem nového Templu, heslem zednářského stupně „Rytíř Slunce".

Ještě několik poznámek o stupních. Stejně jako každá hermetická společnost, která duchovně vychází z gnostických sekt, a která si navíc činí nároky na zlaté rytířské ostruhy, i rosenkruciánství se zakládalo na vzestupné stupnici tajemství. Tyto alegorické stupně (žebříčky) můžeme vidět na starých rytinách, zobrazujících adepta stojícího u paty chrámu. Pro alchymistu představoval každý stupeň určité stadium děni, pro astrologa zodiakální či planetární ideu, pro kabalistu sefirót, pro zednáře stupeň či hodnost.

V původním rosenkruciánství, pokud to ovšem není mýtus, se rozlišovaly tyto stupně: „otec", který rozděluje práci; „starší", což odpovídalo titulu mistra, a „mladší", tj. žák, tovaryš. Na jistém stupni vývoje, nejspíš ve dvacátých letech 17. století, když se řád organizačně zformoval, se jeho struktura zkomplikovala a získala charakter protozednářský a výrazně hermetický. A to vlastně přimělo Crowleye použít za základ sexuálně magického řádu, který založil, stupňovitý kužel Růžového kříže.

Po vzestupné linii se rosenkruciánské stupně nazývaly: Zelator - obránce; Theoricus - studující teorii; Practicus - připuštěný k samostatné práci; Philosophus - postihující pravdu; Adeptus junior - mladší adept; Adeptus maior - starší adept; Adeptus exemptus - mimořádný adept; Magister templi - mistr chrámu; Mágus - mág. Devět stupňů na rozdíl od sedmi alegorických stupňů vedoucích k portálu alchymie a astrologie.

V pozdním zednářství se bude počet stupňů ještě zvyšovat. Nejvyšší možné tajemství, za nímž už není ani poznání, ani všetečnost, bude prozíravě oddalováno. Není třeba vidět krále nahého.

Rosenkruciánství, organizačně pohlcené zednářstvím, se ideově rozštěpilo na dvě části a ve své okultní podobě pokračovalo v hlubinách nepokrytě čarodějnických či vůbec satanistických sekt.

Alphonse Louis Constant (1810-1875), který psal podpseudonymem Eliphas Levi, patrně jako první pojal úmysl sjednotit osamělé mágy v jediný mezinárodní řád vybudovaný podle vzoru templářů či rosenkruciánů. Na svých cestách po Evropě se setkal s polským mystikem Hoene-Wronským a anglickým spisovatelem Edwardem Bulwer-Lyttonem. První velká Leviho práce "Základy magie", bohatě čerpající ze středověkého černokněžnictví, kabalistických způsobů čtení a také z černokněžnické praxe Apollonia Tyanského, z něho učinila modlu nové generace okultistů. Aby splnili učitelův odkaz, založili "Francouzský kabalistický řád rosenkruciánů," který se stal skutečnou akademií satanismu. Brzy vznikly podobné organizace i v jiných zemích.

V Anglii bylo společenství obnoveno v roce 1866 Robertem Wenthworthem Littlem, který vyhledal v archívech popisy starých rosenkruciánských rituálů. Přátelil se s Kennethem Mackenzim, autorem "Královské zednářské encyklopedie", a současně byl pod silným vlivem Hargrava Jenningse, který v roce 1870 vydal knihu "Rosenkruciáni, jejich rituály a tajemství". Obě tyto práce poskytly Littlovi nezbytný základ pro tvůrčí obnovení rosenkruciánského obřadu. Obzvlášť výrazný je v něm vklad Jenningsův, který sestavil z nejrozmanitějších náboženských systémů, mezi nimiž na první místo se úporně dral falický kult, úplný kokteil. Jennings i Little jsou zcela odpovědní nejen za celkově obskurní duch příštích rosenkruciánských učení, ale i za sexuálně magické novoty Crowleye. S ním a s Williamem Wynnim Westcottem jsou spojeny další osudy řádu.

Zachoval se nádherný diplom, orámovaný girlandami symbolických růží, na němž je datum (14. duben 1898) a místo vydání (Londýn). Společnost rosenkruciánů v Anglii věnovala tento úctyhodný certifikát „velectěnému bratru, doktoru Wynnimu Westcottovi, nejvyššímu mágovi". Jménem nejvyšší rady pak listinu podepsal sám Westcott, který dosáhl devátého stupně zasvěcení, což odpovídá, jak jsme viděli, titulu Magus. Trochu níže se podepsal i generální tajemník, který dosáhl osmého stupně, podle podpisu šlo o Williama Fergussona.

To vše bylo jen skromné preludium toho, co následovalo, když se řád přesunul za oceán. Do Nového světa se rosenkruciáni dostali až v moderní době. Jako první na panenskou půdu vkročil irský teosof William Judgy, který s magií a rosenkruciánským duchařením koketoval společně s Helenou Petrovnou Blavatskou. Na samém konci 19. století otevřel v New Yorku "Árijskou teosofickou společnost." Pak svou hřivnou přispěl Mac Heindl - onen Max Grashov. Otevřel si oddělení v Kalifornii a vydal dvě okázalé knížky okultního obsahu ("Rosenkruciánská kosmokoncepce" a "Poslání hvězd"), čímž se vyčerpal. Harvey Spencer Lewis dosáhl úspěchů poté, co v San José založil nový hlavni stan. Na konci 20. století mělo jeho bratrstvo více než sto tisíc členů a k dispozici rezidenci, postavenou podle vzoru staroegyptského chrámu. Inu, američtí rytíři nevedou svůj rodokmen od nějakého krále Artuše a už vůbec ne od alexandrijských mágů, ale přímo od nejstarších a nejtajnějších kněžských sekt! Půl druhého tisíciletí před Kristovým narozením - to není jen tak! Takový genealogický trumf přebije každou kartu Starého světa.

Syn prohnaného chlapíka Harveye Ralph Maxwell Lewis se už přímo prohlásil za „imperátora řádu" a rozeslal o tom zprávu po kapitulách stařenky Evropy. Zákonité finále.

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 671