Vzestupná vlna zednářství * původ zahalený tajemstvím * všestranný umělec * mág a alchymista 



 

 

„Slyšeli jste o hraběti Saint-Germainovi, o němž se vypravovalo tolik neuvěřitelných věcí?", napsal A. S. Puškin v ,Pikové dámě."

Tento tajemný hrabě (1710-1784) se objevil v Paříži roku 1740, za vzestupné vlny zednářství, které nabývalo na síle. Ve Francii tehdy vládl okouzlující, do sebe zahleděný a zkažený Ludvík XV., ale tvrdilo se, že o všech věcech království se rozhoduje v budoáru markýzy de Pompadour. Drancovaný, utlačený a svízelemi vysílený lid reptal a jezuité, kteří celou zemi obestřeli lepkavou pavučinou udavačství, špiclování, dozoru a všeobecného strachu, proti monarchovi intrikovali a otevřeně volali po novém Ravaillacovi.

„Skončím jako Jindřich IV.," naříkal král, nicméně v touze dlouho žít vydal zákaz všudypřítomného řádu a projevil svou přízeň „svobodným zednářům", v nichž vytušil přirozeného spojence. V roce 1738 začala v Paříži působit Veliká lóže.

Ačkoli hrabství s názvem Saint-Germain ve feudální Evropě nikdy neexistovalo, hrabě Saint-Germain byl nejen přijímán ve Versailles, ale byly mu tam prokazovány pocty vzdávané jen nejvyšší šlechtě. Podivovat se nad tím není třeba. V 18. století bylo módou cestovat inkognito (například car Pavel I. projel Evropu pod jménem hrabě Severnoj). Kromě toho byl Saint-Germain, pobývající v roce 1740 ve Vídni, vybaven skvělými doporučeními. K jeho přátelům patřili nejvznešenější velmoži rakouského dvora včetně knížete Lobkowitze. Zapůsobil rovněž velkolepý dar, briliantový collier vzácné práce, kterým Saint-Germain vyšel vstříc králově vášni. Saint-Germain by| zajisté nevšední osobnost. Dobře se vyznal ve vědách, zvláště v chemii, rozuměl hudbě, lékařství a perfektně mluvil několika jazyky. V řadě hlavních měst byl vlídně vítán, nikde se nezdržel déle a všude platil za cizince, třebaže jej bylo zcela dobře možno považovat v Paříži za Francouze, v Římě za Itala a v Petrohradě za Rusa.

Jeho záliba měnit neustále jména hraničila s mánií. V Janově a v Livornu si říkal Saltykov, v Nizozemí hrabě Sarmont, v Holštýnsku a Hessensku se představoval jako španělský grand. Snad k tomu měl své důvody, neboť kolovaly pověsti o tom, že je nelegitimním synem španělské královny Marie, která se zamilovala do neznámého krasavce prostého původu. Ovšem lidé, kteří znali přísnost etikety vládnoucí u strohého španělského dvora, se tomu nedůvěřivě usmívali, tím spíše, že na řadu přišla další, neméně romantická legenda.

Jeden čas byl Saint-Germain považován za syna uherského magnáta Ference Rákócziho, který vyvolal lidové povstání proti Habsburkům. Braniborský markrabě Karel Alexander se důsledně držel této verze, u mnohých tak oblíbené. Našli se dokonce svědci, kteří byli ochotni odpřisáhnout, že viděli farní zápis o křtu Leopolda Jiřího, maďarsky Lipota Györgye, s datem 18. května 1690. Takový zápis vskutku existoval, i když bez vztahu k hraběti, neboť bylo známo, že dítě záhy zemřelo.

„To ještě nic neznamená," krčili rameny přívrženci Saint-Germaina. „Rákócziho potomka ukryli na bezpečném místě a dali ho do opatrování věrných, spolehlivých přátel. Ferenc Rákóczi, který byl sám v dětství div ne odpraven na onen svět, udělal vše, aby ho ochránil před nájemními vrahy." Přitom se odkazovalo na jeden z pseudonymů hraběte - Csároki, anagram rodového jména.

Hodně řečí vyvolala historka s královým briliantem, „uzdraveným" prý díky neselhávajícímu Saint-Germainovi. Skeptikové ovšem postřehli, že by mu stačilo jednoduše vyměnit jeden drahokam za druhý, neboť vlastnil rozsáhlou kolekci diamantů. Na plese ho viděli s takovými briliantovými přezkami na střevících, že byl dvůr ohromen a markýza de Pompadour z nich nespouštěla oči. Nicméně sám Saint-Germain se v důvěrném rozhovoru svěřil, že drahokamy vskutku dokáže léčit a že se tomu naučil v Indii.

Jako by se náhodné přeřekl, rád se Saint-Germain zmínil o některých událostech z dávné minulosti, jichž byl prý účastnil. Když jednou v rozhovoru padla zmínka o Františku I., uvedl přítomné do velkých rozpaků sdělením, že s nebožtíkem Františkem často besedoval.

„Byli jsme přáteli," vyjádřil se shovívavé například o Kristovi. „Byl to nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznal, ale veliký idealista. Vždycky jsem mu předpovídal, že špatně skončí."

Takové věty trousil jen tak mimochodem, s roztržitým pohledem, jako by se zapomněl. Jedni to považovali za druh výstřednosti, druzí to brali vážněji. Tím spíše, že tajemný hrabě proslul jako malíř obrazů svítících ve tmě; jeho velkolepé verše byly plny nápovědí a znepokojovaly skrytými významy; sonáty a árie, které skládal, vzbuzovaly závist profesionálních skladatelů. A navíc vyšlo najevo, že i sám houslový virtuóz Giovannini, který tak okouzlil společnost, byl žertéř hrabě. Všem bylo rázem jasné, proč Giovannini vystupoval s maskou. A zázraky, které Saint-Germain předváděl králi v alchymistické laboratoři na zámku Chambord? Ludvík sám vyňal z tyglíku prut zlata.

Když se však Saint-Germain ocitl v kruhu svých lidí, považoval za nutné poněkud poodhrnout roušku tajemnosti. Zednářským představeným, kteří mu otevřeli přístup ke státní pokladně, přiznal: „Ti hlupáci Pařížané se domnívají, že mám pět set let. Já sám jsem je v té představě trochu utvrzoval, neboť vidím, jak strašně se jim to líbí. Mám-li však mluvit vážně, jsem vskutku o něco starší, než vypadám."

I oni věřili, že Saint-Germain se lecčemu na Východě naučil. A nemá-li elixír nesmrtelnosti, zná zato tajemství léčivých bylin. „Čaj Saint-Germaina", který ráno pije král, má blahodárné účinky.

Není vlastně ani divu, že tak mnohostrannému člověku bylo k dispozici veškeré zlato zednářských lóží. Nejvyšších stupňů zasvěcení dosáhl ve Francii, Anglii, Německu a Rusku. Jeho příjezd do Petrohradu v létě roku 1762 byl zřejmé diktován dalekosáhlými zednářskými cíli. Je známo, že milenec carevny Kateřiny II. Grigorij Orlov mu odevzdal značnou sumu peněz. Je možné, že šlo o vděčnost za pomoc, kterou Saint-Germain prokázal carevně při nástupu její vlády. Hodnověrných dokumentů existuje však málo, zato zde obvykle koluje množství anekdot. Víme jen, že Orlov Saint-Germaina oslovoval "caro padre" - drahý otče. Karel, vládnoucí zemský hrabě Hessenska a Kasselu, kterého neúnavný cestovatel přivedl k rosenkruciánství a zednářství, byl z něho také nadšením bez sebe a svěřil mu nemalé množství ryzího zlata na alchymistické pokusy.

Naopak Friedrich August Brunšvický, velmistr pruské lóže, nepovažoval Saint-Germaina za zednáře. Stejný názor na věc měl Bedřich II., sám svobodný zednář, který viděl v Saint-Germainovi špióna.

Nejrůznější teosofové a mystikové ho vynášeli jako proroku podobného Šimonu Kouzelníkovi nebo Apollóniovi z Tyany. Někteří ho považovali za mudrce, sestoupivšího z vrcholku Himálaje, jiní - jako například Blavatská - za tajemného vládce Tibetu.

Saint-Germaina mnoho lidí „vidělo" až po jeho smrti, v předvečer revoluce, ba dokonce ještě později. Není vyloučeno, že se vyskytl, jak to bývá, nějaký Lži-Saint-Germain, nebo Saint-Germain II., jenž zatoužil těžit ze skvělého jména, ale neměl k tomu potřebné vlastnosti.

 

 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 680