Kněz a kněžka, čaroděj a čarodějka, klíčové postavy „Umění", hlavní aktéři magického kruhu - usnesení paderbornského synodu - proměna přístupu katolické církve – zřízení inkvizice – přelud se stal skutečností 

 

 

 

 

 

Lazebnice, která byla posléze upálena, vypověděla, jak byla svedena jakousi stařenou:

Na cestě, když šla navštívit svého milána za účelem nečistého obcování, potkala démona v lidské podobě; když byla démonem - incubem poznána, řekl jí:

„Já jsem ďábel a chceš-li, budu ti vždy k službám a neopustím tě v nižádném neštěstí." Jelikož vyslovila souhlas, oddávala se po dobu osmnácti let, tedy a do konce života, ďábelským hanebnostem, a to za naprostého odmítání víry pravé. (J. SPRENGER, H. ISTITORIS)

Příměrem pouhým je pozemské dění; co pomíjivé - zde v skutek se mění; co popsat není lze, jménem tu již; za věčným ženstvím jsme neseni výš. (J. W. GOETHE)

Na tuto věčnou scénu vstupují buď každý sám, nebo společně a rozehrávají svou roli před prázdným nebo naopak zcela zaplněným hledištěm. Toto divadlo ostatně pusté nebývá. Zaplňuje se neviditelnými duchy, pro které a s jejichž pomocí se rozehrává magické jednání, ať již sólový výstup, nebo duet.

Časová posloupnost nás nevyhnutelně zavádí do období renesance, kdy Evropu zaplavila vlna čarodějnictví, která se převalila i do novověku, a hranice stavěné pro čarodějnice zaplály mimořádně divoce. Tato „kultura v kultuře", „stinná civilizace" čarodějnických jeskyni má vlastní chronologii. Alfréd Lehmann ve svých "Ilustrovaných dějinách pověr a čarodějnictví" vyčleňuje zvláště 13. století, kdy podle jeho názoru došlo k „úplné a nenadálé proměně ve vztahu církve" k samotné možnosti čarodějnictví.

Skutečně úplné? Opravdu nečekané?

Základní mezníky černého umění, této tajné, podzemní instituce, lze často rozeznat jen v nepřímém světle dějin církve. „Resort světla" nejen osvětluje svůj protějšek - ať třeba plameny hranic - ale podněcuje ho i k aktivitě. Vývoj magie a satanismu je neoddělitelný od vývoje církevních představ o této v pravém slova smyslu palčivé otázce. Jestliže tedy do Lehmannem vymezeného období církev upalovala hlavně kacíře a poté se hned zaměřila i na čaroděje, musíme se důkladně obeznámit především s „druhým resortem".

Co se stalo s katolickou církví na přelomu epoch, když se na vrcholu své slávy s takovou vehemencí pustila do ďábla a jeho přisluhovačů? Což opravdu rohatý Pan vstal z mrtvých a kdysi vypuzené půvabné nymfy se vrátily do vsí a měst zpustošených hladomorem a neúrodou? Podle "Kladiva na čarodějnice" se opravdu vrátily: „Pravdu je možné vyvodit z Cassianových slov:

"Nečistí duchové jsou nepochybně stejně zaměstnaní jako lidé. Někteří z nich, podle prostého lidu faunové, bohové lesů, podle nás pak přízraky a strašidla, bývají svůdci a šprýmaři."

Evropské národy zdědily spolu se „světlem z Východu" i exotické pověry, které zdaleka nedopadly na neúrodnou půdu. Vlastní pohanské dědictví úporně bránilo své pozice. Proto se křesťanství nejprve vrhlo na místní víry, jejichž relikty se dodnes uchovaly v každodenním životě lidí. Podstata tohoto konfliktu je jasná. Církev bojovala zpočátku ani ne tak proti víře ve zlé duchy, jako proti jejich kultu, neboť pohanům bylo vlastní uctívání vlastních božstev. Zlý duch pro ně neměl o nic menší význam než duch dobrý. Ba naopak, služba nepřátelsky zaměřeným silám vyžadovala mnohem větší úsilí a péči. Bylo třeba si je předcházet, naklonit štědrými oběťmi a lichocením, zatímco získat si přízeň duchů světla se zdálo nepoměrně snadnějším. Ne náhodou je kult temného principu propracován mnohem hlouběji a důkladněji než služba silám dobra.

Zvlášť zřetelně se to projevilo v lámaistické formě buddhismu.

Zaklínání, magické a pohřební rituály, poháry z lidských lebek naplněné obětní krví - to vše jsou živé důkazy neobyčejné stabilnosti čarodějnických rituálů, spojujících člověka se strnulým, nepřátelským, do sebe uzavřeným světem, který bylo třeba nejdříve obměkčit a poté zorganizovat a podrobit.

Rané křesťanství zaujalo k zlému principu polovičatý postoj. Formálně sice jeho existenci znalo a toto uznání proměnilo v dogma, avšak službu Satanu tedy „protivníku", nepříteli křesťanské trojice kategoricky zakázalo. Celou svou duši měl křesťan zasvětit jednomu bohu, zatímco pro „knížete temnot" zbývaly atavistický strach a nová hrůza, zvyšovaná každodenním připomínáním posledního soudu a pekelných muk.

Každý pokus obrátit se přímo na Satana jako na „rovnocennou" moc byl proto pokládán za rouhačství.

Věřit a nesloužit? Pro pohanské vědomí to bylo nepochopitelné, a to tím spíše, že církev sama dokázala oživovat původní, často velmi podivné obyčeje. S odvoláním na Bekkera uvádí Lehmann následující charakteristický příklad:

 „Kněz v rituálním oděvu vloží do rozžhavených uhlíků na oltář železný šroub, předem pokropený svěcenou vodou, poté zpívá píseň, vloží obviněnému do úst prosforu, zaklíná ho a modlí se, aby bůh buď odhalil jeho vinu (to v případě, že ho rozžhavené železo vložené do jeho dlaně spálí), nebo jeho nevinu (pokud ho železo nezraní). Obviněný musí s železným šroubem v ruce ujít deset kroků, poté mu kněz obváže ruku. Po třech dnech mu ruku prohlédnou, a pokud není zahojena a bez jakýchkoli stop po zranění, je obžalovaný usvědčen."

Něco podobného se děje dodnes v některých místech Afriky. Lesní čarodějové tam pomocí „ohnivé zkoušky" vyhledávají původce nejrůznějších prohřešků. Někdy k tomuto účelu používají neškodných prášků, které však vydávají za smrtelný jed. Stává se, že domnělý jed skutečně přivodí zkoušenému smrt. Tyto pokusy spočívají na bezvýhradné víře člověka v čáry a tedy na fyziologických důsledcích této víry. Znásilňují vědomí a vůli oběti a současné zvyšují prestiž mága.

Vedle zkoušek ohněm využívala církev i magických vlastností opačného živlu, čímž se opět vracela k pohanským obřadům.

Staří Keltové prověřovali vodou „legálnost" dítěte. V případě sporného otcovství položili nahé dítě na desku a poté ho pustili po proudu řeky. Když neutonulo, prohlásili je za "zákonného" potomka, v opačném případě hrozila rodičce pověst cizoložnice. Podobné pokusy, jejichž výsledek závisel pouze na náhodě, byly hojně praktikovány i v období bouřlivého pronásledování čarodějnic. Podezřelé osoby byly se spoutanýma rukama i nohama svrhovány do vody. Klesl-li nešťastník ke dnu, znamenalo to, že je nevinný, neboť posvěcená voda nemohla přijmout hříšníka.

Christianizací lidmi nejuctívanějších pohanských svátků a obyčejů se církev mimoděk dostávala do vlivu magické aury.

Příkladů bychom mohli uvést bezpočet. Postačí však jediný:

Tak zní staré zaříkávadlo zaznamenané v Trevíru, kterým se rolníci pokoušeli léčit neduhy koní:

"Kristus jednou velmi spěchal a jeho mladý kůň si zlomil nohu. Sestoupil Ježíš a vyléčil ho: morek přiložil k morku, kost ke kosti, maso k masu. Poté ránu zakryl listem a vše bylo jak dřív."

Z hlediska ranhojiče užitečné doporučení, třebaže případ s koněm autoři evangelií nezaznamenali. Soustřeďme se proto na jiný pramen - zaklínadlo, uvedené v rukopise z 10. století, který patří kapitule Merseburské katedrály:

"Phol a Wotan se odebrali do lesa; kůň Balderův si tam zlomil nohu. Zaříkávala ji Sinthgunda, její sestra Sünna, zaříkávala ji Frija, její sestra Volla, zaříkával ji Wotan, neboť on to dovede. Na zlomenou kost, na krev, na údy - s kostí kost, s krví krev, s údem úd - skližte jako dříve..."

Historická návaznost je tu zřejmá, došlo jen k „výměně stráží". Panteon starší Eddy ustoupil novému vítěznému božstvu. Lehmann k tomu poznamenává: „Podobně se po celý středověk a až do naší současnosti v nižších třídách (záhy uvidíme, že ani privilegované třídy nezůstaly stranou - pozn. aut.) uchovalo staré čarodějnické umění, a to jak evropského, tak i asijského původu; to bylo možné jen proto, že církev už dávno pohanskou magii pokládala za ďáblovo dílo a pronásledovala ji stejně jako kacířství a modlářství."

Uchovejme si tato slova v paměti, abychom se k nim mohli později, až uvidíme, co církvi přinese nový taktický krok v podobě christianizace magie - vrátit.

Klerikální elita se pro něj nerozhodla hned. V usnesení paderbornského synodu svolaného v roce 785 se hovoří k této otázce jasně:

„Ten, kdo, oslepen ďáblem, bude podobně jako pohan věřit, že nějaká osoba může být vědma a na tomto základě ji upálí, propadne hrdlem."

Kéž by se touto věcnou zásadou během následujících staletí řídila církev! Kolik zvrhlých sadistů by mohla zkrotit! Kolik nevinných žen by bylo ušetřeno hanebné potupy, nelidského mučení a strašlivé smrti!

Dnes už víme, že dějiny církve šly jinou cestou. A nejen to, což obsah a kategorický tón usnesení synodu nenaznačuje, že nešťastných čarodějnic bylo už k onomu roku 785 upáleno více než dost? Znovu se nabízí otázka: proběhl obrat ve vztahu církve k čarodějnicím a vědmám opravdu tak náhle? Navzdory tomu, že Karel I. Veliký svého času výše uvedený dokument potvrdil a povýšil ho tak na zákon, že na shromáždění církevních hodnostářů konaném v roce 900 byly hlavy občin vyzvány k boji proti škodlivým pověrám ohledně nejrůznějších spolků člověka s démony, sdílely víru v čarodějnictví stejně společnost jako církev. Svědčí o tom jak četné magické formule, které se nám z té doby dochovaly, tak i případy pronásledování osob za čarodějnictví, uvedené v dokumentech.

Nelze tedy hovořit o nějaké náhlé změně v myšlení církve, ale spíš o pozvolném posunu, který ve 13. století nabyl rysů masové hysterie a byl tedy ideologicky potvrzen.

"Někteří lidé se domnívají, že žádné čarodějnictví neexistuje," napsala jedna z nejvýznamnějších autorit katolické církve Tomáš Akvinský (1225-1274), „a že vzniká z nevíry; domnívají se také, že démoni existují jen v lidské fantazii, takže si je Iidé vlastně vyvolávají sami a potom se těchto představ zrozených vlastní fantazií lekají. Katolická víra však tvrdí, že démoni existují, že mohou škodit svými úklady a bránit plodnosti manželství... z božího dopuštění, mohou vyvolávat vichry v povětří, probouzet větry a poroučet ohni na nebi. I když tělesná hmota se v tom, jakou na sebe bere formu, nepodřizuje ani dobrým a ani zlým andělům, ale jen jednomu Bohu stvořiteli, pokud jde o pohyb v prostoru, podřizuje se tělesná podstata podstatě duchovní. Příkladem toho může být člověk, jehož údy se pohybují jen řízením jeho vůle. Dopustí-li tedy bůh, pak nejen dobří, ale i zlí duchové mohou vlastní silou dosáhnout všeho, čeho může být pohybem v prostoru i dosaženo. Mohou tedy vyvolávat vítr i déšť a další jevy pomocí pohybu par, které stoupají ze země i z moře."

Je nesporné, že jsme tu svědky radikální a především prudké roztržky s paderbornským výnosem. Snad jen s jedinou výjimkou. Dokument sice odsuzuje víru v čarodějnictví, avšak přesto se odvolává na ďábla jako na prvotní zdroj, hybný a zákonitý počátek všech hrůz, které Tomáš líčí. Nelze pouštět ze zřetele ani časový odstup půl tisíciletí. Není to prázdná propast, ale dějinný proces, v jehož průběhu postupně nabýval převahy nový pohled na vlastně vedlejší problém uznání ďábla.

Doslova postupně, neboť dojem prudkosti, náhlosti změny vyplývá z porovnávání dvou velmi si vzdálených období. Porovnáme-li výše uvedený citát z Tomáše Akvinského s tím, co o šest století později prohlásí v díle "O animálním magnetismu a magii" Arthur Schopenhauer (abstrahujeme přitom od celé evoluce filozofického myšlení v tomto období), můžeme dospět k téže iluzi náhlého a radikálního odmítnutí kanonických názorů.

„Animální magnetismus, sympatetická léčba, magie, druhé zření, jasnovidecké sny, přízraky a nejrůznější vidiny - to vše jsou příbuzné jevy, větve jednoho stromu, jež nám poskytují nesporné a hodnověrné důkazy toho, že ve světě existuje souvislost, která je podmíněna zcela jiným řádem než příroda, jejíž základ tvoří zákony prostoru, času a příčinnosti, zatímco tento jiný řád je hlubší, původnější a bezprostřednější, a proto se na něj nevztahují prvotní a všeobecné (díky své ryze formální povaze) zákony přírody, takže čas a prostor už více neoddělují individua, oddělení a izolace individuí vycházející právě z této formálnosti už netvoří nepřekonatelnou překážku sdělovaní myšlenek a bezprostřednímu působení vůle; to znamená, že veškeré změny se zde odehrávají zcela neobvyklým způsobem, ne v důsledku fyzické příčinnosti a ne v soudržnosti jejich článků, ale vyvolávají se pouze zvláštním volním aktem překračujícím meze individua."

Ani bůh ani ďábel se tu už neuvádí jako prvotní příčina všeho jsoucího, a přece již při povrchní analýze se ukazuje, že Schopenhauer, tato opora německé idealistické filozofie poloviny 19. století, se nedostal dál než středověký teolog. Jde o totéž uznávání magických jevů, jejich nadpřirozené, vyšší podstaty, primát vize nad hmotou.

Schopenhauer navíc uznává mimoprostorový a mimočasový charakter celého komplexu magických zázraků. Titul jeho stěžejního díla "Svět jako vůle a představa" by mohl být s čistým svědomím přijímán již ve 13. století. A jestliže Tomáš Akvinský se v podobných případech odvolává na boží prozřetelnost, pak u Schopenhauera se tato prozřetelnost předpokládá a je přítomna v latentní podobě. A to je celý rozdíl oněch šesti set let. A jaká to byla doba! Plná bojů, revolucí, vzletů lidského génia a výbuchů bojovného tmářství, velkolepých úspěchů věd a triumfů umění i zoufalých záchvatů reakce, doba změny společenských formací a pokračování nejrůznějších učení včetně těch vědomě lživých. Problém kontinuity učení je zajímavý zvláště pro toho, kdo se zabývá středověkým typem vědomí. Budeme-li sledovat souvislou linii od Tomáše Akvinského až k Schopenhauerovi a současným spiritualistům, můžeme se jednou provždy přesvědčit, že ve „zkušenosti duchovidectví" stejně jako v "čarodějnictví" za celé toto období k žádným změnám nedošlo.

Nu což, tím větší důvod k tomu, abychom prozkoumali tuto nesporně bohatou a poučnou zkušenost planých větví poznání světa...

Sotva lze pochybovat o tom, že církev, měnící svůj názor na kouzelnictví, jen zvolila jinou taktiku, která lépe odpovídala její vzrůstající moci a absolutistickým ambicím. Neměli bychom také zapomínat, že tento vleklý proces probíhal na pozadí nepřetržitého a vzrůstajícího pronásledování kacířů.

Lehmann obhajoval původní názor, že v obecném pojetí černokněžnictví došlo k „úplnému převratu", a vysvětloval to vlivem maurské magie.

„Díky křížovým výpravám a maurským univerzitám ve Španělsku přišli Evropané do styku s Araby, když se seznámili s přírodními vědami a magií, horlivě pěstovanými Maury, a rozvinuli tyto nauky dál."

Není tu místo pro polemiku. V porovnání s Evropou vysoká úroveň arabské vědy a současně vytříbené magické praktiky, umění alchymie a kabala sehrály v dějinách národů křesťanské Evropy významnou úlohu. To však samo ani v nejmenším neodhaluje příčinu domnělého "převratu".

Očividná změna v taktice byla zcela vyvolána vznikem inkvizice.

V roce 1274, tedy právě v roce, kdy zemřel Tomáš Akvinský, došlo k prvnímu veřejnému procesu s čarodějnicemi, na jehož konci vzplály hranice. A bylo to v témže Languedoku, kde nově založený mnišský řád dominikánů násilně likvidoval pozůstatky katarské hereze.

„Hon na čarodějnice" se tak v doslovném i přeneseném smyslu slova stal zákonitým pokračováním urputného a nikdy neutuchajícího boje proti herezi. Protože v toulouském hrabství byli vzdorovití kacíři již poraženi a nepokorní upáleni, nastal čas štvanice na kacíře tajné. Ukázalo se vhodnějším provést ji pod rouškou nového tažení, pečlivě připravovaného v lůně nejsvětější inkvizice. Církev, jež dosáhla vítězství v křížovém tažení proti vlastním, třeba poněkud zbloudilým ovečkám, usilovala o definitivní upevnění své duchovní moci a jejím prostřednictvím i moci světské. Prohlásit možného konkurenta jednoduše za kacíře už nestačilo. Likvidace katarů tento problém sice zdánlivě uzavřela, avšak vítězství dobyté za cenu nevídaného krveprolití vyvolalo náležitou atmosféru hysterie a pověrečného strachu. To rozšiřovalo možnosti teroru jak v masovém, tak v individuálním měřítku.

Filip Sličný zdaleka nebyl prvním panovníkem, který dovedl' patřičně ocenit „precedens s albigenskými", když do rukou kata Montforta spadlo hrabství náležející Raymundovi. Své výsadní právo kohokoli prohlásit za kacíře církev široce využívala jako mocnou politickou zbraň.

Když se náhle ukázalo, že tento nástroj může současně posloužit i jako klíč ke každé pokladnici, byla otázka založení speciální trestní instituce definitivně vyřešena. Odpovídajícím způsobem se změnila i terminologie. Tradiční cejch „kacířská sekta" byl stále častěji zaměňován označením „ďábelská sekta". To už nezavánělo pouhým bezvěrectvím, ale doslova pekelnou sírou. Církev teď otevřeně vyrazila ne proti člověku svobodné vůle, který se může mýlit a svého omylu se zříkat, ale proti samotnému ďáblu s jeho tlupou démonů a posedlých ďáblem, proti ďáblově plemeni v lidské podobě. Takto překřtění kacíři už nemohli počítat ani se shovívavostí, ani se soucitem.

Novým nástrojem se stal inkviziční tribunál, novým cejchem označeni „ďáblův sluha", stejně padnoucí jak člověku z nižších vrstev, tak bohatému velmoži, jak muži, tak ženě, jež se stala zvlášť oblíbenou kořistí.

Dominikáni od počátku vsadili na přízemní lidské pudy; opírali se ve své činnosti o donašečství a obratně přitom využívali fanatiků a pověrčivých bláznů.

Strach rozděluje lidi. Poplašené lidské moře neopominulo vyvrhnout na povrch špinavou pěnu - nejrůznější špehy a dobrovolné donašeče.

„...A Klaas byl na základě nařízení uznán vinným ve věci kacířství a ukrývání kacířů, a na tomto základě se odsuzuje k smrti upálením na hranici... Soud přiřkl donašeči Joštu Grypstuiverovi, jehož jméno však nebylo uvedeno, padesát florénů ze sta prvních florénů z pozůstalosti a po deseti florénech z každé další stovky" (Charles de Coster: Pověst o Ulenspiegelovi).

Datum vzniku inkvizice není zcela jasné. Inkvizitor Páramo se například obrací k biblickým dobám, kdy Hospodin nechal dopadnout svůj spravedlivý hněv na Adama a Evu; Ježíše pokládá za „prvního inkvizitora Nového zákona, který ... usmrtil Herodesa a nechal ho sežrat červům".

Historikové sice uvádějí různá data, která se však vztahují k poměrně úzkému časovému úseku mezi pontifikáty Inocence III. (1198-1216) a Řehoře IX. (1227-1241). Známý rakouský historik 19. století, autor osmnáctisvazkových "Dějin světa" Schlosser zastává například názor, že inkvizice vznikla v období let 1198-1230. V Marxových "Chronologických výpiscích" jsou Schlosserovy názory vyloženy následovně: „Roku 1198 se stal papežem Inocenc III., který hned zřizuje komisi ke zkoumání a pronásledování kacířství, jmenuje svými legáty jednoho cisterciáckého mnicha a jiného mnicha téhož řádu, Pierra Castelnaua, a pověřuje je písemnými rozkazy, které obsahuj í všechny prvky příštích soudních přelíčení s kacíři (tj. inkvizice)...

Pronásledování kacířů sílí od té doby, kdy se k papežským legátům připojuje vážený ,svatý' (pes) Dominik (zakladatel dominikánského řádu) a jiní fanatičtí španělští duchovní, což nutí také aragonského krále, aby zasáhl...

"Roku 1229 Řehoř IX. - za souhlasu ,svatého' Ludvíka IX. - zavádí náboženské neboli inkviziční soudy s kacíři... (před těmito soudy stanul nezávisle na stavu ten, kdo poskytoval kacířům přístřeší nebo ochranu či odmítal pomoc jejich pronásledovatelům).

Roku 1230 byla hrůzná moc těchto soudů odňata biskupům a odevzdána žebravému řádu dominikánů, který vznikl před dvaceti léty; usnesením koncilu se z kněží stali pod pohrůžkou ztráty hodnosti policejní sluhové církve (špióni) a kati vlastních farníků!" (1)

Srovnáme-li tento úryvek s etapami potlačováni Languedoku, dospějeme k závěru, že pokud se inkvizice přímo nezrodila na pozadí albigenské tragédie, pak se zde alespoň strukturovala a ideologicky formovala. Proces v roce 1264 byl pak přímým důsledkem zvýšené aktivity inkvizice. Poznávajíce životní osudy lidí, kteří se považovali za čaroděje, a těch, které tak označilo jejich okolí, nepustíme ze zřetele hrozivou záři za okny jejich pracoven a laboratoří. Není a nemůže být historie čarodějnictví bez dějin inkvizice, bez dějin světové církve vůbec.

„Protiklerikální historikové prohlašují," poznamenává k tomu dále I. R. Grigulevič, „že inkvizice je následkem organické ,vady' katolické církve a jen jí vlastního ducha nesnášenlivosti, přičemž zapomínají na to, že také protestantská, pravoslavná a jiné křesťanské církve stejně jako jiná náboženství pronásledovaly své odpůrce se stejnou urputností." (2)

To je pro naše téma důležité upřesnění, neboť v katolických zemích se „hony na čarodějnice" a přiměřeně tomu i ďábelské sabaty rozšířily stejně jako v zemích protestantských, které sice na katolicismus s jeho inkvizicí poukazovaly, ale současně plně přijímaly katolickou demagogii.

"Jestliže se naši otcově v této otázce mýlili," říká k tomu s jistou dávkou ironie současný badatel v oblasti čarodějnictví Ch. Williams, "mýlili se ve stejné míře. Katolíci a protestanti vedli spory o nebe, na peklo měli téměř stejné názory."

Shodovali se, i pokud jde o nebezpečné kratochvíle a o metody výslechu, jimiž byli schopni člověka donutit k jakémukoli doznání.

Se zřízením inkvizičních soudů, jež spoutaly pavučinou donašečství, hysterie a lži Evropu a poté i Nový svět, se čarodějnictví a ďábelské sabaty staly hrůznou realitou a neoddělitelnou součástí každodenního života.
Tak se přelud, který opanoval lidské vědomí a dočkal se uzákonění v právních aktech, stal opravdovým, živoucím a mocným. Současně nabýval zřetelnějších rysů i fantasmagorický systém, který známe pod názvem okultní vědy.

Odkazy

(1) Cit. podle I. R. Grigulevič: Dějiny inkvizice. Praha. Svoboda 1982, s. 28.
(2) I. R. Grigulevič: Dějiny inkvizice. Praha 1982, s. 30

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 677