Giuzeppe Balsamo * mágův erb * vnadilo pro tajné spolky * aféra s náhrdelníkem * proroctví Cazottovo

 

 

 

 

 

Další záhadnou osobností, jež vzrušila představivost současníků a notně napomohla k upevnění zednářských mýtů, byI Cagliostro, také mystik a divotvorce, spolubesedník Kristův a samozvaný hrabě. O něm je nám známo více hodnověrných podrobností než o Saint-Germainovi.

Cagliostro, který dokonce Saint Germaina v drobnostech napodoboval, se však rozhodl působit pod vlastním pseudonymem.

 Guiseppe Balsamo (1743-1795), syn palermského obchodníka, záhy odešel z rodného domu a dal před jakýmkoli učením přednost cestování. Stejně jako Saint-Germain vystupoval pod různými jmény: hrabě Phoenix, Acharat, Pellegrini a hrabě Cagliostro. V jeho povaze se nevyzpytatelně mísily kladné vlastnosti s nízkými, vzdělanost i nevědomost. Tento vlastně velkomyslný člověk, hnaný strhující, i když poněkud barbarskou výmluvností, představoval zvláštní spojení misionáře s dobrodruhem. Nebyl od přírody tak štědře vybaven jako Saint-Germain, vynikal však stejným talentem přitahovat k sobě lidské duše.

Záhy po svém příjezdu do Mitavy okouzlil tamní vysokou společnost. Dvě hodiny mu dokonale stačily k tomu, aby si úplně podmanil tak vynikající a učené velmože, jako byli hrabě Medem, hrabě Howen a major von Korf. Také jeho vliv na osoby ženského pohlaví byl obrovský.

Alchymista, lékař rosenkrudánské školy, astrolog, fyziognomik a žrec tajemství Balsamo musel být lákavým vnadidlem pro různé tajné společnosti. Illumináti, kteří měli blízko k zednářům, ho získali do svého společenství ve Frankfurtu nad Mohanem.

Obr. 1 Giuzeppe Balsamo

Iniciace proběhla blízko města, v podzemní jeskyni. Zakladatel a hlava řádu profesor Adam Weisshaupt (1748-1837) otevřel železnou truhlu s listinami a vyňal z ní ručně psanou knihu, začínající slovy: „My, velmistři templářského řádu..." Pak následovala formule přísahy psaná krví a jedenáct podpisů.

V této francouzsky psané knize se tvrdilo, že illuminátství je spiknutí proti trůnům. Po vysvěcení byl Balsamo zpraven o tom, že společenství, do něhož vstoupil, zapustilo už hluboké kořeny a disponuje obrovskými sumami v bankách Amsterodamu, Rotterdamu, Londýna, Janova a Benátek.

Když obřad skončil a Balsamo dostal značnou sumu na výdaje, jakož i tajné instrukce, rozjel se ihned do Štrasburku. Tam žil nějaký čas jako bohatý a štědrý pán, hodně rozdával, od nikoho nic nepřijímal. Zámožné osoby podporoval radami, ale chudým byl nápomocen radou i penězi. To způsobilo, že se stal rychle předmětem obecného zbožňování.

V téže době pobýval v sousedním Savernu církevní velmož, jehož láska k záhadám a smělá milostná dobrodružství byly příčinou mohutného skandálu, který otřásl celou Francií.

Když se kardinál princ Rohan dozvěděl, že v nedalekém Štrasburku se zdržuje kouzelník a filozof Cagliostro, chtěl se s ním neprodleně seznámit a vyslal proto svého lovčího, aby mu s ním domluvil schůzku.

Ale stejně jako byl samozvaný hrabě laskavý a přívětivý k chudákům, dokázal se významným osobám s potěšením vysmát. Vyznal se v lidských povahách. Právě tato jeho vlastnost nutila aristokraty, aby se ještě usilovněji ucházeli o jeho přízeň. Kardinálova vyslance přijal Cagliostro obzvlášť povýšeně. „Je-li to od prince planá zvědavost, pak se s ním vidět nehodlám, potřebuje-li mě, nechť to jasně řekne." Je zbytečné dodávat, že přezíravá odpověď kardinála nepohněvala, naopak, líbila se mu.

Neodbytné ponížené prosby církevního velmože, urozenějšího než sám král, prolomily posléze nepochopitelnou tvrdošíjnost tajemného cizince. Od té doby byl Rohan Cagliostrovým důvěrným přítelem a nadšeným obdivovatelem. Lovec duší opět zvítězil.

To je vlastně vše, co bylo o Cagliostrovi známo ve chvíli, kdy se rozhodl usadit v Paříži natrvalo. Kolovaly ovšem jisté zvěsti, že tajemný hrabě má dar jasnovidectví a kromě toho objevil elixír věčného mládí. V některých kruzích se tvrdilo, že Rohanovi se podařilo malou špetku elixíru získat a zůstane čtyři sta let mladým a žádoucím. Možná, že právě díky těmto pověstem se začal o Cagliostra zajímat sám král. Role hry byly definitivně rozdány a výměna postav, Cagliostra za Saint-Germaina a Ludvíka XVI. za Ludvíka XV., v principu nic neznamenala. Balsamo věděl o obtížích, které měl Ludvik XVI., když uzavřel sňatek s mladou rakouskou princeznou, a postupoval najisto. Jenom tak si lze totiž vysvětlit bezprecedenční podporu, jakou král všem počinům podezřelého dobrodruha poskytoval. A přesto italskému parvenuovi chyběla aristokratická vybranost jeho předchůdce. Když si vymohl na králi výnos, který veškerou kritiku na Cagliostrův účet označil za protistátní činnost, získal mocné nepřátele.

Vytříbené způsoby, obrovský vliv u dvora, výmluvnost a bohatství, to vše učinilo z Cagliostra idol Pařížanů. Nevadnoucí krása jeho ženy Lorenzy Feliciany znovu probudila zvěsti o elixíru věčného mládí. Říkalo se, že italská krasavice byla prý kdysi babylónskou Semiramidou a sám Cagliostro prý dobře znal Krista a často besedoval u číše falernského s Juliem Caesarem, Sullou a Pilátem Pontským. Dokonce i to, že jeho bohatství a ctnosti byly podezřelé, zvyšovalo jeho popularitu.

Pařížané Cagliostrův dům doslova obléhali. Cagliostro se nastěhoval do Saint-Cloud, nejkrásnějšího sídla v celé čtvrti, jehož podivínské a pohádkově přepychové zařízení slávu alchymisty a nekromanta pouze posílilo. Z výzdoby salonu bylo možno soudit na charakter obyvatele domu, filozofa, spiklence a mága. Uprostřed salónu stála Hippokratova busta a ve stěně obrácené k východu byla zasazena mramorová deska, na níž byla zlatými písmeny vyryta univerzální modlitba Alexandra Popa: „Otče přírody, Ty, jemuž se všechny národy koří pod jménem Jehovy, Jupitera a Hospodina! Nejvyšší a první příčino, která skrýváš svou božskou podstatu před mými zraky a vyjevuješ pouze mou nevědomost a svou milost, dej mně, abych mohl v tomto stavu slepoty... rozlišovat mezi dobrem a zlem a ponechat lidské svobodě její práva, dbaje tvých svatých přikázání. Nauč mě víc než pekla bát se toho, co mně zakazuje mé svědomí, a klást výš než samo nebe všechno to, co mně svědomí velí!"

Už z toho bylo možné se dovtípit, že pán domu je rosenkrucián, illuminát nebo svobodný zednář. Není divu, že počet stoupenců zednářství také ihned vzrostl, zvláště mezi aristokraty. Velkou zásluhu na tom měl Cagliostro, který v Paříži, stejně jako předtím v Mitavě, Petrohradě a Varšavě, založil egyptskou lóži. Když počet zasvěcenců dosáhl devadesáti, vybíral při každé další iniciaci peněžní příspěvek.

 Bylo by však mylné spatřovat v tomto člověku důsledného spiklence, neboť neustále přestupoval hranici, která dělí spiklenectví od obyčejného podvodu. V jeho domě se často konaly schůzky, jejichž náplní nebyla ani tak politika, jako magické pokusy a nekromantie. Neustále kolovaly zvěsti, že Cagliostro vyvolal zjevení nějakého nebožtíka, hned zase, že odstranil puklinku nebo vzdušnou bublinku v jistém rodinném drahokamu atp. Ze všeho bylo zřejmé, že se Cagliostro ani nesnažil vymanit se z kruhu Saint-Germainových zázraků. A proč také, když si nikdo nepřál oživovat minulost.

Aby zamaskoval zdroj peněz, kterými ho zásobovali členové sekty, uzavíral se koncem každého měsíce ve svém kabinetě a předstíral, že tam vyrábí zlato. Mnohovýznamnými narážkami dával najevo, že po každém takovém odchodu do ústraní odnáší jeho sluha klenotníkovi zlatý prut, jenž má větší počet karátů než louisdory.

Stejně jako Saint-Germain i Balsamo se někdy prořekl, že jeho náhlá nepřítomnost souvisí s omlazováním, které je třeba neustále obnovovat. S nejvážnější tváří prý ujišťoval, že obcuje se sedmi anděly, pověřenými - v souladu s obřadem egyptských lóží - řízením sedmi planet, a přičítal si moc dočasně materializovat duchy prostřednictvím mladých dívek, které nazýval holubicemi nebo schovankami. K jeho stoupencům patřili představitelé všech stavů: šlechtici, církevní hodnostáři, učenci, vojáci, řemeslníci atp. Jeho kouzlům nedokázal odolat dokonce ani vévoda Lucemburský. Nazývali svého učitele zbožňovaným otcem a ochotně se mu podřizovali. Aristokratické paláce zdobily mramorové či bronzové busty s nápisem "božský Cagliostro", lidé nosili jeho portrét na medailonech, hodinkách i vějířích.

Cagliostrova hvězda však prudce zapadla, když se ukázalo, že je zapleten do skandální aféry s briliantovým náhrdelníkem. Balsamo se ocitl ve vězení a po vzoru ostatních vězňů, Rohana a dobrodružky La Mottové, sepsal řeč k svému ospravedlnění, která mimo jiné také obsahovala: „...dětství jsem prožil pod jménem Acharat v Medíně v paláci muftího Salahima. Můj učitel se jmenoval Altotas. Byl to pozoruhodný člověk, téměř polobůh, okolnosti jeho zrození byly dokonce i pro něho samého obestřeny tajemstvím... Mnoho jsem cestoval a dostalo se mi přátelství těch nejvznešenějších osob. Abych to doložil, některé z nich uvedu: ve Španělsku to byli vévoda z Alby a jeho syn vévoda Vescard, hrabě Prelata, vévoda z Mediny - Selly; v Portugalsku hrabě Sáo Vicente; v Holandsku vévoda Brunšvický; v Petrohradě knížata Potěmkin, Naryškin, generál dělostřelectva Melisino; v Polsku hraběnka Koncesská, princezna Nassawská; v Římě kavalír Aquino; na Maltě velmistr řádu.

Bankéři z nejrůznějších evropských měst mají pokyn zásobovat mě finančními prostředky k běžnému životu i k štědré dobročinnosti. Můžete se obrátit na tak známé finančníky, jako jsou Sarrazin v Basileji, Sencostar v Lyonu, Anselmo La Cruz v Lisabonu, a oni má slova ochotně potvrdí. Nemám nic společného s náhrdelníkovou aférou. Všechna obvinění vznesená proti mně jsou pomluvy, pro které neexistují důkazy. Mohu je snadno vyvrátit a také to učiním. Okolnosti té aféry mě nezajímají a nemohu je ani posuzovat. ...To, co jsem napsal, postačí zákonu i každému, kdo není pouze prázdným zvědavcem. Budete se snad domáhat přesného jména, motivů a prostředků neznámého člověka? Jaký zájem na tom můžete mít vy, Francouzi? Pro vás je mou vlastí první místo království, kde jsem se podrobil vašim zákonům; mé jméno je to, jímž jsem se mezi vámi proslavil; mým motivem je Bůh; mé prostředky, to je mé tajemství."

I tato brožura či pamflet, jak byla označována, z níž přes hrubé chytristiky a výpůjčky z arabských pohádek, rytířských románů a arabských legend zjevně vystupovala pošlapaná důstojnost, rozmnožila řady zednářů, kteří v Cagliostrovi spatřovali svého učitele.

Taková byla doba; touha po zázracích a předtucha historických zvratů se měnila v extázi a hysterii.

Stále mocněji se ozývaly hlasy, požadující okamžité osvobození božského Cagliostra. A to se také stalo. Byl omilostněn společně s Rohanem, třebaže tím padl stín na čest francouzské královny.

Obr. 2 Jacques Cazotte

Cazottovo proroctví

O hluboké krizi, která v té době postihla vysoké kruhy společnosti, vypovídá legenda, která je známá jako proroctví Cazottovo.

V předvečer revoluce dostal významný illuminát, martinista a spisovatel Jacques Cazotte pozvání na oběd pořádaný jedním známým učencem. Hostina probíhala v neobyčejném veselí.

Mluvilo se o úspěších lidského rozumu, o tom, co lidstvu přinese budoucnost, v níž přítomní předem vítali vítězství svobodného rozumu. Jedině Cazotte vypadal smutně a zachovával hluboké mlčení. Když se ho ostatní ptali, proč se tak podivně chová, odpověděl, že vidí v budoucnu hrozné věci.

Nato si začal Condorcet s duchaplností sobé vlastní tropit z Cazotta žerty a všemožně jej vyzýval, aby jim nic neskrýval.

Nakonec Cazotte se smutným úsměvem řekl:

„Vy, Condorcete, se otrávíte, abyste unikl smrti z katových rukou." Rázem propukli všichni v smích. Tu Cazotte povstal, odsunul pohár s vínem a přelétl přítomné pohledem. „Vás, můj ubohý Chamforte, donutí, abyste si podřezal žíly. A vy, Bailly, Malesherbe a vy, Rouchere, zemřete na popravišti uprostřed náměstí plného lidí."

Chtěl ve svém chmurném proroctví pokračovat, ale vévodkyně de Gramont ho se smíchem přerušila: „Budou alespoň ušetřeny ženy?" „Ženy?" zeptal se ještě jednou Cazotte. „Vy, milostivá, a spolu s vámi mnoho dalších žen, budete odvezeny na totéž náměstí s rukama svázanýma za zády."

Po těchto slovech se Cazottova tvář změnila; vypadalo to, jako by jeho modré oči tonuly v slzách. Osmašedesátiletý muž s hlavou patriarchy zbělenou šedinami vypadal ve svém bezvýchodném smutku tak velebně, že smích rázem ustal. Jenom paní de Gramont ještě setrvala v žertovném tónu. „Hned uvidíte," zvolala, „že mi nedovolí ani to, abych se před popravou vyzpovídala." „Nikoli, milostivá," zavrtěl Cazotte hlavou, „poslední popravený, k němuž budou takto shovívaví, bude..." na okamžik se zarazil, „bude francouzský král."

Znepokojení hosté se začali zvedat od stolu. Cazotte se mlčky uklonil pánu domu a s omluvou se chystal odejít. Ale vévodkyně de Gramont mu zastoupila cestu. S nuceným úsměvem a mrzutá, že svými dotazy vyvolala tak chmurná proroctví, se dožadovala, aby Cazotte všechno zakončil jako pouhý žert:

„A vy, pane proroku, jaký osud očekává vás?"

Neodpověděl, ale s očima sklopenýma dolů zůstal nehybně stát. Potom náhle zvedl hlavu a lhostejně, přes hlavy všech, pravil: „V době obléhání svatého města chodil jeden člověk sedm dní v jednom kuse kolem jeho zdí a volal na spoluobčany: 'Běda vám! Běda!' Sedmého dne zvolal: ,Běda mně!' A tu se vzduchem mihl obrovský kámen, vystřelený obléhajícím nepřítelem, zasáhl ho a usmrtil." Cazotte se znovu uklonil a odešel.

Tuto poutavou historii vyprávějí bezmála dvě stě let okultní autoři různých zemí. Byla uznána za hodnou toho, aby vešla do "Encyklopedie tajemství a zázraků", kterou sestavil duchovní Grigorij Ďačenko.

Jaké je skutečné pozadí tohoto vyprávění, jehož hlavní hrdina Jacques Cazotte byl za pokus zorganizovat útěk Ludvíka XVI. uvržen do vězení a podle rozsudku revolučního tribunálu 24. září 1792 popraven?

„Smrt na popravišti," říká se o tom v práci V. M. Žirmunského a N. A. Sigala "U zdrojů evropského romantismu", „a také zesílený zájem o mystiku a spojení s tajnými sektami i jednotlivci, kteří se těšili pověsti,jasnovidců', se staly podnětem k biografické legendě, jež dala Cazottovu jménu romantickou aureolu a přinesla mu téměř větší proslulost než jeho literární tvorba.

Jedná se o slavné Cazottovo proroctví, které bylo poprvé publikováno v roce 1806 v posmrtně vydaných spisech jeho mladšího současníka J.-F. La Harpa. Hodnověrnost tohoto proroctví byla poměrně záhy zpochybněna; už v polovině 19. století byla vyvrácena jeho autentičnost a celé proroctví bylo zařazeno mezi literární mystifikace, které se rozšířily v epoše romantismu. Novější badatelé toto stanovisko plně přijímají, vnášejí však do něho určité opravy: vycházejí ze svědectví osob, které byly v předrevolučních letech s Cazottem ve styku, a předpokládají, že mysticky orientovaný spisovatel, bezelstně se považující za jasnovidce, mohl skutečně v nejobecnější formě vyslovit své soudy o blížícím se sociálním převratu i jeho hrozivých následcích... Vlastní Cazottův osud, stejně jako osudy dalších, více nebo méně známých osob, poskytl poté konkrétní materiál La Harpovi pro jeho ,Proroctví', které bylo sepsáno až po historických událostech let 1792 až 1793."

La Harpe líčí prostřednictvím atmosféry večera, který pořádal jeho druh z Akademie, napětí, předtuchy a naděje těch osudových let: „Chamfort nám předčítal své nevážné, bezbožné, dvojsmyslné anekdoty, dámy jim bez rozpaků naslouchaly, nepovažovaly dokonce za nutné ani skrýt si tvář za vějířem. Následovaly zesměšňující útoky na náboženství. Kdosi citoval strofu z Voltairovy "Panny", kdosi další dal k lepšímu Diderotovy filozofické verše:

"Střevem z posledního kněze zardousíme posledního krále."

I to se setkalo s vřelým souhlasem. Nato povstal další muž a pozvedl sklenici k hřímavému projevu: ,Ano, ano, pánové, jsem rovněž pevně přesvědčen o tom, že Bůh neexistuje, i o tom, že Homér byl hlupec."

„Při bujném hodování seděl zádumčivý," řekne později Lermontov o Cazottovi, otráveném jedem předtuchy a pociťujícím uprostřed toho horečného veselí svou osamělost ještě silněji.

Cazotte, odchovanec jezuitů, royalista a stoupenec portugalského teosofa Martineze Pasqualise, mohl hosty před nebezpečnými hrami varovat. To je věčné téma Baltazarovy hostiny, „hostiny v čase moru", nedostižně zobrazené Puškinem. Ezoterické zednářství netvoří v systému okultního hermetismu žádnou výjimku. Mystifikace, podvod a laciné triky jsou jeho nezbytným doprovodem.

Končím vyprávění o třech (jde o shodu opravdu náhodnou)  tajemných osobnostech 18. století a dodávám, že Cagliostro byl po svém nuceném odjezdu z Paříže v roce 1789 zatčen inkvizicí v Římě a uvězněn na hradu San Angelo. Ortel smrti za „hlásání učení, jež otvírá široká vrata vzpouře", mu byl změněn na doživotní vězení. Za pokus o vraždu zpovědníka, jehož kutnu chtěl použít k útěku, byl převezen na hrad San Leone, kde také roku 1795 zemřel. Podle jiných svědectví se tak ovšem stalo právě na hradu San Angelo, kam prý ho z jakéhosi důvodu dopravili nedlouho před jeho koncem.

V roce 1797 obsadili Řím Napoleonovi vojáci, mezi nimiž bylo mnoho zednářů a především ti se dožadovali osvobození „hrdiny revoluce" - Cagliostra. Bylo však již pozdě.

Modla okultistických hysterek a idol šarlatánů dal o sobě vědět počátkem 20. století, kdy jeho hlasem nečekaně promluvila Helen Smithová (pseudonym Catheriny Müllerové, (1861-1929), švýcarské médium. Skrze ni se kromě Cagliostra hlásila o slovo i Marie Antoinetta a sdělovala obrovské množství podrobností, které jaksi unikly pozornosti historiků.

Svědkové seancí Smithové tvrdili, že v ní zahynula veliká herečka. Když se proměnila v Cagliostra, nabývala přímo před očima na objemu a začala mluvit s italským přízvukem, když se však stala francouzskou královnou, štkala a přivírala oči, jako by nad sebou viděla ostří gilotiny.

Oblíbeným číslem jejího repertoáru byla ovšem mladá Marťanka. Řeč Marťanů, ostatním smrtelníkům neznámou, ovládala dokonale.

Americký astrolog Zane (Albert Benjamin), který v roce 1918 založil "Církev světla", tvrdil, že i on měl co dělat s Giuseppem Balsamem, byť i v jiném úseku jeho života, když byl členem tajné sekty ve starém Egyptě. Připomeňme si Cagliostrovu lóži, matku egyptského obřadu, a jeden z Cagliostrových četných pseudonymů, Veliký Kopt.

 

 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 679