kabala0Druhá polovina 17. století. Evropa žije v křeči z třicetileté války, náboženská nesnášenlivost stoupá, kultura žoldáků, loupežných soldatesek a pogromů je všudypřítomná. Evropské židovské ghetto je na ráně více než kdy předtím. Židé, zejména ve východní Evropě, jsou vyháněni a putují v apokalyptických vlnách ze země do země.

 

 

 

 

 

Zdá se, že utrpení a útisk nemohou být horší. Evropské ghetto se brání svébytným způsobem. Šíří se všudypřítomný mysticismus, který pramení z tzv. luriánské kabaly.

Tajné židovské učení - kabala, bylo původně naukou novoplatónského typu, ovlivněné zřejmě silně gnózí. Muž jménem Jicchak ben Šelomo Luria, též zvaný ha-Ari (Lev), však kabalu proměnil dvěma zásadními způsoby. Posílil roli »extáze« (stav jistého vytržení, v němž se kabalista dostává do bezprostřední blízkosti Stvořitele, nazývaný kawanah. Do kabaly ho vnesl kolem roku 1270 Abraham Abulafia) a kromě tajemných teorií o »těhotenství duší«, »uvězněných božích jiskrách« apod. Luria spojil kabalu s mesianistickým hnutím a procesem vykoupení. Mystické nasazení se tak stalo jedním z rozhodujících faktorů pro urychlení příchodu mesiáše a vykoupení světa. Tím se z kabaly stalo lidové hnutí, ghetto se ponořilo do pověr, zaříkávání a horoucího očekávání mesiášova příchodu. Staří rabíni nerozpoznali dostatečně nebezpečí, které hrozí, a vývoj tak byl neodvratný. Spolu s útlakem a apokalyptickou náladou po třicetileté válce židovský svět postihla doslova horečka. Všem bylo jasné, že mesiáš musí přijít každým dnem.

A přišel. Datum vykoupení stanovil na 18. 6. 1666.

Součástí židovského náboženství je již několik tisíc let víra v příchod toho, který se nazývá Mesiáš, doslova cosi jako pomazaný král. Idea v příchod mesiáše je pozoruhodným prvkem v jinak vesměs etickém židovském systému. Protože nikdy nebylo přesně určeno, co a kdo to vlastně mesiáš má být, vnesl tento prvek do židovských i globálních dějin spoustu zvratů a podivuhodných mesiášských příchodů.

První velká mesiášská horečka vypukla na počátku našeho letopočtu. Její hlavní výsledek »visí« dodnes v kapličce na každé mezi. V té době se zvedla obrovská vlna tzv. apokalyptické literatury. Ta čerpala svou inspiraci hlavně z Izajášova proroctví. Součástí této vlny byl mimochodem i spis, který dnes známe pod názvem Zjevení svatého Jana, jehož jádro vzniklo dávno před Janem řečeným Theologem, kolem roku 60 př. Kr. Jan do něj až dodatečně vložil zmínky o Kristu. Je to jediný apokalyptický spis, který církev k Novému zákonu připojila, ale židovský svět byl těmito texty tehdy doslova zaplaven. Mesiášská horečka spojovala tzv. pouštní mnichy, tedy židovské náboženské skupiny žijící mimo Jeruzalémský chrám a neuznávající jeho autoritu, které známe pod souhrnným označením Esejci (jejich svitky z Kumránu, neboli svitky od Mrtvého moře, byly objeveny archeology v roce 1947). Ponořeni do apokalyptické literatury, Izajáše či Enochovy knihy, očekávali příchod mesiáše a Soudného dne. (Enochova kniha je tajuplný apokryfní spis. Mimochodem označení Syn člověka, které tak milovali první křesťané a evangelia, se tím pojmem jen hemží, pochází od proroka Daniela, ale především právě z proroctví Enocha. O to pozoruhodnější je, že i pro křesťany byl tento spis natolik nezkousnutelným, že si ho netroufli kanonizovat.) Mezi tyto pouštní skupiny patřila i sekta Jana Křtitele. S Esejci byl podle všeho v kontaktu rovněž Ježíš z Nazaretu, který však sám patřil mezi tzv. hakamim, tedy potulné kazatele, a ovlivněn byl hlavně rabínem Hilelem, jehož moudrost pak zachytily talmudské spisy. Jsou-li evangelia pravdivá, sám Ježíš se za mesiáše považoval a hlásal blízký příchod Soudného dne. Ale nebyl zdaleka jediným v té době. Mesiášská aureola byla připsána brzy rovněž slavnému Bar Kochbovi, vůdci protiřímského povstání. Falešných mesiášů byly zástupy a židovský svět jejich »příchody« prožíval poměrně s klidem. Prohlásit sebe či někoho jiného za mesiáše totiž neznamenalo v židovském světě až takový zločin nebo herezi jako třeba u křesťanů. Za mesiáše považovali například samotného Luriu, či mnohem později Theodora Herzla, zakladatele sionistického hnutí. Mesiášské zmínky kolem těchto historických osobností nebyly však nic proti tomu, co se v židovském světě spustilo za představení na počátku novověku.

Mesiáš a jeho prorok

Slavný Maimonides, představitel racionalistické větve v judaismu, kdysi varoval své souvěrce, aby od mesiášova příchodu doslova nečekali žádné zázraky. Zákony tohoto světa nepřestanou platit, pojem mesiáš znamená Velký obrat, velké opravení zkaženého světa, tvrdil. I on však musel připustit, že tento obrat bude zřejmě spojen s příchodem konkrétního významného vůdce. I on tak nechtěně připravil půdu pro falešného mesiáše, kterého tak zbavil povinnosti zázraků. Jak jsme uvedli, po roce 1648, kdy evropské Židy, zvláště ty východní - tzv. Aškenaze, postihla apokalyptická rána švédské války, se evropské ghetto chvělo v očekávání mesiášova příchodu. A tak 31. května 1665 byl v Gaze slavnostně oznámen mesiášův příchod.

Mesiášem byl jistý Šabtaj Cvi (někdy se uvádí též Zébi). Mnohem důležitější postavou v celé hře byl však jistý Abraham Natan ben Elíša Chajim Aškenazi, zvaný stručně Natan z Gazy. Paul Johnson ve své knize Dějiny židovského národa vidí Natana z Gazy jako prototyp židovského intelektuála s rozjitřenou představivostí, kterážto postava pak má v podobě Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ale i Alberta Einsteina zásadně ovlivnit evropský novověk. Natan se narodil v Jeruzalémě, kde se také poprvé setkal s provokatérem a psychotikem Šabtajem Cvi. Pak Natan začal studovat luriánskou kabalu a rychle se naučil dostávat do extatických stavů, v nichž zažíval mystické, ale i jasnovidné vize. Jasnovidné úspěchy mu zabránily uchovat si kritický odstup.

Kdo ví, jaký nevědomý mechanismus přiměl Natana, aby si začal do mystické postavy mesiáše projektovat právě podivného muže jménem Šabtaj Cvi (obr.). Ten byl bezpochyby postižen tím, co dnešní psychiatrie nazývá maniodepresívní psychózou. Střídaly se u něho stavy extáze s těžkými depresemi. Byl však zároveň provokatérem a excentrikem, měl sklon k tabuizovaným sexuálním praktikám, oženil se s prostitutkou, uspořádal však také podivný obřad, kde se oženil s Tórou, tedy Biblí. Manifestačně porušoval židovské zákony, přičemž prohlašoval, že k tomu má povolení od samotného Boha (typický rys všech revolučních mystiků a mesiášů). V jasných chvílích věděl, že je nemocný, a chtěl se léčit. Věřil, že mu démony z jeho mysli pomůže vyhnat v tu dobu již proslulý divotvorce Natan z Gazy. Jenže ten si mezitím ve svých mystických stavech ztotožnil mesiáše s podobou Cviho, kterého si pamatoval z mládí. A ve chvíli, kdy Cvi stanul na jeho prahu, zcela nezávisle na jeho vizích a s prosbou o pomoc, zdálo se mu, že vše zapadlo do sebe: Cvi je mesiáš a Natan je jeho prorok. Svým způsobem nešťastný člověk Šabtaj Cvi se tak dostal do pasti.

Obr. 1  Šabtaj Cvi  

Místo, aby ho divotvorce začal léčit, zahájil na něj naopak frontální útok, při němž mu vtloukl do hlavy, že je opravdu mesiášem, za něhož se v minulosti již jednou při svých provokacích Cvi prohlásil. Jinak to dopadnout nemohlo: Šabtajovi se vrátil maniakální stav a přijal svou roli zcela vážně. Vyzbrojen pružnou luriánskou ideologií v natanovské verzi, byl Cvi v Gaze přijat jako mesiáš zcela bezvýhradně.

Jeruzalémští rabíni ho odmítli, ale evidentně si nebyli jisti a hodlali nechat celé věci volný průběh. Tím otevřeli cestu Natanovi, který zahájil korespondenční kampaň po židovských obcích v celém světě. Sám Natan možná netušil, v jak příhodnou dobu. Kdo ví, odkud se začala šířit pověst, že se objevilo deset ztracených izraelských kmenů, které pochodují na Mekku či Konstantinopol. A vzápětí na to přišel Natan se svým mesiášem, kterému sestavil pozoruhodný program: Mesiáš Šabtaj (podle tohoto jména se mesianistickému hnutí začalo říkat šabatiánství) v nejbližší době převezme korunu tureckého císaře. Posléze se vydá k řece Sambatjon, kde shromáždí izraelské kmeny. Ožení se s třináctiletou dcerou Mojžíše, která zázračně právě vstala z mrtvých atd. Cvi mezitím vedl svou vlastní »kampaň«. Byla to jakási předvolební jízda »zemákem« s mystickým nádechem.

Cvi musel být svým způsobem výjimečný muž, protože jeho kočovné mesiášské představení vyvolávalo vlny davového šílenství. Masy o svém mesiáši nepochybovaly, staří rabíni raději mlčeli. Cvi si totiž nebral servítky a odpor trestal pozoruhodným »mesiášským vandalismem«. Vtrhával do synagog, nadával pochybovačným rabínům do prasat, zpíval při bohoslužbách lidové písně s erotickým obsahem a provokoval proti pochybovačům lidové pogromy.

Avšak židovská Evropa od Amsterodamu po Konstantinopol, ač svého mesiáše neviděla v akci, propadla šílenství úplně stejně. Naneštěstí i křesťanští mystici považovali rok se třemi šestkami - 1666 - za mystický a ohlašovali Armageddon a Kristův návrat. Lidé zahajovali trýznivé půsty, mrskali se za své hříchy, lehali si nazí do sněhu, prodávali veškerý majetek a vydávali se na cestu do Svaté země. I Šabtaj se vydal na cestu: dobýt Konstantinopol. Turecké úřady si však s mesiášem jdoucím dobýt turecký trůn, byť bez vojska, hlavu nelámaly a Šabtaje prostě zatkly ještě dříve, než se dotkl turecké půdy. Natan z Gazy však vždy dokázal jakoukoli událost Cviho osudu mysticky vysvětlit, a to byl tragický aspekt celého mesiášského případu, který měl mít ještě mnoho smutných důsledků. Nad mesiášskou misí se začaly stahovat mraky. Den vykoupení minul a kde nic tu nic. Vrchol však teprve přišel. Šabtaj pochopil, že mu jde o krk a při výslechu před tureckými úřady nejenže popřel, že by měl co společného s mesiášem, ale dokonce pro jistotu přestoupil na islám a přijal jméno Aziz Mehmed Effendi.

Mesiáš se vrací

Tím by celá historka mohla skončit. Rabíni dělali, jako že se nic nestalo, z obecních kronik se vytrhly pasáže o šabatiánské horečce a židovský svět se ponořil do mlčení. Jenže tu byl ještě Natan z Gazy. Opět vypracoval sofistikovanou teorii, podle níž Cvi musel sestoupit do říše zla, aby probudil božské jiskry v nevěřících, neboť ostatně přišel spasit celý svět, nejen Židy. Šabtaj pak budil rozruch v Konstantinopolu svými sexuálními aférami, až ho musel sultán poslat do vyhnanství v Albánii, kde zemřel. Podle Natana byl však pouze vstřebán božskými světly a v pravý čas se vrátí. Tím umožnil, aby se šabatiánské fiasko v menší míře, leč v pravidelných intervalech, opakovalo. Cviho návrat byl ohlášen na rok 1700. Samozřejmě se nekonal. Stejně jako ohlášený návrat roku 1706. Judaismus zachvátila šabatiánská kocovina, lidé přestupovali na islám či se nechávali pokřtít. Ještě však scházela černá tečka za příběhem falešného mesiáše, která díky pružné natanovské teorii musela přijít. Dalo se čekat, že se brzy někdo přihlásí jako Šabtajova inkarnace.

Stalo se. Tím mužem byl Jacob Frank.

V něm už ovšem rabíni rozpoznali opravdové nebezpečí a obvinili ho z kacířství. Hlavu si s tím nedělal a přestoupil na islám. Když se rabíni obrátili o pomoc na katolické polské úřady, aby potlačily frankistickou sektu, která prováděla nejrůznější zvrhlé sexuální praktiky a přivolávala vykoupení světa pácháním hříchů, tradičně antisemitští Poláci podpořili Franka a naopak nechali veřejně spálit v Kamenici výtisky Talmudu. Frank se jim za to odměnil - přijal katolický křest a podporoval šíření legendy o židovských rituálních vraždách. Když se však rozkřiklo, jaké sexuální perverze Frank provádí se svými dvanácti milenkami, stal se pro katolické otce nepřijatelný. Frank to vyřešil po svém - přestoupil na pravoslaví...

Historka s falešným mesiášem, svým způsobem komická a zdánlivě nedůležitá, uvrhla judaismus do hluboké vnitřní krize. Když Napoleon otevřel na přelomu 18. a 19. století evropské ghetto, vyšla z něho generace intelektuálů židovského původu, která se odvrátila od tradiční židovské víry, ale zároveň určila duchovní vývoj Evropy. Heine, Marx, Freud, Adler, Mendelssohn, Mahler, Bergson, Wittgenstein... Ti všichni překopírovali v novém strhujícím racionalistickém formátu do evropské kultury hebrejskou zprávu o tom, že dějiny mají svůj hluboký smysl. Avšak jako by ve všech zároveň dřímala tajuplná šabatiánská netrpělivost, touha dějiny urychlit a vyřešit, často spojená s geniální schopností Natana z Gazy všechny nevyhovující skutečnosti »umravnit« a podrobit tomuto vykupitelskému řešení. Ale to je nakonec příběh celé Evropy, celého novověku...

Jan Stern

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 121